27.3.2019 | Svátek má Dita


JAPONSKO: Dárek na rozloučenou

6.12.2012

Za necelé dva týdny se budou v Japonsku konat předčasné parlamentní volby. Jejich uspořádání férově vypsala Demokratická strana poté, co realisticky zhodnotila své relativně krátkodobé vládnutí, jehož se ujala po drtivě vyhraných volbách v roce 2009. Krok je férový proto, že je téměř jisté, že další vládu si po následující dlouhá léta nesestaví.

Nedá se přitom říci, že by historickou šanci vyvést společnost z dlouholeté krize promarnila, protože už od jejích prvních kroků v čele státu bylo naprosto zřejmé, že na to jednoduše nemá. Její fungování je naprosto vizeprosté a ke všemu nebyla za celé tři roky schopna postavit do čela někoho, kdo by alespoň vzdáleně měl rysy osobnosti. Post premiéra tak brzy po uchopení moci připomínal horký brambor, který byl postupně přehazován do rukou stále méně výrazné osobnosti.

Ale abych byl spravedlivý, musím přiznat, že o jeden revoluční krok se Demokratická strana přece jen pokusila. A sice krátce po uchopení moci začala usilovat o rozvolnění vazby politických špiček na byrokratickou mašinérii vládních orgánů. Tento krok nebyl motivován touhou po nějaké vendetě či politických čistkách, šlo o jakýsi pokus o emancipaci politiků. Straničtí představitelé se totiž domnívali, že věci veřejné musí vzít pevněji do svých rukou oni sami. Při projevech chtěli vystupovat před veřejností jako opravdoví tvůrci dějin a nikoliv jako přežvýkavci stohů papíru dodaných úřednictvem.

Bohužel, jak se později ukázalo, šlo o představy značně naivní a nerealistické, demokratickým politikům se nepodařilo naplnit ani jeden z halasně vytroubených cílů. Jako příklad chybného rozhodnutí může sloužit neúspěšný pokus o vymístění amerických posádek z Okinawy, stejně jako plán na kontroverzní stavbu přehrady Yanba. I z nitra Demokratické strany začaly pronikat hlasy, že její představitelé nepochopili, co vedoucí politická úloha obnáší. Není proto divu, že popularita kabinetu prvního premiéra vzešlého z lůna Demokratické strany sice zpočátku překročila magických sedmdesát procent, ale poté již následoval jen strmý sešup, který se doposud nezastavil.

Současné japonské vládní garnituře však nesmíme křivdit. Po Liberálně demokratické straně zdědila zemi, která se nacházela v desetiletí trvající hluboké hospodářské stagnaci. Japonsko čelí dlouhá léta silnému deflačnímu tlaku. Na zahraničních trzích se potýká s klesající konkurenceschopností svého kdysi vyhlášeného zboží. Rychlý ústup proslulých značek - především výrobců elektroniky - z čelních pozic a potažmo pultů světových obchodů se podle průzkumů negativně podepisuje i na psychice běžného Japonce.

Kdysi vychvalovaný a napodobovaný japonský systém managementu, který byl před lety s úspěchem implementován především u amerických výrobců automobilů, podle všeho přestává fungovat. To je obzvláště patrné při pozorování akviziční činnosti japonských průmyslových gigantů. K pojídání především evropských firem dochází i navzdory špatným ekonomickým podmínkám korporátních konzumentů. Ti si přitom jako hlavní podmínku kladou zachování stávajících manažerských struktur. Pohlcovány jsou proto i firmy, které na první pohled nemohou být pro akvizitora valným přínosem. Japonci si evidentně cení jejich rodinného stříbra - manažerského know-how.

Přes všechna tato negativa je ale možné, že bude Demokratická strana odstavena od vládnoucího vesla tak trochu nespravedlivě. Za měsíc říjen totiž japonský průmysl vykázal růst v hodnotě 1,8 %, přičemž podle očekávání se měl o dvě procenta dále propadnout. Navíc představitelé nejvýznamnější japonské banky, Tokyo Mitsubishi UFJ, očekávají růst i v následujících dvou měsících. Někteří ekonomové proto tvrdí, že Japonsko si již sáhlo na dno a že nastartovaný růst bude mít trvalejší charakter.

Podle mého názoru podstata tohoto jevu spočívá ve skutečnosti, že dostatečně silné, stabilní a tradicí oplývající ekonomice nemohou politici příliš uškodit, ale ani výrazně pomoci. Hospodářství země se prostě s jejich řáděním nějak vyrovná a v podstatě si žije ve svých zaběhnutých cyklech, ať už z tribuny hřímá Petr nebo Pavel. Demokratická strana ku svému neštěstí na vrchol přišla, systém reprezentuje a opustí jej v pro ni nepříznivé době, která jí proto tak trochu neoprávněně připíše záporné politické body.

Zřejmě posledním pokusem demokratů ukázat národu, že to s vládnutím myslí upřímně, je vytroubení nového ekonomického balíčku, v pořadí již druhého, ke kterému došlo v posledních listopadových dnech. Částkou osmi set osmdesáti miliard jenů (přibližně čtvrt biliónu korun) chce vláda podle svých slov stimulovat především střední a malé podnikání. K této mikulášské nadílce ještě nedošlo a už se setkává se zásadními výhradami. Podle nejhlasitější z nich je tato částka tak malá, že nemá šanci cokoliv vytrhnout. Berme tedy tento obolos jako dárek na rozloučenou. Pod vánoční stromeček již demokraté s největší pravděpodobností nadělovat nebudou.

Dotázky k českým prezidentským volbám:

- Předseda a prezident (praesident) jazykově jedno jest. Předseda vlády sedává před ministry. Komu předsedá prezident? Svým poradcům?

- Funkce českého hradního a japonského zámeckého pána jsou dost podobné. V Česku se dlouho mutýrovalo nad tím, zda prezidenta i nadále volit volenými zástupci nebo spáchání jeho volby přenechat přímo lidu. Japonského císaře údajně seslalo nebe. No není to dobrá inspirace?

Převzato z osobních stránek autora



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.