25.4.2024 | Svátek má Marek


IZRAEL: Ve znamení devítiramenné menory

4.12.2007

Před šedesáti lety se 29. listopadu 1947 uskutečnilo v New Yorku zasedání Valného shromáždění OSN, které rozhodlo o rozdělení území pod britským mandátem na stát Izrael a Palestinu. Jedním z pamětníků těchto událostí je také moravský Žid Bobby Robert David z Tel Avivu.

Zdálo se, že mu osud přiřkl jako domov na celý život Ostravu a její čtvrť Vítkovice, Izrael 28kde se v roce 1932 narodil. Jeho dědeček tam byl známý řezník a uzenář, otec a matka měli drogerii na Jiráskově náměstí, předtím na Nádražní ulici u pasáže Vesmír.

,,Dělníci z vítkovických železáren chodili na pečivou do pekárny Bouček naproti nás, potom k dědovi na salám..." povzdechne nostalgicky Bobby.

Když v roce 1939 vtrhli Němci do Ostravy, všechno, co si Davidova rodina po generace budovala a její děti vysnily, bylo během několika hodin jen iluzí. Aniž se čím provinili. Jedinou jejich vinou byl fakt, že jsou Židy. Přišli o velký dům na Pohraniční č. 86 v Ostravě-Vítkovicích, o provozovnu uzenářství i prodejny a řeznictví. A také o chvíle milých posezení s rodinou, o cesty do romantických dálek. Pětadvacátého října 1942 se Bobby jako desetiletý ocitl v Terezíně. O tři roky později se i s matkou vrátili po neuvěřitelném utrpení jako jediní z rodiny domů, kde je ale nic nedrželo. Majetek byl rozkradený, proto se rozhodli vystěhovat do Palestiny.

,,Bylo to tenkrát moc složité jednání. Pro anglickou armádu ale platil zákon, že kdo v ní sloužil ve válce, mohl se nastěhovat do země, v níž byl v aktivní vojenské službě. Proto se moje matka domluvila s jedním anglickým vojákem, který byl jen asi o deset let starší než já, zaplatili jsme mu čtyři sta amerických dolarů, aby se oženil s mojí mámou a stal se formálně mým otcem. Tak jsme dostali vízum a v roce 1946 se mohli přestěhovat na území dnešního Izraele..."

Izrael 29Angličané věděli, proč mladé Židy do své kolonie nechtějí. Sílila snaha židovských přistěhovalců o vytvoření vlastního státu. Také Bobby se stal v Tel Avivu členem podzemní organizace, která bojovala proti anglické armádě. Všechny tyto skupiny podléhaly velení podzemního vojenského hnutí Židovské agentury. Jejich protivníkem byla Britská centrála kriminální policie v Jeruzalémě.

Byl to jeden z dalších paradoxů. Už v roce 1917 slíbila Británie Židům, že si budou moci v zemi svých praotců na území Palestiny vybudovat svůj stát - Národní židovskou domovinu. A když koncem první světové války porazila britská armáda v této části Blízkého východu turecká vojska a toto území obsadila, naděje Židů na vlastní zemi vzrostly. Naplnění snu zakladatele sionismu Theodora Herzla bylo na dohled. Zvláště, když Společnost národů pověřila Británii, aby spravovala v rámci mandátu ,,A" Palestinu a tzv. Zajordánsko.

Britům se však v tomto koutu světa zalíbilo. Měli zde přece skvělou strategickou polohu a levnou naftu. Přišli už o Indii i jižní Afriku. Věděli, že pokud vznikne židovský stát, tato jejich výhoda padne a nezbude jim ani Blízký východ. Proto začali příliv Židů omezovat. To se setkalo s židovským odporem a militantní izraelská skupina Irgun provedla 22. června 1946 krvavý atentát na King David Hotel v Jeruzalémě, kde sídlilo jižní křídlo britské správy. Při atentátu zahynulo 91 lidí: Britové, Arabové i Židé...

Když se Bobby po vzniku Izraele přihlásil v roce 1948 do vojska, odmítli ho, jelikož mu bylo teprve patnáct let. Netušil, že když ještě před rokem pomáhal v odboji proti Izrael 30Britům v Palestině, že během Sinajské války o pár let později už zase budou Židé Britům po boku. A že naopak to bude Izrael, který v Sinajské válce v roce 1956 napadne Egypt, aby pomohl získat Velké Británii kontrolu nad Suezským průplavem.

Britové to neměli v Palestině roku 1938 vůbec snadné. Slibovali na všechny strany, až z toho měli fatální problémy. Bojovali na dvou frontách: Proti arabskému džihádu a svatým bojovníkům i proti Židům. Těm byl vydáním tzv. Bílé knihy zakázán vstup na území Palestiny, kde židovským osadníkům, kteří zde již žili, odmítali Britové dál prodávat půdu. Navíc přislíbili Palestincům v podstatě to, co kdysi Židům - jejich vlastní stát na území Blízkého východu. Slib daný druhé straně zněl: Nejpozději do deseti let vznikne Arabská Palestina.

,,Když v létě roku 1941 napadlo hitlerovské Německo Sovětský svaz, odhalili britští šifreři, kteří sledovali pohyby nacistické armády, že proti Židům je vedena genocida. Podle dokumentů, zveřejněných v roce 2001, je jasné, že z 282 stránek Brity dešifrovaných zpráv nacistů z Běloruska a Ukrajiny muselo vedení britské armády vědět nejpozději v září 1941 o probíhajícím holocaustu," uvedl v březnu 2001 v The New York Times americký historik Richard Breitman.

Izrael 31Přesto nikdo nezasáhl, aby Židům pomohl. Britové to vysvětlují tím, že nechtěli žádným zásahem prozradit svou schopnost luštit německé kódované zprávy. Hovoří se také o tom, že měli zájem o Blízký východ, proto jim byli bližší Arabové než Židé, jejichž úmysl vytvořit si v Palestině svůj stát ohrožoval strategické cíle Velké Británie na tomto území.

Málokdo by dnes považoval Velkou Britanii za zemi, v níž by bujel neofašismus, přesto je šokující výzkum londýnského Goetheho institutu, uskutečněný v roce 2000. Více než 1700 žákům britských a irských škol ve věku od 14 do 16 let položil otázku, který Němec je pro ně nejznámější. Odpověď zněla: Hitler.

Po něm následovalo pět německých sportovců a teprve na sedmém a osmém místě byli jmenováni hudební skladatel Ludvik van Beethoven a fyzik Albert Einstein. Tuto desítku uzavřeli další dva váleční zločinci - Goebbels a Göring. Na poválečné německé politiky si nevzpomněl ani jeden britský školák. Je to chyba britských učebnic, nebo něčeho jiného?

Bobby byl v Palestině také svědkem napjaté atmésféry toho dramatického dne, kdy Organizace spojených národů měla koncem roku 1947 na programu hlasování o vzniku státu Izrael a tím rozdělení Palestiny, jejíž arabští i židovští obyvatelé bedlivě sledovali rozhlasové vysílání. Byly to přímé přenosy z jednacího sálu v budově OSN v New Yorku.

Pátého prosince 2007 začali Židé zapalovat devítiramenné menory a nad Západní zdí v Jeruzalémě bylo slavnostně zapáleno první chanukové světlo na tradičním olejovém svícnu. Sedm dní před zachájením svátku Chanuka si Izrael připomněl velmi významné okamžiky ze své historie - 29. listopadu 1947, tedy přesně před šedesáti lety, přijala Organizace spojených národů rezoluci, která schválila vytvoření dvou států: palestinského a izraelského na území tehdejší Palestiny.

V květnu roku 1947 byla vytvořena mezinárodní komise při OSN United Nations Special Committee on Palestine, která po sedmi měsících činnosti doporučila rozdělení území na dva státy. Hlasování probíhalo v napjaté atmosféře, nebylo totiž jisté, zdali rezoluce projde potřebnou dvoutřetinovou většinou. Izrael 32

A jak mělo vypadat území židovského státu? Na západě, na pobřeží Středozemního moře, to byla bahnitá nížina Sharon, na jihu kamenitá poušť Negev a na severu Galilea. Jeruzalém měl být otevřeným městem pro Araby i Židy pod dozorem OSN,

,,Hlasování předcházela zdivočelá protižidovská kampaň ze strany Arabů. Nejvíc nenávistné bylo Rádio Damašek, které tvrdilo, že vyhlazovací tábory Židů v Evropě vůbec neexistovaly. Všechno měl být pouze náramně vymyšlený a mazaný plán sionistických satanů, aby na svoji stranu přilákaly sympatie světa, který jim tak povolí židovskou invazi do arabské Palestiny," nastiňuje mi Bobby atmosféru těsně před vyhlášením státu Izrael.

A potom už Jeruzalém, Haifa, Tel Aviv a hlavně kibucy, vystavěné poblíž arabských vesnic, ztichly. Každý počítal na dálku hlasy v New Yorku. Napřed zabouřily palestinské kavárny, kde se kolem radiopřijímačů tísnily stovky Arabů, zuřivě bafajících z vodních dýmek. První hlas byl pro ně. Bratrský Afghánistán byl proti vzniku Izraele. Pak se jásání v arabských krčmách změnilo v řev nadávek.

Jedna země za druhou byly pro Izrael, počínaje Austrálií, Belgií, Bolívií, Běloruskem a Brazílií, přes Československo, Dánsko a Dominikánskou republiku, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Kostariku, Panamu a konče Polskem, Ukrajinou, Jihoafrickou Unií, SSSR a USA. Hlasování se zdržela Velká Británie a Jugoslávie. Proti byly kromě Jordánska a dalších arabských zemí také Sýrie, Egypt, Jemen, Irák a Turecko.

Třiatřicet delegátů bylo pro židovský stát, třináct proti a deset se hlasování zdrželo. Thajsko se jednání nezúčastnilo...

Založení státu Izrael bylo schváleno.

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz