Vpadl do místnosti, ztěžka dosedl, jak byl urvaný za celý den, a mávl na výčepního. Žejdlík před ním přistál zofort. Objal ho oběma rukama, pak se napil. "Do tebe to padá," uznale řekl Véna. "Bodejť, taky mám dost." "Co bylo?" "Přišel ten frikulín od Votočků, že prej jeho šéf chce pro svou autodopravu moje zázemí." "Si ho hnal, ne?" "Bodejť, už podruhý. A on že bude takovej cajmrsk, že to nerozchodim." "Vyhrožoval?" "Lauzdr jeden, a to byl slušně nacamranej, by mě zajímalo, kde si to pořídil." "Fest?" "Na mraky." "No že byl na šrot, ještě neznamená, že bys to měl vypustit." "To ne, ale vyndal jsem ho ze dvora rychle. Házet kramle mi nebude." "Co budeš dělat?" "Von mi dluží, vole, ten jeho šéf. Von zacouvá, debil." "Kolik?" "Sto litrů." "A já blbec si dělám hlavu, když někomu visim dva talíře."

Určitě jste rozuměli.

Sociální demokracie tento návrh nebude rozporovat. Tomuhle výroku se rozumí hůř. Vlastně vůbec ne. Co nebudou? Oponovat tomu návrhu, poukazovat na jednotlivosti, s nimiž nelze souhlasit, zamítnout ho zcela, nebo ho jenom zpochybňovat?

Hřiště u ZŠ Milady Horákové se otevírá v novém kabátu. To je pravidlo, že na otevření hřiště si jeden musí koupit nový kabát?

Už dávno mi vrtá hlavou jedna věc: ti prostí mužové – inu, taky jsem studovala a s přáteli chodila do hospody – od piva (nebo, chcete-li, od volantu, od mašiny či tak různě) mají řeč barvitou, pravda, nečesanou, ale přesnou, přirovnání bohatá, vtipná, výstižná, v tu chvíli vymyšlená, i slova si začasté v tu chvíli vymyslí, a ona se ujmou, je radost je poslouchat. Nedorozumění nebo nepochopení je vyloučeno. Bavila jsem se vždycky náramně. A ještě jednu věc jsem vysledovala – respektují prostředí. Jinak mluví mezi sebou a třeba v té hospodě, jinak v oficiálním, úředním nebo slavnostním kontaktu. Jinak mluví mezi sebou, jinak se ženami. Přede mnou sprostě nemluvili. Nikdy.

Vzdělanci nikoliv. Mluví pořád stejně, ve všech prostředích, a nevynalézavě, jazykově je to nuda. Jsou výjimky – když intelektuálovi padne kladivo na palec u nohy, rozpomene se, jak se p…l řekne. Ale to už tu bylo, nic nového.

Některým, zejména politikům, úředníkům a novinářům, občas není rozumět vůbec.

Není to tak dávno, rozhodně jsem nebyla mladá, pekly jsme s přítelkyní vánoční cukroví. Přesně řečeno dodělávaly jsme zbytky. V noci z 22. na 23. prosince. Skončily jsme asi v půl druhé. V noci. 23. prosince. Přítelkyně mi nabízela, abych u ní přespala, mně se nechtělo. Byla jsem unavená a ospalá, ale takovým tím způsobem, že bych neusnula. Venku hustě sněžilo drobounkými vločkami, obloha byla růžová, jak to při sněžení v Praze bývá.

Rozhodla jsem se jít domů. Po cestě mám několik zastávek tramvají, a projdu se v tom sněžení, to já ráda. Ticho, nikde nikdo, pár oken svítilo, nejspíš taky probíhaly poslední přípravy. Jen sníh a jeho vůně. Přicinkala se tramvaj, nastoupila jsem. Předpoklad byl, že na Újezdě přesednu. Nepřesedla jsem. Trochu jsem usnula s otevřenýma očima a probrala se až na Malostranském náměstí. No co, tam mi taky jede tramvaj. Stála jsem v tom sněžení a tichu úplně sama, svítily jen lucerny. Najednou slyším: Ťap, ťap, plesk. Z Nerudovky to šlo. Běželo. Mladý mníšek, nevím z jakého řádu, podle hábitu snad františkán, na bosých nohou sandály, běžel v tom sněžení dolů na Malostranské náměstí. Ťap, ťap, ťap. Uchváceně jsem na něj zírala, a najednou slyším z Karmelitské cink, cink, cink. Podívala jsem se doprava. Kymácel se, zjevně lehce opilý, šašík. Nejspíš někde účinkoval na předvánočním večírku. Gotický obleček, každý rukáv, každá nohavice jinak barevná, i náprsenka rozdělená barevně vedví, na hlavě mocně cípatou čepici, a všude, na špičatých škorních, na cípech nohavic, rukávů, límce i na čapce měl rolničky. Cink, cink, cink. Potkali se uprostřed náměstí, chvíli kolem sebe dvorně tančili, jak si v tom svém protisměru dávali přednost, pak se uklonili, mníšek běžel na Karlův most, šašík do Nerudovky. Ťap, ťap, cink, cink.

Přemílala jsem to v hlavě, moc se mi to líbilo. Hezká historka. Pomalu jsem ve stoje usínala. Najednou přede mnou vybuchla ohromná žlutá záře a hluboký hlas něco říkal. Probrala jsem se. Na kolejích stálo popelářské auto, kabina velice osvětlená, uvnitř řidič a jeho pomocník. Ten měl otevřené dveře a říkal: "Slečno, nechcete někam odvézt, abyste tu nemusela mrznout?" Poděkovala jsem, že ne. "Tak hezké Vánoce přeji." Popřála jsem také, odjeli.

Tramvaj mě dovezla domů, udělala jsem si kávu, aby se mi dobře spalo, začínaly Vánoce.

"…Slečno..?"

---

Když jsem tenhle článek dopsala, připadalo mi, že nemá pointu. Dodal mi ji život sám. Vyštrachala jsem se, ještě nedoléčená, takže asi zvadlá, nakoupit. Vedle mají krámek Vietnamci, prodavačka, Vietnamka, o nichž se ví, že neumějí moc česky a že v patnácti vypadají na pětadvacet a ve čtyřiceti na patnáct, se chtěla nejspíš pochlubit, jak se učí, a velmi přesnou výslovností pravila: "Co si přejete, babi?"

"…Babi…?!"

A do pihele.