Málokdo na světě si přeje být poslem špatných zpráv. Toto platí dvojnásob o Japoncích, pro které je pocit příjemce zprávy důležitější než její obsah. Tímto principem se nejspíše řídí i východojaponský výrobce elektřiny, firma TEPCO, i vládní instituce, zodpovědné za jejich dozorování. Jedni i druzí nezřídka zatajují negativní informace o problémech, které se čas od času vyskytnou při provozu jaderných zařízení, v lepším případě o nich informují se zpožděním nebo zkresleně. Notoricky známým a zhusta probíraným problémem je série nehod, kterou nastartovala havárie reaktorů v jaderné elektrárně Fukušima 1. Způsob, jakým výše uvedené instituce informovaly, nebo spíše neinformovaly, zásadním způsobem otřásl důvěrou Japonců v ně kladenou.

K nejčerstvějším tutlům patří omluva vládní Agentury pro jadernou a průmyslovou bezpečnost, které trvalo více než týden zveřejnit informaci o spuštění automatického alarmu na reaktoru číslo tři v jaderné elektrárně Ói, ležící v prefektuře Fukui, ke kterému došlo minulé úterý. Údajnou příčinou byl pokles hladiny vody v chladicí nádrži reaktoru 5-10 centimetrů pod minimální úroveň. Přitom tento reaktor spolu se čtyřkou prošel zevrubnou bezpečnostní kontrolou, na základě které vláda rozhodla o jejich opětovném spuštění. Podle dalších informací však byla aktivace výstražného zařízení pouhou přístrojovou chybou a reaktor byl v pořádku, takže termín opětovného spuštění - 1. červenec - platí i nadále. V prefektuře Fukui je nejvyšší hustota reaktorů v Japonsku. Nacházejí se asi šedesát kilometrů od Kjóta a pouhých třicet od jezera Biwa, které představuje významný zdroj pitné vody pro západní Japonsko. Podle některých geologů touto oblastí prochází tektonický zlom, který může být zdrojem vyšší četnosti zemětřesení a potažmo i hrozbou pro bezpečný chod jaderných zařízení.

Není divu, že se otázka opětovného spuštění stala vítanou municí pro řadu lokálních politiků. Vlna protestů proti opětovnému spuštění dvojice reaktorů ovšem zasáhla celou zemi. Minulý pátek se před úřadem ministerského předsedy shromáždilo na dvacet tisíc protestujících. Protestní akce se mají opakovat každý týden. Mediální tváří protestů se stal mezinárodně uznávaný klávesista a malíř širokých pastelových akustických ploch, Rjú-iči Sakamoto. Triumvirát jaderných protestantů doplňují známý investigativní novinář Satoši Kamata a laureát Nobelovy ceny, spisovatel Kenzaburó Óe. Zrodila se i protestní petice, kterou doposud podepsalo téměř osm miliónů Japonců. Celá situace vyznívá kapánek paradoxně, protože protesty jsou vedeny především směrem k současnému premiérovi a advokátovi restartu jaderných reaktorů Jošihikovi Nodovi, kterého do vrcholné politické funkce vynesla právě vlna odporu proti jejich provozu.

Dotěrní novináři odhalili řadu nesrovnalostí ve zprávách, které firma TEPCO předkládala po dlouhé měsíce k uvěření domácí i světové veřejnosti. Podle jejích prvních informací dosáhla radioaktivita uniklá při fukušimské havárii pouhé desetiny hodnoty úniku z černobylského reaktoru. Poté svou kalkulaci zvýšila na čtvrtinu. Šťouralové však zjistili, že pracovníci TEPCO sečetli hodnotu jódu 131 a cesia 137, uniklého z Fukušimy a součet porovnali s totální radioaktivitou, kterou do světa pustil Černobyl. Ukázalo se tedy, že pro porovnání byla použita metoda hrušek a jablek. Srovnáme-li jednotlivé izotopy, pak je podle nejnovějších údajů zveřejněných v reportech TEPCO v případě jódu 131 smutným vítězem Černobyl, ze kterého unikl více než čtyřnásobek fukušimského množství. V případě cesia 137 je však tento poměr téměř přesně opačný.

Tento nepoměr má samozřejmě řadu příčin. Pomineme-li odlišnost a spolehlivost metodiky měření, musíme vzít do úvahy minimálně rozdíl v konstrukci reaktorů, dále naprostou odlišnost geografických a klimatických podmínek v obou lokalitách a v neposlední řadě i způsob, jakým se havárie likvidovala. Numerické porovnání uvolněné radioaktivity je údaj, který podle mého názoru o skutečném rozsahu katastrofy v té či oné oblasti příliš nevypovídá. Jediné, co snad lze porovnat, je liknavost a mlžení při poskytování informací o katastrofě v obou zemích.

Jeden podstatný rozdíl tu však je: To, co prošlo tehdejší sovětské věrchušce, neprochází v demokratickém Japonsku internetové éry: Důkladná analýza předkládaných zpráv, tlak nedůvěřivé veřejnosti, šťourání žurnalistů. Necenzurované diskuse pod články oficiálních internetových periodik. Vznik paralelní sítě nezávislých dozimetrických míst, monitorujících celé japonské souostroví. Nepřetržitě bdící oka webkamer, zamířených na rizikové stavby. Blogy některých pracovníků fukušimské elektrárny přinášejí čerstvé a řadou porad a usnesení necezené informace přímo z místa činu bez obav z toho, že jim tato dobrovolná služba veřejnosti vynese místenku v dobytčáku směřujícím kamsi na Magadan.

Nezávislá informační dálnice představuje pro chlupatou deku, z níž oficiální informace vypadávají jen pozvolna a s malou ochotou, nepříjemnou konkurenci. Značná část současných uživatelů považuje svobodné šíření informací po internetu za něco samozřejmého. Možná by bylo dobré si občas při tom všem našem reptání uvědomit, že tomu tak nebylo vždy a ještě zdaleka není všude.

Převzato z osobních stránek autora