Že je to jméno pro kočku a ne pro klisnu? Máte pravdu. Člověk by čekal, že když je na dvorku zavoláte, objeví se trojbarevná kočička, upře na Vás tázavý pohled, výmluvně jej zaměří na prázdnou misku a udělá své tiché decentní mňau: “Člověče, proč mě voláš, když mně nic nedáváš?“ Kočky jsou nejsvobodnější tvorové mezi zvířaty na hospodářském dvoře. Nedají si svobodu vzít, jsou vybaveny pro plošný i trojrozměrný pohyb, ploty a zídky jim nejsou překážkou. Jsou často odkázány co do stravy i přístřeší jen samy na sebe, stávají se psanci, hledají-li potravu tam, kde jim to podle lidských měřítek nepřísluší – třebas za otevřenými okny, ve sklepech a spížích, na lukách, polích, v lese. Pár metrů za dědinou je každý považuje za „škodnou“. Kameny, pušky, klacky, pasti jsou pro ně připraveny. 

Nepotkala jsem kočku, která by se po prvních zkušenostech se „svobodným“ životem dala od cizího člověka chytit. Vždyť člověk se koček pro jejich velkou plodnost násilně zbavuje. Dospělé i koťata každého pak bývají nacpány do pytle, přiložen kámen a nejbližší rybník či řeka se stanou popravištěm. Party kluků chycené kočky a ptáky také někdy oběsí nebo ukřižují. Kočky, kurovití a vrubozobí ptáci, byť před svou domestikací v přírodním prostředí žili kolem patnácti let, ale ve šťastných případech i kolem dvaceti a více, buď se dospělosti nedočkají, to většinou, nebo končí své životy ve dvou až třech letech.

Naše Micka však nebyla kočka. Byla to hezká, černá, středně urostlá ušlechtilá klisna. Krásně ladně klusala a slušelo jí to v tatínkově kočáře, když jej každé odpoledne vozívala po obvodě, který čítal šest dědin, jako obvodního lékaře na návštěvy k pacientům. To jméno nedostala proto, že by na ni připadlo v polokrevnické linii jejího rodokmenu, kde by musela být pojmenována na M a pro malou fantazii jejích chovatelů by dostala jméno obvyklé pro kočku, ale jednoduše proto, že žádný rodokmen neměla a když ji postavili v malém Strouhalově hospodářství vedle jediné kravky do chléva, kde v jednom rohu byla uvázána ještě koza a ve druhém byly dvě bedny s králíky, daly jí je Strouhalovy děti. 

Všem se zamlouvala jak svým vzhledem, tak svými ideálními koňskými vlastnostmi. Byla vzorně vycvičená v tahu v kočáře i v pluhu na Strouhalových polích. Často ji spřahovali s kravičkou Malenou a když ke své kravce potřebovali sousedé ještě sílu koně, bývala půjčována i jim. Po obědě ji pan Strouhal kolem druhé hodiny přiváděl k nám. To už měla na sobě ohlávku, chomout a ostatní příslušenství postroje na zápřah do kočáru. Pravidelně jsem čekávala už před bránou. Pan Strouhal mě chytil oběma rukama a posadil jako dragouna na Micku. Ta se po mně ohlédla a zdálo se mi často, že mne vítá. Hladila jsem ji a poplácávala, než jsme došli přes celou zahradu do kůlny, kde stál kočár. Než ji pan Strouhal zapřáhl, běžela jsem do kuchyně pro krajíc chleba a nastřádané kůrky a pár kostek cukru a pak si to Micka z mojí malé ruky, bylo mi kolem pěti, brala a dávala pečlivě pozor, aby mně neukousla prsty. Nikdy mne její zuby nezranily. Pečlivě se mne dotýkala jen svými pohyblivými pysky.

Micku čekalo objet každý den dvě nebo tři dědiny z tatínkova obvodu. Teprve pak se vracívala do své stáje, dostala stájovou ohlávku bez železného udidla, byla uvázána na své stání pod žebřinami se senem ke žlabu, kde by měl být oves, aby nahradil energii vydanou na namáhavé dopolední i odpolední pracovní směně. Většinou nebýval a často se musela spokojit jen tím, co dostávala sousedka kráva. Jistě se těšila, že si bude na noc moci lehnout na svém stání do suché, měkké slámy, ale často nebývala sláma ani suchá, ani jí nebylo dost. Dopoledne pracovala obvykle na polích. 

O práci na hospodářství se nejvíc staral druhorozený syn. První Jara, tehdy už po vyučení, jezdil do Brna a pracoval tam v továrně. Třetí chlapec chodil později se mnou do první třídy obecné školy. Děvčata moc na pole nechodila. Strouhalovi měli mnoho dětí, některé z nich ještě v raném dětském věku umřely. Dcery se staraly s matkou o domácí hospodářství a své mladší sourozence. Jejich tatínek byl u nás zaměstnán odpoledne jako kočí, ale často se muselo vyjet k naléhavým případům i večer, v noci a v neděli. Nepohrdl při čekání na doktora u pacientů nabízeným vínem, které zkracovalo čas a dodávalo v zimě teplo a energii při jízdě na nechráněném otevřeném kozlíku. Micka byla v plískanicích a mrazech chráněna jen šedou koňskou houní, když čekávala hodiny a hodiny zapřažená do kočáru před domy.

U Strouhalů se většinou žilo v kuchyni kolem modrých, stále teplých kachlových kamen s kobkou se dvěma troubami. Byla tam také velká dřevěná postel, kde malé děti stonaly, odpočívaly, umíraly, hrály si. Pod duchnou se uchovával také čerstvě upečený bochník chleba, aby byl dlouho teplý. Strouhalovi měli hodnou, churavou maminku, s překrásnýma, hlubokýma černýma očima. Po čase, když i nejmladší dítě téměř odrostlo škole, onemocněla, ranila ji opakovaně mrtvice. Děti se o ni staraly, umístili ji na tutéž kuchyňskou postel, pokud nemusela do nemocnice. Často jsme ji chodily s matkou navštěvovat, ale můj otec už ji neošetřoval. Jeho život byl ukončen ještě dřív, než jej stačili němečtí nacisté zatknout.

Umřela v padesáti šesti letech – tehdy by byl nikdo neřekl, že ještě mladá. Takový věk byl u sedřených žen z hospodářství, vysílených po mnoha dětech, skoro obvyklý. V následující generaci se hodně prodloužil. Zlepšilo se bydlení, vzdělání, hygiena, lékaři mají nejen dobře a moderně vybavené ordinace, ale také auta místo koní. Pro koně už není ani v zemědělství skoro žádná práce. Nahradila je mechanizace a z polí i chlévů, mají-li lidé ještě nějaké za svými domy, zmizeli koně, leda si někdo chová nějaké pro sport. Strouhalovy děti odcházely ze života až kolem osmdesátky, kromě prostředního syna, kterého zahubila rakovina. Ty už na soukromém nepracovaly, přešly s půdou do JZD jako družstevníci, nejstarší Jara do důchodu jako dělník z práce v průmyslu. Potom si jako důchodce užíval svého vinohrádku. Strouhalovi vnuci a vnučky se stali inženýry, lékaři, ekonomy, jeden také katolickým knězem, jako býval bratr paní Strouhalové. Rodina zůstala velmi zbožná.

Život nás nadlouho rozdělil. Někdy v devadesátých letech jsem se na čas vrátila do rodné vesnice a občas k večeru chodívala k Jarovi posedět do malé společnosti vrstevníků kolem táboráku. Vzpomínalo se. Dětství na Strouhalově dvoře, život před válkou, kdy jsme se skoro denně vídali, kdy jsem prožívala chvilky radosti na Micčině hřbetě. Jara s dojetím vzpomínal na tohoto koníčka jako na živitele rodiny, jako na druha svého dětství, jako na bytost, která byla kamarádem a neúnavně sloužila a sloužila, aniž by se někdy ohnala, když ji děti zlobily a škádlily během jejího zaslouženého odpočinku. „Pořád na ni občas myslím. Když jsem ji vedl do Brna na jatky, plakal jsem. Takového koně už jsem nikdy nepoznal.“ „Kam že jsi ji vedl?“ „No na jatky, byla už stará.“