aneb Co jsme zdědili

Kdekdo čas od času začíná od píky – stejně jako ti nejnižší vojáci, kteří byli vyzbrojeni jen holí s bodcem. Když pár bitev přežili, mohli stoupat v hodnosti výš.

Potkává nás to v životě několikrát, a já vždycky se zájmem čtu, jak se někomu po maléru podařilo vstát, něco začít, v malém, tedy od píky, a ejhle – z nezbytí daného nouzí vyvstala nová obživa, lepší než ta předešlá, co nešťastníka skolila.

Musíme ale mít motivaci. Rodinu třeba, za kterou jsme odpovědní, nebo aspoň silný pud sebezáchovy. Jinak dopadneme jako ty šlechtické rody, co vymřely. Neměly děti, neměly důvod se starat, komu vše odkázat. Pán zjistil, že jeho rod jím vymře – tedy po meči – ukončil své podnikatelské snažení a věnoval se bádání nebo frejům. Paní zjistila, že její rod vymře, byla poslední žijící toho rodu, takže po přeslici, a věnovala se charitě. Nebo lakotění. Co kdyby na onom světě byly peníze třeba. Anebo jí nedošlo, že velké peníze nejsou zárukou dlouhého života. V některých společnostech spíš naopak.

Meč je jasný, přeslici známe z filmů: na tyč se navlékla zásoba lnu pro ruční předení.

Snažím se psát o češtině, ale čím dál víc se mi do toho vtírají širší souvislosti. Češtinářských prohřešků je spousta. Vždycky byly. Jenže se jaksi množí, téměř je nelze všechny vysledovat. Záměnu měkkého i a tvrdého y vcelku chápu. Se Slováky jsme si vždycky byli blízcí, naše jazyky se prolínaly a prolínají, některé jazykové jevy nám tečou do hlavy samovolně. Takže jen opakování: muži byli, ženy byly, děti byly, stromy kvetly. Muži a ženy byli.

Pochopím, že si lidé pletou shlédnout (shora dolů) a zhlédnout (film). Vím, že ve chvatu může autor zapomenout, že by vsunutou vedlejší větu měl oddělit čárkou i na jejím konci. Ale co s tímhle: Velký zelený strom, stál na útesu. Co tam ta čárka dělá? Vždyť to spolu souvisí. Někdy se to vyskytuje v angličtině. Dobře, ale my jsme doma tady a mluvíme česky… To je jablko. Sním jej s chutí. … Proč se zájmeno ono skloňuje, jako by šlo o mužský rod? … Zhledali jsme se… Dokonce už se šíří záměna předložky s a z. Šel z kamarádem. Vždyť se to tak ani nevyslovuje – leda v některém nářečí.

Něco jde na vrub školství. Svého času mě vyděsila učebnice češtiny a dějepisu, už nevím, pro který ročník základní školy. Tak složitě, tak detailně – proč? Ještě ke všemu se názvosloví mění. My jsme měli vybraná (vyňatá) slova, teď jsou vyjmenovaná. A to nemluvím o souvětích. Co byla Fronda, nevědí snad ani historici, kteří se nespecializují na barokní Francii, proč to mají znát děti?

Syn mých známých dostal špatnou známku z dějepisu. Neznal rok zániku Sámovy říše. Zeptala jsem se, jestli znal aspoň důvod, okolnosti, souvislosti toho zániku. Podle paní učitelky to prý není podstatné, tak to děti neučí. Podstatný je letopočet.

Absolvovala jsem pokusné gymnázium. Kromě jiného vynikala pokusnost tím, že nás učili i látku, přednášenou v té době na fakultách, v některých předmětech v rozsahu až druhého ročníku VŠ. Jednou z novot byly množiny. (To bylo hodně dávno.) Po mnoha letech jsem pracovala v jednom nakladatelství. Šéfové dbali na rozšiřování našich znalostí a pořádali pro nás semináře s účastí přizvaných expertů. Došlo i na už nevím kolikátou reformu školství – to je v naší vlasti oblíbená kratochvíle. Odborník z Výzkumného ústavu pedagogického, jenž mi byl znám jako humanitně oprientovaný člověk, zaníceně nás přesvědčoval, jak bude skvělé, když se malé dětičky budou učit hned od začátku množiny. Žádné jedno jabko a dvě jabka, ale množiny jablek. Někdo se ho zeptal, jak to bude vypadat v praxi. Odvětil: "Já nevím, já matematice nerozumím."

Myslím, že prodavačky, které potřebují kalkulačku k sečtení dvou jednociferných čísel, jsou oběti téhle reformy.

Sledovala jsem debaty, divoké, o mýtných branách (nebo radši satelitním sledování?), o dostavbě Temelína, o biopalivech a dalším. Když odhlédnu od materiálních pohnutek politiků, taky co jiného od nich čekat, zbývají mi novináři a lidé, co všemu rozumějí. Obzvláště mám spadeno na ty, kteří se vydávají za ekology (ti praví ekologové hloupí nejsou, ale nikdo jim nenaslouchá) – zdá se mi, že neumějí myslet za roh. Biopaliva nedělají neplechu s výfuky, ale ubližují zvěři (srnky, kterým to chutná a pak na to oslepnou a umřou), ovzduší, kupodivu, zemědělství (to je ekonomie, tu umět nemusejí), krajině (taky jiná profese). Nerozhoduje znalost, ale zájem. Každý se opevnil na svém profesním nebo názorovém dvorečku. S jinými se nebaví.

Nějak mám pocit, že málo chodí do hospody. U stolu by se od jiných hostů možná dozvěděli něco, co by měli vědět.

Cítíme změny, ale chováme se, jako by žádné nebyly. Učitelé si zoufají, že žáci vyhledávají probíranou látku na internetu. Česká Wiki má své chyby, ale těm žákům se moc nedivím. Je to tam stručnější a roztříděnější než v učebnicích. Mí oblíbení učitelé připouštěli rozpravu a měli smysl pro humor, dokonce i smysl pro malér. Nevím, kolik jich je teď takových.

K tomu jsou ve školách velké sociální problémy; víme o nich všichni, ale protože jsme politicky korektní, nemluvíme o nich a dokonce jako by bylo zakázáno je řešit.

A k pokročilým technologiím se chováme, jako by byly cosi vně našeho života, světa. Něco z nich je předmětem výuky, ale jako by nemělo být součástí každodenna. Jako by bylo jaksi vně. Až na tu výuku s jejich pomocí, jasně. Hýčkáme si myšlení a postupy devatenáctého století, kdy se mělo za to, že pokroku bylo dosaženo, je uzavřen a existuje jen to, co už víme.

Vědci s údivem, často radostným, zjišťují, že to, co vědí, platí, ale neustále se proměňuje – takže se proměňuje i ta platnost. S každým pozorováním to pozorované proměňujeme.

My trváme na tom, že býti ševcem je míň než býti manažerem. Praktikujeme tak jakýsi feudalismus ve společenské praxi. Nuže – ševcovina je umění, a manažer nikomu boty neušije. Pohříchu občas ani neumí zacházet s pokročilejšími funkcemi počítače – na to má asistentku. Natož aby oni, i někteří učitelé, i někteří politici a vykonavatelé, připustili, že na internetu se děje jakýsi neregulovatelný samopohyb. Kdo chce vyhledávat na internetu, musí mít jiné myšlení – lineární (mezinárodní) desetinné třídění, jež panovalo v knihovnách a v myšlení knihovníků ještě v sedmdesátých letech, je pryč, neobstojí. Kdyby se ho pokusil někdo udržovat, splakal by nad výdělkem, vědy se prolínají, sdílejí své poznatky, lineárně se to zatřídit nedá.

Zde jsou možná příčiny zmnožování chyb v jazyce. Doba přechodu klade nároky, a mnozí jsou zmateni, nevědí, co ještě platí, co už ne, a říkají si "Vždyť je to jedno, hlavně, že se domluvíme." Musíme se naučit odlišovat zastaralé, odešlé, nefunkční od přechodového a od nastupujícího. Staré dobré podržet, nové dobré přijmout.

Cosi vžitého padá na ústa, začínáme znovu, od píky.

Jenže: postřehla jsem v diskusích jakýsi jazykový nihilismus. Prý si jazykozpytci hrají s nesmysly, stejně všechno převálcuje angličtina (a co čínština? Chvílemi to tak vypadá, mám-li věřit ekonomům a finančníkům.), je to zbytečné. Ovšem.

Není. Jde o přesnost dorozumívání. Budeme-li si zahrávat s významovými posuny, nepřesnou skladbou věty (zařídil minimálně oběd pro šest lidí – tomu je občas těžko rozumět; někdo tím myslí, že kdosi, podezíraný z nevýkonnosti, zařídil aspoň ten oběd, jiný má za to, že zařídil oběd pro minimálně šest lidí; toto matoucí postavení věty je dost časté). I-Y: bití je něco jiného než bytí. Volaly-i , že je nutno cosi udělat. Šly-i dál. Kdo volal, kdo šel? Muži? Ženy? A tak podobně, je toho hodně.

Babylonská věž byla stavěna z pýchy. My máme dost blízko k tomu, zbudovat ji kvůli své ledabylosti, lhostejnosti. Výsledek ale bude stejný: nikdo nikomu nebude rozumět, věž spadne.