Všeobecné pobouření nad tím, že se naši vládní představitelé konečně rozhodli oficiálně zaregistrovat anglické zkrácené pojmenování České republiky u OSN, již jak se zdá pominulo. Také milá paní ministryně se asi uklidnila a přichází s novými geniálními nápady. To by snad mohla být vhodná doba k tomu, abychom se, tentokrát snad již v klidu, ještě zastavili u otázky jména naší země. Přitom je nutno si uvědomit, že podobné otázky vždycky budou mít nesmiřitelné zastánce a protivníky. Jak se dříve říkávalo: „Sto lidí, sto nátur, každý jinak hloupý.“ Přitom je podivuhodné, že mnohým lidem vůbec nedošlo, o co vlastně šlo – že se totiž nejednalo o žádný nový název naší země, ale jednoduše o registraci krátkého názvu v již existujícím anglickém znění u OSN.

V této souvislosti je nutno vzít na vědomí, že každá země, stát, každý národ či jiná skupina lidí (včetně nějakého spolku) má právo si dát takové označení – název -, jaké uzná za vhodné. Jaký název pro ně ale zvolí „cizinci“ (ať již pod tím rozumíme kohokoliv), do toho nemá dotyčná skupina v podstatě co mluvit. Tak třeba naši slovanští prapředkové pojmenovali své západní sousedy jako Němce (od slova „němý“, protože jím nerozuměli) a neptali se jich na jejich mínění, což platí dodnes. Nebylo a není to nijak zdvořilé – Němci ale nikdy neprotestovali a neprotestují. Přitom Němci jako takoví tehdy vůbec ve skutečnosti neexistovali, ale sestávali se z celé řady kmenů s rozdílnými názvy. Později asi naši předkové začali rozlišovat i jiné sousedy, takže třeba pro Italy vznikl pojem Vlachové (což zřejmě převzali od germánského označení pro Kelty). Zbyl nám po nich Vlašský dvůr v Kutné hoře, vlašský ořech, vlašský salát (což je ovšem zkomolenina z německého Fleischsalat) a také asi naší beskydští Valaši. Na jihu od nás leží Rakousko (podle pohraničního hradu Ratgoz) obývané Rakušany a nikoliv Österreich. Angličané pro název Německa adoptovali staré Caesarovo označení Germany pro zemi východně od Rýna. Francouzi si pro své L’Allemagnezvolili název germánského kmene Alemanů, sídlícího kdysi na horním toku Mohanu. Také Rusové říkají Герма́ния, kde ovšem žijí Не́мцы (slovo Germanci má zcela osobitý význam a v podstatě se nepoužívá). Je to asi způsobeno jazykovými důvody, protože v ruštině by bylo obtížné od pojmu Němec vytvořit geografický název. A jsou to především jazykové a historické důvody, proč názvy zemí a národů nejsou a nemohou být všude jednotné.

Z uvedeného hlediska se zdá být podivné, proč právě jedna poměrně rozšířená a také značně rozptýlená skupina lidí tak vehementně trvá na tom, aby ji celý svět nazýval podle jejího přání. Klidně sami sebe mohou nazývat Romové, my akceptujeme jejich označení nás, ne-Romů, jako gadžo. Naši předkové se kdysi začali označovat jako Čechové. Kdy, jak a proč k tomu došlo, není nijak přesně doloženo. Písemné záznamy z těch dob chybí a pokud nějaké jsou, tak jsou psané v latině. Znalci spojují jméno Čech s kořenem čel-, který je dosud v českých slovech čeleď, člověk (rus. čelovek). Je tu předpokládaný starší kořen kel/kol-: srov. pokolení, koleno. Původní význam tohoto kořene je ‚rod‘. Jméno utvořené z kořene čel- hypokoristickou příponou -chь mělo zřejmě význam ‚člen rodu, našinec‘. Cizinci ovšem západní část naší země z dávných dob nazývali Bohemia/Böhmen – podle keltského kmene Bojů, kteří zde kdysi žili (podobný původ má i Bavorsko). To jsme také vždy museli akceptovat a akceptovali. V roce 1322 za vlády Jana Lucemburského se objevuje termín „Koruna a stůl Českého království“, později známé jako Země Koruny české (latinsky ovšem: Corona regni Bohemiae). Zkráceně „České království“ je tedy název historického státního útvaru, který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Ten zanikl de facto teprve až se vznikem Československé republiky roku 1918.

A zde nastává problém. Nikdy v historii neexistoval státní útvar sestávající pouze z Čech, Moravy a (zbytků původního) Slezska. Pokud by současný prezident souhlasil s tím, že si Svatováclavskou korunu nechá vložit na svoji moudrou hlavu, mohli bychom se bez křiku vrátit k osvědčenému historickému názvu. Jako potomek „nízké šlechty“ (ovšem bez práva první noci) by k tomu snad měl i předpoklady. Takto se ovšem musíme spokojit s Českou republikou, analogem Českého království. Patriotičtí Moravané (a do jisté míry i Slezané) ovšem namítají, že v tomto názvu nejsou nijak zastoupeni. Ovšem oni nebyli doslova zastoupeni po staletí ani v království a ani plných 70 let v Československé republice. A nějak to šlo. A tak čas od času se přichází s řadou mnohdy až komických návrhů. Rozumných variant až tak mnoho není. Pokud se mne někdo v cizině zeptá, kdo jsem, tak odpovím Čech. Pokud se mne na to někdo zeptá v Praze, tak řeknu že Moravák, nebo ještě přesněji a raději Hanák. Zkušený člověk to občas dokáže poznat i podle řeči. Ve škole jsem se ale učil českému jazyku jako všichni, byl jsem zaměstnán u České akademie věd, dívám se na Českou televizi a občas poslouchám i Český rozhlas. Při slavnostních příležitostech zpíváme českou hymnu. Volíme Českou miss a Českého slavíka. I na automobilech máme značku pouze CZ a nikoliv CZMS. Nevím, že by tyto a podobné skutečnosti někdy někomu vadily. Vyučuje se snad v brněnských školách moravský jazyk? A jaký by to měl být: hanácký, slovácký nebo ostravský? V Brně asi hantec. Existuje i moravská hymna. Kdo ji ale kdy a kde slyšel nebo zpíval? Nerad bych se s „odborníky“ přel o oprávněnosti moravské či slezské národnosti. Ve většině zemí se národnost neuznává. Pokud to české zákony dovolují, prosím, ať se každý přizná, „jak mu huba narostla“. V podstatě se dá ale akceptovat názor, že již od počátku 11. století se začal formovat český národ, zahrnující i moravské a slezské kmeny. Nikdo asi nebude popírat skutečnost, že rozdíly mezi takovou Hanou a Slováckem na jedné straně a řekněme Chodskem na straně druhé tak veliké zase nejsou, aby to opravňovalo k nějaké „samostatnosti“. A pokud bychom vzali v úvahu výsledky genetických výzkumů, tak by otázka „kam patříme a kdo skutečně jsme“ byla asi dost zajímavá.

Přitom osobně bych si mé „moravanství“ nedal nikdy vzít. Při každé cestě autem mne zlobí, že kolem vidím jen tabule na hranicích jednotlivých okresů a krajů, ale nikde nejsou vyznačeny hranice Čech, Moravy a Slezska. Ty první se mohou libovolně měnit podle přání politiků. Zemské hranice jsou historické a v podstatě neměnné již tisíc let. To ale ty rádoby stoupence samostatné Moravy moc nezajímá a nikdy se nesnažili „svoje území“ vytyčit. Kraje jsou pouze „kraje“ a Komenský by se asi divil nad jejich hranicemi.

Po rozděleni Československa a vzniku České republiky byly značné potíže se s krátkým označením. Nakonec to dopadlo tak, že původně nezvyklé „Česko“ to nějak vyhrává. Ne sice u všech, ale u většiny. Jak to dopadne dál, se uvidí. Je sice pravda, že si nás někde někdo může plést s Čečenskem. To zavinil praotec Čech. Proti tomu se dá dělat jen tolik, aby republika byla takovou zemí, jakou si nikdo plést nebude. Takové Švýcarsko je rozměrem a obyvatelstvem menší než Česko, ale nikdo si ho s nikým nesplete. Shodou okolnosti i toto pojmenování je odvozeno jen od jedné nevelké oblasti a je akceptováno všemi obyvateli, mluvícími čtyřmi rozdílnými jazyky. Mohli bychom se také pojmenovat pěkným a historickým názvem Bohemia, jenže pak by si nás někdo mohl opět plést s Cikány. Pokud někdo jede do „Holandska“, tak to je také pouze část historického území Nizozemska, a každý řekne raději Holanďan než Nizozemec.

Jistý problém jsme připravili i cizím zemím s naším krátkým názvem. Nejrychleji asi reagovali v Německu a Rakousku s „Tschechien“. Také Angličané neměli problémy s názvem „Czechia“. Je ale směšné, když někteří moravští „odborníci“ navrhují anglický název Czechomoravia či dokonce Czechlands - podobně jako Netherlands. Jaké mají právo někomu něco navrhovat, nebo dokonce něco žádat? Shodou okolností vědí všichni zarputilí „Moravané“, že k té Anglii patří i Skotsko, Wales a Severní Irsko? Takže ne všichni Angličané jsou skutečnými „Angličany“.

Podle výzkumu takřka u poloviny lidí má název Czechia vyvolávat negativní emoce a 80 % lidí se nelíbí. Uvědomují si tito lidé ovšem tu skutečnost, že se jedná o anglický název, který neurčujeme my a nerozhodujeme o něm? Ten se nám může líbit nebo také nemusí. Ale nemáme žádné právo do toho co mluvit. To už by se spíš měli zastydět ti, kteří nedokázali rozlišit mezi podstatným jménem Czechia a přídavným jménem Czech. Maďarský „Csehország“ ostatně také tahá za vlasy. Snad i jim bychom měli navrhnout něco lepšího? Jistou útěchou by těmto lidem mohlo být, že i pro naše milé bratry jsme Че́хия a pro Poláky dokonce jen Czechy. Už je to asi takový národní zvyk, že se vždycky spousta lidí potřebuje zviditelnit a protestovat standardně vždy a proti všemu, aniž by se předem zamysleli. Prý by o tom i referendum mělo být! Jenže těch se vždy zúčastní jen minimum voličů. A pokud se něco přece jen v referendu podaří prosadit, tak se k tomu později nikdo nehlásí a nenese odpovědnost. Stejně jako za výsledky v pravidelných volbách. Pouze v jedné věci se vždycky všichni shodnou. V protestu proti Bruselu a EU.