Hned v pondělí ráno jsme vyjeli autobusem na Olivetskou (či také Olivovou) horu, odkud je nádherný rozhled na celý Jeruzalém. Všechny budovy jsou z bílého kamene, to je předpis. Právě proto mezi nimi vyniká zlatá kopule mešity Skalní dóm, nejznámější orientační bod pocházející z konce 7. století. A vedle je mešita Al-Aksa se stříbrnou kopulí, nejdůležitější středisko místních muslimů. Tam jsme nezašli, zřejmě to bylo v těchto rozbouřených dnech nemožné a nebezpečné.
Když jsme začali scházet z vrcholu, na ulici, kde stály po levici milionářské vily, překvapily mne vysoké zdi, které je chránily. A na nich ležely dráty i kousky roztříštěného skla. Zřejmě jedinečná ochrana proti zločincům.
Pustili jsme se do opakování některých záznamů z bible, tentokrát v reálu. Cestou dolů začal nekonečný řetěz exkurzí po chrámech všech možných církví, doprovázený legendami. Církevní stavby pocházely z rozličných století, proto i jejich architektura byla rozdílná, stejně jako vybavení - od spartánského po boháčský nevkus. Na to však nepřišla řeč.
V chrámu Pater Noster údajně učil Kristus své učedníky modlitbu Otčenáš. Na stěnách ambitů přilehlého kláštera jsme viděli její texty v mnoha jazycích, taky v češtině. Ty tady nechávají dělat náboženské organizace. V podzemním chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který patří řecké pravoslavné církvi, nás průvodkyně upozornila na hrob Panny Marie, vytesaný do skály, okolo něhož čadily svíce.
Nějak mě to nebralo. Cítil jsem, že všechny tyhle informace jsou jenom legendami, během těch dvou tisíc let mnohokrát upravené a uhlazené podle okamžitých potřeb doby. Přesto jsem si několikrát vzpomněl na tatínkovu maminku, zbožnou babičku, která by takovou návštěvu prožívala s hlubokou vírou a opravdovostí. Moc lituju, že se jí to nepoštěstilo. Ale já měl jiný pohled.
Ještě větší zklamání jsem cítil, když jsme šli další den po křížové cestě - tedy po cestě, kudy Kristus údajně nesl po rozsudku kříž na Golgotu. Postupovali jsme křivolakými těsnými uličkami starého města, plnými obyvatel. Tohle moje podezření umocnila ještě Hava - na dvou třech místech podotkla, že místo zastavení bylo posunuto, ve skutečnosti je z nějakých důvodů o kousek dál, než se ukazuje.
Zpočátku stála zřejmě snaha zbožných křesťanů najít co možná nejvíc důkazů o existenci Krista, byť ne zcela jistých. Kromě různých církví se dost angažovali křižáci. Ovšem dneska z toho vyrostl turistický byznys vypracovaný pro naivní Američany a zbožné věřící z celého světa. Metoda stejná u všech církví, jak jich na světě máme.
Z Olivetské hory jsme sestupovali pomalu dolů, po levici starý židovský hřbitov, památné místo, na kterém prý leží na sedmdesát tisíc lidí. Mnoho náhrobků bylo poškozeno, ať už časem anebo dělostřeleckým bombardováním.
I v dalších dnech jsme navštěvovali různé chrámy a údajné hrobky, o něž pečují mniši nejrůznějšího zaměření. Všechno mně splývalo dohromady. Nicméně jsem si všiml, že římští katolíci jsou v menšině, o většinu míst se starají pravoslavní, zvláště pak řečtí, zpravidla různé mnišské řády. Ovšem nejdůležitější místa, jako třeba Boží hrob v Jeruzalémě a chrám v Betlémě spravují všichni - řečtí pravoslavní, arménští křesťané i římští katolíci.
Průvodkyně zdůrazňovala, že před dvěma tisíci lety žila spousta lidí v jeskyních a rovněž v jeskyních pohřbívali těla mrtvých. I to bylo z mého pohledu nezvyklé. O to víc jsem se divil, když nám ukázala obrovský model Jeruzaléma z té doby - dokonale opevněné město pro 50 tisíc obyvatel. Palestinu tehdy spravovali Římané. Musela tam existovat velmi dokonalá organizace života společnosti, takové město se neobešlo bez širokého zázemí venkova. A taky tam panovaly obrovské sociální rozdíly.
Dnes má Jeruzalém s předměstími 2,3 milionu obyvatel, z toho 700 tisíc Židů a zbytek Arabů. Větší jsou Tel Aviv (3 ml) a když si odmyslíme jeruzalémská předměstí, tak i přístav Haifa (takřka 1 ml). Ve státu Izrael žije 7,1 ml lidí, z toho 76 % Židů, 20 % Arabů, zbytek různí.
Také jsme všude naráželi na přítomnost křižáků, kteří nejprve Svatou zemi dobyli, ale později ji pod náporem muslimských vojsk prohráli. Někdy jsem měl pocit, že tyhle boje zemi dost poškodily, že tedy křížové výpravy byly ve své podstatě kontraproduktivní.

V Betlémě u Palestinců

Na programu jsme také měli návštěvu Betléma - místo narození Ježíše Krista. Avšak tohle nejposvátnější místo křesťanů leží na území, které spadá pod palestinskou správu. Hava jako židovka s námi nesměla - přitom Betlém je posvátný i pro Židy. Naštěstí řidič autobusu byl Arab, který se tam mohl volně pohybovat. Cestovka Amiel domluvila s rodinou, která vlastní v Betlémě obchod s pamětihodnostmi, že nám dá svého průvodce, měli bychom však u nich něco koupit.
Asi po dvaceti minutách, co jsme opustili Jeruzalém, jsme zastavili u izraelského kontrolního stanoviště, obsazeného vojáky v plné zbroji. Autobus měl upředu i vzadu ceduli, že veze turistickou skupinu, ozbrojenec jenom nakoukl dovnitř, prohodil s českou průvodkyní pár anglických vět a mohli jsme pokračovat. Ani Palestinci se o nás moc nezajímali. Přitom nás Hava důrazně upozorňovala, abychom si vzali pasy pro případnou kontrolu.
Alib projel suverénně uličkami Betléma, až zastavil před velkým domem, kde na něj mávalo pár chlapů. Zřejmě se s nimi dobře znal. Stačilo pár slov a nastoupil přisnědlý Palestinec okolo šedesátky s cedulí průvodce na kabátě, který chtěl vědět, jestli má mluvit anglicky nebo německy.
Za pár minut zastavil autobus v kryté garáži a my vyrazili k místu Kristova narození. Bylo takřka na dohled. Cestou po hlavní ulici Betléma nás obtěžovali prodavači všech možných tretek, které nabízeli po dolaru. A pár drobných kluků mlčky natahovalo ruce. Jako někde v Orientě.
Přišli jsme na náměstí a průvodce ukázal na velký chrám Narození Páně. Spíš připomínal pevnost. Je to nejstarší křesťanský kostel na světě, jeho první podoba vznikla v roce 325, později ho ještě několikrát upravovali. Malá vstupní dvířka udělali v 6. století z praktického důvodu - aby dovnitř nejezdili válečníci na koních.
Sklonili jsme hlavy a protáhli se krátkou chodbou dovnitř. Tam nás oslnil oltář plný zlata a stříbra. Po chvilce rozhlížení jsme sestoupili do podzemí, abychom v malé jeskyni spatřili místo, kde se narodil Ježíš. Byl to malý výklenek ve zdi s kamínkem údajně z oné doby ozářený sérií lampiček. Chtěl jsem cítit něco slavnostního, ale místo toho ve mně narůstal vztek, že toto místo - ovšem pokud bylo skutečně místem narození Ježíše Krista - kněží a stavitelé takovým nevkusem vlastně zneuctili. Místo prostého osvětlení, jaké náleží chudičké jeskyni, cingrlátka.
Sotva jsme vyšli na nádvoří, spatřil jsem, jak se nad domy naproti tyčí minaret, vzdálený pár set metrů. Kdyby tahle architektonická idyla taky platila mezi zdejšími lidmi!
Náš průvodce v jedné chvíli poznamenal: "Rádi bychom žili v míru. Ale to záleží na našich politických vůdcích." Z jeho slov jsem pochopil, že si žádné naděje do budoucna nedělá, že rezignoval.
Bohužel, všechny ty dny mě utvrzovaly ve starém přesvědčení, odvozeném ze zpráv, že pokojné soužití Izraelců a Palestinců není na obzoru. Když se umírněná křídla obou stran na něčem dohodnou, extremisté - ať už židovští či arabští - to nějakou sabotáží zvrátí a opět se nastolí ozbrojené příměří.
Na hlavní ulici jsme spatřili několik školaček v tmavomodrých uniformách. Chodí do francouzské katolické školy. Nepochybně děti tamních boháčů.
Odjeli jsme do obchodu, kde nás čekal tác se sklenicemi chladného džusu, a nákupy. Vybral jsem pár drobností, pamětliv slov naší české průvodkyně, že v Betlémě jsou vždycky nejlepší ceny. Vysvětlení je jednoduché - když vůdcové palestinských extremistů rozbouří situaci, zahraniční turisté nemají chuť zabydlet se na pár dnů na jejich území. Na to si už měsíce stěžují palestinští restauratéři a hoteliéři. Palestinci si tak šlapou po vlastním štěstí. A musí snižovat ceny na minimum.
Cesta zpátky do Jeruzaléma přes obě kontroly proběhla stejně klidně.
Jenom jsem přemýšlel nad úlohou rodinných klanů v arabském světě. Je obrovská. Hava nám vyprávěla, že únos onoho izraelského vojáka, kvůli němuž loni vstoupila opět izraelská armáda do Gazy, je součástí hry dvou rodin. Jedné zabili příslušníci druhé rodiny muže - a ta postižená rodina požaduje, aby jí byli vydáni vrahové. To se však nestalo, a proto zajala onoho nevinného vojáčka, kterého drží jako rukojmí. Extremistický Hamas prý rodině nabídl asi 24 milionů dolarů za jeho propuštění - má zájem, aby se Izraelci nemíchali do jejich záležitostí. Rodina odmítla - chce vrahy. Opět situace, která nemá řešení. A ta jedinečným způsobem ilustruje všechnu tu starověkou rozhádanost a primitivnost, jaká tam panuje, často ještě podtrženou chamtivostí.

Pokračování zítra.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz