Začíná jaro. Zajíci čučí na poli jako můry a čekají, kdo jim uspořádá nějakou zábavu. Sice nechápu, jakou to má souvislost s rozmnožováním, ale je to tak.

Šli jsme na procházku a psice vzorně klusaly kolem nás. Najednou si všimly tří ušatců sedících na poli a vyrazily. Světluch se na obvyklý povel: „Nechej, nechej, NECHEJ!“ rychle vrátila, ale Borůvka podezřívaná z hluchoty (spíše selektivní) utíkala za zvěří.

Hrábnu si

Scénu jsem měla před sebou jako na dlani - pole je dostatečně rozlehlé. Můj nepříliš bystrý zrak zaznamenal, že když zajíci získali větší náskok, tak se na chvíli zastavili, aby je psice mohla trochu doběhnout a neztratila motivaci. Jinak by to přece nebyla žádná zábava, že! Až byla skoro u nich, mámivě vyrazili znovu a o kus dál na ni zase počkali.

Mohla jsem si hlasivky uřvat. Nakonec jsem ječela: „Ty blbko strakatá, až tě nějakej myslivec zastřelí, aspoň mi zbude ta mladší!“, což Borůvku ani zajíce nezajímalo, zatímco mně stříkal adrenalin z uší.

Konečně Borůvce došlo, že je nechytí. S vyplazeným jazykem doklusala za námi. Posadila jsem ji před sebe a líčila jí, jak je protivná psice. Borůvce visel jazyk až na zem, ale výraz říkal jasně: „Stálo to za to!“

Myš!

Kus cesty musela jít potupně na vodítku, což nemá ráda, protože je silně omezována v očuchávání myších děr a hledání zajímavostí. Až mně klesl adrenalin na únosnou míru, zase jsem ji pustila.

Jedno je jasné. Nejsem na psí útěky zvyklá. I kolem bažantnic chodím se psy na volno a stačí mi povel „tam ne“, takže mě podobná záležitost dokáže vykolejit.

Cestou zpátky už Borůvka trochu pletla nohama, ale nakonec jsme potkali spřáteleného čínského naháče a peruána a těm bylo nutno předvést čilou krasavici - kdyby to bylo u lidí, řekla bych, že se natřásala jako poněkud uondaná, leč příjemně naladěná pětačtyřicátnice.

Co by si o ní ti psi jinak řekli!

Je bahno

Foto: autorka 

Další fotografie si můžete prohlédnout zde.