Já a moji sourozenci jsme dosáhli věku tří týdnů. Navzájem jsme si hráli a prali jsme se. Doma v noře jsme pěkně řádili. Až nás maminka musela napomínat. Taky nám často říkala, že už s námi dlouho nezůstane a půjde si hledat novou noru. Nám to ale nevadilo. Byli jsme už úplně samostatní. Přiznám se, že mi někdy začínali vadit i moji bratři a sestry. Bylo jich všude plno. Chtěl jsem mít klid.

V naší noře už jsem neměl žádné soukromí

Jednou večer jsem se vzbudil a zjistil jsem, že jsem v noře zůstal jen s jedním bráškou. Kam se poděli ostatní? Rozhodl jsem se, že tomu musím přijít na kloub. Opatrně jsem se připlížil k východu z nory a ucítil jsem vlahý večerní vzduch. Tam venku jsem ještě nikdy nebyl. Ale chtěl jsem se tam podívat, moc jsem chtěl! Zvědavě jsem vykoukl ven. Byla už skoro tma, což je pro nás, křečky polní, to nejlepší. Všude to krásně vonělo a kolem rostla ta zelená dobrota, které lidi říkají vojtěška a kterou maminka nosila vždycky domů k večeři. Chtěl jsem se pustit do jídla, když jsem za sebou uslyšel nějaký zvuk. Strašně jsem se lekl. Otočil jsem se a pro jistotu jsem nafoukl tváře, abych vypadal větší. Zpoza trsu vojtěšky se na mě šklebili mí dva sourozenci.

„Ty ses nás lekl?“ smáli se mi. Zaskřípal jsem zuby, aby věděli, že se mi smát nemají! Nedali si pokoj. „My jsme byli venku z nory už včera! Bez tebe!“ pištěli. Zabrblal jsem, že jim to nedaruju a vystartoval jsem na ně. A zase jsme se prali a honili, až jsme nakonec skončili zpátky doma v noře. Pak odněkud přišla maminka a místo obvyklého napomínání jen tiše zakroutila hlavou.

Na druhý den, když sluníčko zapadalo, jsem vylezl z nory jako první. Já jim ukážu! Schoval jsem se za trs vojtěšky a čekal jsem, až přijdou bráškové a sestry. Těšil jsem se, že tentokrát vylekám já je. Sem tam jsem si utrhl kousek rostlinky a krátil jsem si dlouhou chvíli jídlem. Ale pak jsem zahlédl pohyb. Už jdou! Zaradoval jsem se, přikrčil a… Místo sourozenců z nory vyběhla maminka. Začala si lícní torby cpát vojtěškou. „Co děláš, mami?“ divil jsem se. „Vždyť my už si umíme natrhat sami.“ Maminka se otočila a přes plnou tlamičku mi odpověděla: „Však to není pro vás. To si beru já. Na cestu.“ „Na cestu kam?!“ nechápal jsem. Ale pak mi to došlo. Už jsme velcí a maminka odchází. Stěhuje se do své vlastní nory. Chtěl jsem jí popřát hodně štěstí, ale náhle se na mě zezadu vyřítil můj bráška a začali jsme se zase prát. Maminka v tichosti odešla a už se nevrátila.

Pár dní po maminčině odchodu jsem se rozhodl. Někteří z mých sourozenců už naši noru opustili, ale někteří tam ještě zůstávali. Nebylo s nimi k vydržení. Ani trocha soukromí, žádný klid. Rozhodl jsem se, že půjdu taky. Hlavně když budu sám.

Jsem venku a krmím se

Vyrazil jsem už odpoledne. Bylo pod mrakem, takže mi to nevadilo. Vydal jsem se tím směrem, kde jsem už z dřívějška věděl, že žádný jiný křeček nežije. Svižně jsem se prodíral vojtěškou, až jsem došel k sousednímu poli. Rostlo tam obilí. K tomu jsem se jako malý dostal jen výjimečně. Ochutnal jsem. Bylo vynikající! Tady se mi líbí, tady chci bydlet! Našel jsem si vhodné místo k hrabání a začal jsem. Tak, jak mi napovídala příroda. Nejdřív jsem si hlínu předními packami nahrnul pěkně pod břicho a pak jsem ji zadníma nohama odkopl za sebe. A znovu. A znovu. Zanedlouho už jsem měl hotový základ své nory. Bylo to hodně náročné a musel jsem dost odpočívat, ale stálo to za to. Tahle nora byla jen a jen moje. Moje vlastní.

Ilustrace: autorka