Voda znamená pro půdu to, co krev pro lidské tělo: život. Tuto pravdu formuloval Levi Eškol, zakladatel a první ředitel izraelské vodní společnosti "Mekorot". Sluncem rozmazlovaný Blízký východ trpí chronickou žízní. Když v Izraeli prší, počasí je krásné.

Tři čtvrtiny všech srážek spadnou od prosince do února. V horní Galileji a na Golanech naprší během 60 až 70 deštivých dnů 800 až 900 mm, v centrálním Izraeli během 40 až 60 dnů 500 až 600 mm a v Ejlatu v jižním výběžku země pouze 25 mm. Jako ročních srážek ubývá od severu na jih, klesají i od západu k východu. Pobřežní rovina se těší nějakým 600 mm ročně, jordánské údolí musí vystačit se 100 mm. Zásadně platí: dvě třetiny Izraele tvoří pouště s méně než 250 mm ročních srážek. Dvě třetiny všech srážek spadnou na třetinu země.

Hydrologové dělí zemi na přírodní zásobní pánve, z nichž pánev kolem Galilejského jezera pokrývá asi 25 % potřeby, západogalilejská pánev 7 %, karmelská pánev kolem Haify 2 %, pánev pod západním centrálním pohořím 20 %, pánev pobřežní roviny 20 % a ohromná negevská pánev na jihu země 5 % celostátní potřeby.

Na Izrael dopadne ročně sedm miliard kubíků vody, z nichž ovšem pouze dvě miliardy se dostanou do nadzemních nebo podzemních zásobníků. Asi 70 % spadlého deště se vypařováním vrací rovnou do atmosféry, 5 % odtéká údolími a jen 25 % vsákne do půdy – tyto hodnoty však kolísají podle počasí a stavu půdy.

Růst obyvatelstva – dnes žije mezi Jordánem a mořem pětkrát více lidí než před půl stoletím – a stoupající životní úroveň kladou na státní správu obrovské nároky. K tomu přistupuje mimořádné sucho posledních sedmi let. Jisté je, že přírodní zdroje nedokážou zajistit zásobování obyvatelstva na tomto území. Proto vláda masivně rozvíjí projekty na odsolování mořské vody a zpracování splašků. K tomu jsou nasazovány nejmodernější technologie.

V běžném roce spotřebuje stát Izrael 800 mil. kubíků vody. Zhruba 300 mil. kubíků se získává z mořské vody ve třech obrovských odsolovacích zařízeních. Do r. 2020 má být podle vládního rozhodnutí z r. 2008 tímto způsobem vyráběno 750 mil. kubíků pitné vody.

Izrael vyprodukuje ročně asi 530 mil. kubíků splašků, z nichž většina projde čističkami. 75 % vyčištěné vody se opět využívá, převážně k zavlažování zemědělských ploch. V této oblasti představuje Izrael světovou špičku.

Nedostatek vody svazuje Izrael s jeho sociálně a politicky nesmírně citlivým okolím. Jak mírová smlouva s Jordánskem z léta 1994, tak dohoda uzavřená s Palestinci v Oslu obsahovaly rovněž články řešící zásobování vodou.

V osobních rozhovorech zdůrazňují jak Izraelci, tak Palestinci, že v konfliktu obou silně promísených etnik voda nikdy nebyla použita jako zbraň proti druhé straně. Konkrétně: Izrael nikdy svým palestinským sousedům nezavřel kohouty a Palestinci se dosud nikdy nedotkli izraelských vodních zdrojů. Propagandisticky se ovšem v otázce vody palestinská strana stále znovu prezentuje jako oběť.

Tak prý za nedostatek vody na palestinské straně může hlavně izraelská okupace. "Úmyslným ničením" pramenů, nádrží, vodního potrubí, čističek a elektráren, výstavbou "segregační bariéry" a "izraelských kolonií", stejně jako komplikováním dodávek pro výstavbu zásobovací a odpadní infrastruktury se prý Palestincům znemožňuje normální život.

V Palestinské samosprávě dělala v r. 2006 průměrná spotřeba domácnosti 58 m3 na osobu, v Izraeli 84 m3. Tento rozdíl odráží odlišnou životní úroveň obou společností – je to jev, který můžeme pozorovat i uvnitř izraelské společnosti. Tak v r. 2006 spotřeboval každý jeruzalémský občan 65 m3 vody, kdežto v Tel Avivu 115 m3. V defektech vodovodní sítě se ztrácí v Izraeli 11% pitné vody, v palestinských územích 33,6% – podle jejich vlastních údajů.

Spotřeba pitné vody je v Izraeli kolem 150 m3 na osobu ročně, v Palestinské autonomii asi 140 m3. Pro srovnání: Jordánec spotřebuje 172 m3, Egypťan 732 m3, Syřan 861 m3 a Libanonec 949 m3 pitné vody ročně. Tento nebetyčný rozdíl ve spotřebě pitné vody je důsledkem vysokého podílu odsolované a čištěné vody.

Když Izrael v r. 1967 obsadil Předjordánsko, byla tekoucí voda jen ve čtyřech palestinských městech a vesnicích ze 708. Za prvních pět let izraelské správy se rozšířilo zásobování Palestinců pitnou vodou o 50 %. Budování židovských osad v 70. a 80. letech vedlo k tomu, že v Judsku a Samařsku nejen židovské osady, ale i mnoho palestinských vesnic bylo napojeno na izraelskou vodovodní síť.

Od Šestidenní války (1967) do roku 1995 (Dohoda v Oslu) stouplo množství vody pro palestinské obyvatelstvo ze 66 na 120 mil. kubíků ročně. Počet obcí připojených na vodovodní síť se zvýšil ze 4 na 309. Do března 2010 bylo 641 ze 708 palestinských obcí a více než 96 % palestinských obyvatel připojeno na vodovod, a tím jsou Palestinci v daleko lepší situaci než jejich arabští sousedé. V Jordánsku a Sýrii není dodnes většina měst a vesnic připojena k vodovodní síti. Dokonce i v hlavních městech Ammánu a Damašku teče voda do domácností jen jednou nebo dvakrát týdně.

Dohodou v Oslu převzala Palestinská samospráva odpovědnost za zásobování vodou v Pásmu Gazy a na Západním břehu. Zásobování židovských osad zůstalo v izraelských rukou. Bylo dohodnuto, že Izrael bude dodávat do pásma Gazy 5 mil. kubíků ročně. Smlouva "Oslo II" (1995) podtrhla nejen vodní práva Palestinců, ale také význam spolupráce v této oblasti.

Izrael Palestincům vytýká, že vrtají studny, které nebyly schváleny společným výborem pro vodní zásobování. Do roku 2005 bylo prý na Západním břehu 250 takových "divokých" projektů, které ze západní pánve kolem Kalkilíje a Tulkarmu a ze severní pánve kolem Džanínu odčerpávají 10 mil. kubíků ročně. Protože dosud nebylo možno dosáhnout žádné dohody, přiškrtili Izraelci odběr z těchto podzemních rezervoárů, aby zabránili zasolení podzemních vod. Tři miliony kubíků ročně se z izraelské vodovodní sítě ztrácí tím, že se na ni Palestinci připojují ilegálně. Protože na území Palestinské samosprávy většinou neexistují vodoměry, nedá se odebrané množství řádně kontrolovat, a tím odpadá i možnost finančně motivovat k šetrnému zacházení s vodou, protože Palestinci bez vodoměru za vodu neplatí.

Dále kritizují Izraelci Palestince za to, že projekty čističek, které by byly ochotny financovat Německo, USA, Japonsko a Světová banka, jsou z politických důvodů neprůchodné. Plány pro Náblus, Tulkarm, Džanín, Salfit, Ramalláh, Kidron, Hebron a centrální pásmo Gazy jsou vypracovány a společným výborem pro vodní zásobování schváleny, zůstávají však ležet v šuplíku.

Ze současných 52 mil. kubíků splašků z Palestinské samosprávy se pouze 4 miliony zpracovávají v palestinských a 14 milionů v izraelských čističkách. Zbytek (odhadem 34 mil. kubíků nečištěných splašků!) zamořuje životní prostředí. Nepočítáme-li čističku v El-Bire, nepostavila se za posledních 15 let ani jediná nová palestinská čistička – a ani zařízení v El-Bire se neprovozuje pořádně. Vyčištěná voda se nevyužívá např. v zemědělství, ale vypouští se do vádí Kelt, kde opět ohrožuje životní prostředí.

Vodě a splaškům jsou lhostejné kulturní rozdílnosti, politická ujednání i státní hranice. Chování vody vždy určuje gravitace, klimatické, zeměpisné a geologické podmínky. Proto se Izraelci a Palestinci ani v budoucnu nevyhnou nutnosti v těchto otázkách spolupracovat – zcela nezávisle na politickém řešení.

Ilustrační obrázky k článku:

Vodní nádrže

Odsolovací zařízení v Hadeře

Vodní toky v poušti

Čističky v Izraeli

Voda v Izraeli (všeobecně)

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com