Východně od Jeruzaléma bývá cílem turistů skalní pevnost Massada. Jeli jsme k ní Judskou pouští, která nás udivila svým vzezřením - žádné písečné duny, nýbrž pevný povrch pokrytý drobnými trsy trávy anebo úplně holý. Občas i nějaký strom nebo zakrslík. Třebaže se půda svažovala pod úroveň hladiny Středozemního moře, nebyla to planina, nýbrž hory, pahorky, strže. Občas jsme zahlédli malý kamenný příbytek, který vypadal jako chlév - podle průvodkyně útočiště pastýřů ovcí. Divoká země, kde jsou doma jenom tlupy beduínů - my jsme žádného nezahlédli.
Hava nám doporučila, abychom cucali nějaké cukroví a tím předešli zalehnutí uší - tedy podobně jako v letadle. Vytáhl jsem hašlerky a nabídl okolí.
Massada je hora tyčící se 440 metrů nad terénem, ze tří stran obehnaná pohořím, na východě leží Mrtvé moře či spíše jezero. Hora má na vrcholu plošinu 650 krát 300 metrů. První pevnost tam vybudovali ve 2. století př. Kr. Makabejci, skutečné opevnění však postavil císař Herodes, který panoval v letech přibližně 47-40 př. Kr. Kromě několika paláců nechal vytvořit dokonalý systém skladišť pro potraviny a zásobníků na pitnou vodu, které měly obyvatelům umožnit přežívat i dlouhé roky. Na těchto stavbách musely najednou pracovat desetitisíce dělníků, možná otroků, rovněž tak na vytvoření gigantických zásob. A kolik jich zahynulo, když stoupali s nákladem na zádech po prudké stezce vzhůru?
I dnes se nabízí fyzicky zdatným návštěvníkům strmá stezka, údajně se tam šplhají podle nátury půl hodiny až hodinu. My jsme vzali zavděk lanovkou, která nás tam vyvezla za několik málo minut.
Bylo před polednem a sluníčko připalovalo. I když tam měli mít obyvatelé všemožné pohodlí a prostředky k rozptýlení včetně bazénu, nedovedl jsem si představit, že by se tam dalo přežívat měsíce a roky. Zvlášť když vzduch začne vysušovat silný vítr. Prošli jsme se troskami mnoha obydlí, žádné nebylo celé, komplex se zřítil při zemětřesení před několika staletími. Archeologové nechali obnovit pouze části některých stěn, aby získali návštěvníci lepší dojem.
Jako pevnost posloužila Massada jenom jednou. Když v roce 66 po Kr. povstali Židé proti římské okupaci, legionáři proti nim krutě zasáhli. Tisícovka obyvatel Jeruzaléma - mužů, žen a dětí sekty zélótů - se uchýlila na Mossadu, kde měli dostatek zásob.
Římané si jich zpočátku nevšímali, ale když dokončili likvidaci povstání, oblehla v roce 73 nebo 74 jedna legie v počtu 8 tisíc mužů i toto místo. Útok na horu neměl smysl, to zkušení vojevůdci věděli. Chtěli tedy obyvatele pevnosti vyhladovět, ale potom si uvědomili, že by obléhání trvalo neúměrně dlouho. Proto nařídili vybudovat z nejbližší hory násep, po němž by mohlo vojsko na opevnění na vrcholku kopce zaútočit. Když tento most dokončili, rozhodli se, že na Židy udeří ráno. Obléhající však věděli, že by Římané zneuctili jejich ženy a nakonec by všechny stejně zavraždili. Proto v noci spáchali hromadnou sebevraždu. Legionáři mohli ráno jenom odklízet mrtvoly.
I další povstání o sto let později Římané rozdrtili. Židy pak přinutili, aby se z Jeruzaléma vystěhovali - nastal úprk židovského obyvatelstva do celé Evropy, zčásti i Asie a Afriky. Teprve koncem 19. století vypučela myšlenka na obnovu židovského státu na území Palestiny, která se uskutečnila v roce 1948.
V roce 1966 otevřeli Izraelci Mossadu pro turisty, o pět let později tam postavili lanovku. Najednou se z tohoto místa zrodila národní památka. Mossada se stala synonymem pro heslo "Svoboda, nebo smrt!" Židovští školáci tam šplhali, aby získali pocit národní hrdosti, branci izraelské armády tam přísahali s provoláním "Mossada nesmí nikdy padnout!" Nicméně v posledních letech se od toho upouští - obránci přece pevnost neochránili, ale skončili vlastními meči.

V různých vodách

Žádný návštěvník Izraele nesmí zapomenout smočit své tělo v Mrtvém moři, které je 400 metrů pod úrovní Středozemního moře. Mrtvé moře dostává vodu z řeky Jordán, ale ta nemá kam odtékat, jenom se odpařuje. Obsahuje desetkrát víc soli, než mořská voda, asi 35 procent, proto nadnáší.
Dorazili jsme tam odpoledne. V primitivních šatnách jsme se převlékli a hurá do vody. Nebyla zrovna moc teplá, ostatně měli jsme únor. Jakmile jsem tam vstoupil, začaly mě vadit oblázky na dně - některé byly dost ostré. Navíc pálilo sluníčko, měl jsem obavu, aby mi nestoupl krevní tlak. Proto jsem brzy vyšel na břeh. Chvíli jsem se ostřikoval vodou z kohoutku, ale úplně jsem sůl ze sebe nedostal. Teprve ve vaně v hotelu jsem ze sebe smyl poslední stopy slaných vod. Ostatní se tam cákali delší dobu.
Bohužel jsme neměli na programu návštěvu blízkého Kumránu, kde v roce 1947 objevil beduínský pasáček při hledání zaběhlé kozy v jeskyni nějaké svitky. Svitky pocházející z 1. století př. Kr. ukazovaly na život židovské sekty esejců a jsou nejstarším známým biblickým rukopisem. Nicméně jejich kopie jsme už předtím viděli v jeruzalémském Izraelském muzeu. Útržky svitků byly v hebrejštině a aramejštině, pro nás představovaly hatlamatilku, vedle však byly jejich přepisy. Díval jsem se na ně s hlubokou úctou, zdejší lidé je psali dávno před tím, než se někde v ruských stepích zformovali první Slované.
Další den jsme zhlédli koupání v řece Jordán u Jardenitu. Na tomto místě se prý nechal Ježíš Kristus pokřtít svým učedníkem Janem. Baptisté, kteří uznávají jenom křest u dospělých, se tam sjíždějí z celého světa. V obchodě si koupí bílou řízu, zajdou do šaten, svléknou se do plavek, na ně natáhnou řízu - a napochodují do řeky.
Na třech místech sestupovaly jejich řady do vody. K mému překvapení byla dost kalná. Nejvíc prý přijíždějí Američané a Němci, viděli jsme také Japonce a možná i Číňany z Tchaj-wanu. Jedna skupina vešla do řeky, chytila se za ruce a na povel se všichni až po hlavu ponořili. Brrr! Jiní zase praktikovali křest individuálně. Dva muži stáli ve vodě, přišel zájemce či zájemkyně, stoupl(a) si mezi ně a oni ho(ji) ponořili. Ostatní každému novokřtěnci zatleskali. Dokázali stát ve vodě desítky minut, musel jsem je obdivovat.
Ten den nebyl právě nejteplejší, voda musela být studená. Ale těmhle "božím lidem" to nevadilo, aspoň to nedávali znát. O překot jsme je fotografovali.
Nakonec jsme přijeli ke Galilejskému (Genezaretskému či Tiberiadskému) jezeru. V roce 1985 se lidem z tamního kibucu podařilo najít ve vodě zbytky lodě z doby Ježíše Krista. Za pomoci odborníků ji restaurovali a také podle ní udělali zdokonalené a nepochybně i zvětšené repliky - dvě jsme viděli. Model, který ukazovali v muzeu, byl opravdu primitivní. Kromě plachty, jakou měly v dávnověku, přidali replikám motor. Na jedné z nich jsme skoro hodinu brázdili vody Galilejského jezera. Na druhé straně se týčily Golanské výšiny. Průvodkyně podotkla, že když na nich měli pozice syrští vojáci, občas ostřelovali izraelské rybáře plavící se po jezeře.

Na Golanských výšinách

I na Golany jsme se podívali. Za šestidenní války v roce 1967 je Izraelci dobyli. Pomohl jim k tomu vyzvědač v Damašku - Eli Cohen, který vystupoval jako arabský obchodník z Jižní Ameriky Kamal Amin Ta'abet. Začátkem šedesátých let přijel do Sýrie a rychle se spřátelil s mnoha politiky, vojáky a podnikateli. Dokonce prý se o něm uvažovalo jako o ministru obrany.
Důstojníci se mu chlubili různými vojenskými zařízeními. Zavezli ho i na Golany. Vojáci si stěžovali, že za letních veder nemohou chodit po kamenech, protože se příliš rozpálí. A on jim poradil: "Tak tady vysaďte eukalypty. Rychle rostou a navíc vytahují vodu z hloubek." Dali na něj a okolo všech úkrytů a palebních postavení vysadili eukalypty.
Cohen v určitých hodinách vysílal rádiem zprávy do centrály. Jeho vysílačka byla miniaturní, poslední výkřik techniky. Bydlel vedle indického velvyslanectví a myslel si, že jeho rádiový ambasády provoz přikryje provoz jeho stanice. Ve skutečnosti však svou vysílačkou Indy rušil a ti požádali o pomoc syrské úřady. Kontrarozvědka pomocí nejmodernější zaměřovací aparatury od Sovětů černou stanici během několika měsíců zaměřila. V lednu 1965 syrská kontrašpionáž vyzvědače zatkla a po soudu, při němž se nesměl hájit, ho v létě na náměstí v Damašku pověsili.
Když v létě 1967 zaútočily arabské státy na Izrael, podařilo se obráncům útočníky zahnat. Díky informacím od Cohena zničili Izraelci syrské pozice na Golanech označených eukalypty a pohoří dobyli. Syrští civilisté utekli, zůstali jenom Drúzové, kteří se naopak dobrovolně hlásí do izraelské armády.
Náš řidič jel na Golany nerad. Vede tam úzká silnice plná serpentin, často do příkrého kopce. Cestu jsem trochu prospal. Když jsme vyjeli nahoru, zastavili jsme u jednoho starého palebného postavení. Byl odtud nádherný výhled na jezero. Po Syřanech tam zbyl jenom rozbitý kulomet, u kterého jsme se hrdě fotografovali.
Později jsme se podívali ještě na pomník padlých izraelských vojáků. Ležely u něho květiny, místní židovští obyvatelé o něj pečují. Na Golanech jsou nyní dva kibucy a vesnice obývané Drúzy. Měl jsem chuť se zeptat, kde je pomník připomínající zastřelení anebo zajetí posledního syrského vojáka, ale nakonec jsem mlčel - naše sympatická průvodkyně by to mohla považovat za provokaci a já ji nechtěl urážet.
Třebaže OSN označila Golany za okupované území, Izrael se jich nehodlá vzdát. Je to jediná záruka, že rybáři na jezeře a obyvatelé blízkých kibuců nebudou v dostřelu syrského dělostřelectva.
Od nynějších syrsko-izraelských hranic se k Damašku táhne rovina. Těch 50 kilometrů k prezidentskému paláci by mohly izraelské tanky urazit za hodinu či za půldruhé hodiny. Ale tahle hrozba je planá. Takový nájezd by mohl rozbouřit Blízký východ na několik let.

Dokončení zítra.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz