Stejně jako děti české, tráví i malí Japonci poslední týden v roce prodloužené šichty před obrazovkou. I zde televize tou dobou nabízí ke konzumaci zvýšený příděl dětských programů, mezi nimiž ovšem převládá animovaná tvorba, především kreslené seriály. Řada z nich běží týden co týden již několik desetiletí, takže jejich hrdiny důvěrně znají i rodiče malých dváků. Mezi nejpopulárnější patří bezuchý robot-kocour Doraemon, podle mořských živočichů pojmenovaná Sazae a její rodina či z pekárny pocházející Anpanman. Nejmladší a momentálně zřejmě nejpopulárnější z nich je Krejon Šin-čan, asi pětiletý drzounek s nesmírným talentem přivádět svého otce workoholika a starostlivou maminu co chvíli do prekérní situace. Poměrně brzo si tyto seriály našly cestu z obrazovky na stránky komiksových magazínů zvaných manga, které tvoří nedílnou součást japonské knižní kultury.

Série obrázků propojená dějem má v japonském malířství dávnou tradici. Příběh, jehož hlavními hrdiny jsou lidé, duchové či zvířata, je zpravidla zobrazen jako horizontální sekvence obrázků na papírovém svitku zpevněném hůlkami a zobrazuje se podobně jako židovská tóra postupným přemotáváním. Námět bývá zpravidla humorný až mírně frivolní - v jednom muzeu jsem měl možnost si prohlédnout příběh o tom, jak se říční duchové předháněli v tom, který z nich se silněji a s většími následky ubzdí. Vedle veselých či lehce lechtivých příběhů ovšem existují materiály s různým stupněm tvrdosti na škále pornograficity. Takové svitky sice nejsou běžně vystaveny, ale lze se s nimi setkat na výstavách zabývajících se erotikou. Ostatně proč ne, ve srovnání s některou současnou produkcí představuje tehdejší pornografie téměř nevinné laškování.

Současná podoba magazínu manga je plodem fúze domácí výtvarné tradice s moderními komiksy přišedšími z Ameriky. Čte je doslova celé Japonsko. Ve vlacích tak můžete vidět cestující každého věku a pohlaví zahloubané do masívních brožur s obrázkovými seriály. O co méně mají magazíny textu v bublinách, o to jsou tlustší, takže čtenář (nebo spíše divák?) listuje napínavým dějem, seč mu ruka stačí. Tiskárny týden co týden chrlí miliony brožur, které jsou na jedno použití a po přečtení plní nádražní odpadkové koše. Do podoby manga však bylo také přetaveno nejedno dílo světové beletristické klasiky či naučná literatura; kuriozitou je kreslené vydání Marxova Kapitálu. Manga magazíny pro pány v nejlepších letech, businessmany nevyjímaje, vycházejí ponejvíce z erotických tradic. Éra videa však obohatila škálu pornograficity o doposud nejvyšší stupeň, pro který se zažil nic neskrývající název známý i v cizině - hentai, což v češtině znamená jednoduše zvrhlý.

Svůdné postavičky na obálkách pánských manga magazínů lákají ve výlohách stánků. Jejich výskyt roste, jak se přibližujete k nádraží. Za těch dvacet let, co v Japonsku žiji, prošly hrdinky magazínů značným vývojem. Původní plnokrevný ženský element nyní suplují prepubertální postavičky, které si ovšem co do vyzývavosti se svými dospělými předchůdkyněmi nezadají. Nevyvinutá tělíčka umožňují kreslířům šetřit textilem, protože skrýt není téměř co. Obličej hrdinek, mající původně vcelku antropomorfní rysy, se také vyvíjí. Namísto očí je do obličejů vkreslováno dvé obrovských černých lesklých lívanců, které spolu s čím dál menším nosánkem a hubičkou propůjčují hrdinkám vzezření roswellského UFO nebožtíka.

Tokijský primátor Šintaró Išihara, známý to rebel a chodec proti proudu, vydal nedávno zákaz prodeje tiskovin, které zobrazují adolescenty v eroticky zabarvených situacích, v obchodech a stáncích celého Tokia. Jeho úsilí je určitě chvályhodné, avšak Tokio není středověké město obehnané hradbami. Za pár minut jste z něj vlakem pryč kterýmkoliv směrem. Čtenáři tohoto druhu literatury tak mohou nalézt vyžití na území přilehlého města, jemuž vládne benevolentnější primátor. Išiharovo opatření má tedy stejnou účinnost, jako když zakážete močit pouze v části bazénu.

Kultura mangy se promítá i do výtvarného projevu nejmladších Japonců, kteří oblíbené postavičky kopírují. Vyzvete-li například nějakou dívku, aby nakreslila, co chce, bude v drtivé většině případů výsledkem snažení lolitózní stvoření s ufonským obličejíčkem, oděné v mikrosukni, obuté ve vysokých kozačkách a zaujímající laškovnou až vyzývavou pózu číslo E55. Automatizovanými tahy je mastí jedno děvče jako druhé, aniž by chuděry ve svých deseti či kolika letech pořádně tušily, co vlastně zobrazují. Těžko říci, co je pro ta děcka horší - zda osvojování si nezdravých sexuálních schémat, nebo ztráta schopnosti individuálního grafického vyjadřování.

Převzato z osobních stránek autora.