25.7.2016 | Svátek má Jakub






IZRAEL: Židovská vesnice - mošav

19.8.2014

Co je to vlastně mošav? - Slovo mošav znamená asi tolik jako „sedadlo" nebo "sídlo“. Mošav může být sedadlo v autě, ale také mandát, „křeslo“ v parlamentě nebo „rezidence“, tedy bydliště.

„Mošav - to je vesnice ve svých začátcích,“ říká Šaul, který v roce 1951 pracoval jako tajemník Židovské agentury pro Izrael (Jewish Agency) v mošavu Matta ležícím mezi Jeruzalémem a městem Bejt Šemeš. Novými přistěhovalci, kteří se zde usadili, byli především starší lidé z Maroka. Krom právě postavených obytných domků nebylo tenkrát ve vesnici ještě nic. Židovská agentura tehdy prosila o symbolický příspěvek, aby mohla příslušníkům mošavu zajistit nemocenské a sociální pojištění. „Ani ten však,“ vzpomíná Šaul, „nemohli tito přistěhovalci ze severní Afriky zaplatit ...“

Název „Matta“ pochází z Bible, stejně jako tolik jiných místních pojmenování. V překladu znamená „plantáž“ nebo „setba“ a má být připomínkou veršů 29. a 30. z 34. kapitoly proroka Ezechiele: „Dám pro ně povstat znamenité setbě a nebudou už v zemi souženi hladem ani už nebudou snášet hanění národů. I poznají, že já, Hospodin, jejich Bůh, jsem s nimi a oni jsou můj lid, dům izraelský, je výrok Panovníka Hospodina.“ Kdo se setká s obyvateli Matty dnes, může se o splnění tohoto zaslíbení přesvědčit na vlastní oči.

Často se v jednom mošavu usazovaly skupiny přistěhovalců ze stejné země. Židovští přistěhovalci z arabských zemí byli zbožní a ovládali hebrejštinu, kterou si osvojili pravidelným modlením a návštěvami synagogy. Komunistická ideologie, která vládla ve většině kibuců, jim byla cizí. „Kibucy byly pro mladé lidi a pionýry,“ říká Šaul a vypráví, že to bylo židovské náboženské hnutí Poel Ha-Mizrachi, které jemu a jeho sestře - dvěma židovským sirotkům ze Sýrie - pomohlo s přistěhováním do země. Nejdřív je ovšem ubytovali v kibucu. Pojmenováním Mizrachim se dodnes označují orientální Židé z islámských zemí jako Jemen, Maroko, Irák, Turecko nebo Sýrie.

Merav vyrostla v mošavu Uria v kopcovité krajině středomořského pobřeží. Její rodiče se přistěhovali z Persie. “Nemyslete si, že přistěhování do Izraele bylo pro mé rodiče snadné. Tatínek býval váženým bankovním úředníkem, hovořil mnoha jazyky,“ vypravuje Izraelka. „Maminka byla zvyklá na určitý blahobyt. V Izraeli museli nejprve do tranzitního tábora. Po vzniku státu zde nebylo vůbec nic. Rodiče museli postupně rozprodat i své stříbro a vzácné perské koberce, jen aby měli co jíst. Pak se usadili v mošavu Uria a tatínek začal pracovat v kravíně. Maminka vypomáhala v mateřské školce.“

Meravini rodiče David a Ester přišli do Izraele se šesti dětmi. První z nich se narodilo, když bylo Ester teprve 16 let. Tak tomu tehdy bývalo v Persii běžné. Židovští rodiče provdávali své dcery velice brzy - ze strachu, aby jim muslimové děvče neunesli. „Babička, která se s námi tehdy také přistěhovala do Izraele,“ pokračuje Merav ve svém vyprávění, „se vdala už ve věku devíti let a první děcko měla ve dvanácti.“ Sedmé dítě se pak Ester narodilo v mošavu - a po dalších jedenácti letech přišla na svět Merav.

Její velcí sourozenci stáli tehdy již povětšině na vlastních nohou. Merav byla mazlíčkem rodiny. Ráda vzpomíná: „Na naší zahrádce rostla granátová jablka, citróny, olivy, fíky, různé popínavé rostliny a kaktusy. Běhávala jsem přes zahradu ke své houpačce zavěšené na vysoké borovici - a za mnou maminka s nějakou dobrotou. Tatínek mě brával na výlety do kopců. Za jasných dní jsme měli výhled až k moři. Dodnes vím, jak mi na jedné takové toulce docela klidným hlasem řekl: „Merav, dej pozor!“ a ukázal na obrovitého hada hada, který se vinul po keři hned u mých nohou. U nás na dvorku zlikvidoval tatínek těch hadů tisíce.“

K Meraviným dětským vzpomínkám patří i šabaty, kdy se z Jeruzaléma do mošavu sjížděli všichni tatínkovi bratři s rodinami, aby zde strávili den odpočinku. „Tatínek vždycky pronášel požehnání. Byl potomkem Áronovým, tedy knězem. Ještě vím, jak si vždy o velkém svátku smíření, Jom kipur, u vchodu do synagogy vyzouval boty a šel bos ke skříni pro svitek tóry. Nikdy také nezapomenu na onen Jom kipur,“ vypráví dále, „kdy vypukla válka a my jsme utíkali ze synagogy domů zapnout rádio, což bychom o tak posvátném dni jinak nikdy neudělali.“

Už před založením státu vzniklo šedesát mošavů. Ty první, jako třeba Nahalal založený na jizre´elské rovině již roku 1921, vybudovali tehdejší kibucníci. V dvojjazyčném svazku vydaném německy a hebrejsky s názvem „Ort der Zuflucht und Verheißung“ (Místo útočištné a zaslíbení) se líčí vznik mošavu „Šavej Cijón“ - „Siónští navrátilci“. Pod nadvládou NSDAP se v Německu životní podmínky lidí židovského původu stávaly stále nesnesitelnějšími. Současně prováděl Židovský národní fond nábor pro nový život v britském mandátu Palestině. „Do Galileje“ - tak se jmenovala brožurka, jejíž obálka nesla vyobrazení židovských pionýrů bojujících s bažinami.

Také ve Württembergu se štvalo proti Židům. Zmíněná kniha uvádí výrok Paula Richarda Entemanna z města Calwu: „Postaráme se, aby nás [Židé] opustili. Z hlediska světových dějin je lhostejné, zda tohle ´požehnání´ opustí Německo v roce 1935 nebo v roce 1980.“ Skupina lidí ze schwarzwaldského města Rexingen proto dospěla k rozhodnutí, že se společně vystěhují. Než se rexingští Židé definitivně rozhodli pro pás země blízko německo-židovského sídliště Naharia na středomořském pobřeží, vyslali své lidi na výzvědy. Ti s německou důkladností zkoumali kvalitu půdy, aby zjistili, co se vyplatí pěstovat. Kulturnímu šoku se však navzdory dobrým přípravám stejně nevyhnuli: „Kolem samí Arabové, cizí lidé z jiného světa.“ Před moskyty a vedrem nebylo úniku.

Pro své puntičkářství a přesnost byli němečtí Židé mezi Izraelci brzy známí coby „Jeckes“. Nezřídka to byli oni sami, kdo v orientálním Izraeli působili jako „cizí lidé z jiného světa“. O naharijských Jeckes se vypráví, že jim po celá desítiletí připadalo snazší se stydět, že umějí jen německy, než se naučit hebrejsky. Chtít v roce 1938 vybudovat u Středozemního moře švábskou vesnici byl nesnadný úkol. Nejprve bylo nutno zřídit hlídkovou věž, která současně sloužila jako vodárenská. Okolo sídliště se musela postavit ochranná zeď. I když si noví židovští přistěhovalci své pozemky právoplatně zakoupili, podnikali proti nim Arabové stále nové útoky. Aby se vesnice mohla ubránit, muselo být vše postaveno za jediný den. Lidé bydleli v nouzových barácích bez podlahy, rodiny i manželské dvojice byly zpočátku rozděleny. O děti se pečovalo na bezpečném místě. Některé ženy i děti a především také starší členové rodin ještě setrvávali v Německu.

Jak velkou radost měli všichni z prvních slepic a z prvního traktoru. Chtěli chovat dobytek. Jenže která kráva snese tohle ovzduší? Trvalo to celé generace, než konečně vzniklo křížením izraelsko-fríské plemeno krav, které dávají velmi chutné mléko a mají obrovskou dojivost.

Dnes má každý mošav internetovou stránku, na níž se představuje a líčí svou historii až po aktuální pracovní a kulturní nabídky. Jedním z nejmladších mošavů vzniklých teprve v 80. letech minulého století je mošav Šilat v blízkosti Modinu, známého z apokryfních Makabejských knih. Když OSN vydala v prosinci 1975 rezoluci, podle které je sionismus totožný s rasismem, založila skupina izraelských důstojníků obec Šilat, jejímž smyslem bylo hustěji osídlit zem v těsném sousedství starých linií příměří z roku 1967, tzv.“zeleného pásu“.

„Šilat“ je zkratka 8. verše 16.žalmu „Stále si stavím Hospodina před sebe“, který se stal částí každodenní židovské modlitby. V zemědělství tehdy nastala krize. Mošav Šilat měl proto spojit dohromady několik různých rodinných podniků, včetně průmyslových. Nakonec se Šilat zapojil do hnutí Oved Cijoni - „sionistický dělník“. Vybudovali tehdy z ničeho první ulice, elektrické i vodovodní přípojky a také první veřejný telefon. Dnes se oblast kolem Modinu vyvíjí v jednu z nejmodernějších metropolí mezi městskými aglomeracemi Tel Avivem a Jeruzalémem.

Každou chvíli se některá z těchto židovských vesnic proslaví něčím zvláštním. Tak například z achituvských skleníků (Achituv je mošav v Cheferském údolí u města Chadery, založený iráckými Židy) pochází 55 procent všech izraelských okurek. Ze Šácháru, mošavu v lachišské oblasti, který založili Židé ze severní Afriky a z Indie, pocházejí překrásné orchideje. První původně jemenský mošav Éljášív - „Hospodin přivádí zpět“ - je znám jako „hlavní město dětí v pěstounské péči“. Již čtyřicet let si tam každá čtvrtá rodina bere děti do této péče a s láskou se o ně stará. Mošav Ramot na Golanských výšinách je proslulý svými pokoji k pronajmutí a tím, že tam hosty opravdu hýčkají.

Mošavy už nejsou tím, čím bývaly. Lidé už se nesetkávají u studny, kam dřív chodili pro vodu, a leckteré kurníky se proměnily v solária. V mála z těchto vesnic si ponechali krávy. Z mnoha mošavů se staly honosné vilové čtvrti. Dnes existují lidé, kteří sice bydlí v mošavu, ale sotva mají představu o tom, co takový mošav vlastně je. Proto naše dlouhé vyprávění.

© Krista Gerloffová
Překlad z němčiny Ivana Kultová
www.wilberforce.cz



Dremo Personaldienstleistung GmbH
Ošetřovatel, pečovatel - Německo (m/ž

Dremo Personaldienstleistung GmbH
Německo
nabízený plat: 48 000 - 54 000 Kč

Diskuse


N. Leopold
11:22
19.8.2014

počet příspěvků: 1, poslední 19.8.2014 11:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.