V pátek 16. února v poledne se ozval telefon: „Tady Čedok. Nezapomněl jste, že s námi letíte v neděli večer do Izraele?“ Zapomněl. Měl jsem dojem, že jsem si vybral až březnový termín. Honem tedy do Čedoku v Rytířské ulici pro poslední pokyny a potom odvolat všechny schůzky na následující týden, což šlo díky vynálezu internetu snadno. Odlétali jsme až v pondělí před 2. hodinou v noci, ale kvůli bezpečnostnímu pohovoru jsme museli být na ruzyňském letišti už v neděli ve 22.30. Sympatická průvodkyně Renata Světecká nám rozdala letenky a šli jsme až na konec odbavovacího prostoru, kde čekalo pár bezpečáků zřejmě od El Al.
Se mnou mluvila jedna dívenka, asi pětadvacítka, která měla pár profesionálních otázek: „Balil jste si sám zavazadlo? Kdo k němu měl přístup? Jak jste se dostal na letiště? Koho znáte v Izraeli? Cestoval jste v poslední době na Střední východ? Máte nějaké arabské přátele? Proč zrovna letíte do Izraele? Kde jste si kupoval zájezd? Atd.“
Byl to neosobní výslech, který se zásadně lišil od toho, co jsem se dověděl o těchto procedurách nasazených po útoku na Ameriku v září 2001 – tehdy se zjišťovala osobnost cestujícího. Zřejmě už to zjednodušili. Nakonec jsem se jí zeptal já: „Vy jste byla v Izraeli?“ Přisvědčila a dodala, že tam letí za dva týdny znovu.
Odlétali jsme načas. Poprvé jsem neprocházel bezpečnostním rámem na zjišťování kovů a třaskavin. Prokázal jsem se legitimací o kardiostimulátoru a nějaký chlapík mě místo toho jenom letmo osahal. Takoví staříci jako já přece nevozí bomby!
Na palubě letadla nám Izraelci nabídli nějakou experimentální svačinu, která za moc nestála. Vůbec jsem neusnul, protože Boeing 757 strašně řval. V Tel Avivu jsme přistáli za svítání asi s půlhodinovým předstihem, měli jsme vítr v zádech. Vyšli jsme ven už bez jakékoliv kontroly.

Bezpečí pod samopaly

Před letištěm na nás čekal malý autobus, který nás odvezl do Jerusalem Gate Hotel. Tento moderní hotel hned na začátku Jeruzaléma má podle tlačítek ve výtahu pro hosty pokoje v jedenácti poschodích. Než se vyřídily formality, přinesl číšník skleničky s vychlazeným džusem na uvítanou – milá pozornost, kterou jsme zažili i v některých obchodech.
Bylo nás osmnáct plus česká průvodkyně a izraelská průvodkyně Hava, původně Eva z Polska, paní skoro šedesátiletá, také pětadvacetiletý řidič Alib, Arab s izraelským občanstvím. Partnerem Čedoku byla cestovka Amiel, na internetu jsem se dočetl, že patří k největším v Izraeli a je rodinným vlastnictvím.
Zatímco na podzim v Číně převažovali důchodci, tentokrát jsme byli v menšině – mého věku nás tam bylo asi pět. Mladíků okolo třicítky bylo také pět, potom čtyřicátníci a padesátníci, jedna paní s dcerou školního věku. S některými mladíky jsem mluvil, do Izraele je přivedl zájem o historii.
Po snídani jsme hned vyrazili. Hava nám to odůvodnila tím, že některé kostely budou mít odpoledne zavřeno.
Snídaně a obědy jsme měli v ceně. V obrovské jídelně, do níž se vešlo několik stovek jedlíků, byly švédské stoly – každý si mohl vybrat, co chtěl a kolik toho spořádal. Na nějaká ryze židovská jídla jsem však nenarazil. Totéž se opakovalo ve městě Tiberias na severu, kde jsme měli druhou hlavní základnu. Z obou hotelů jsme jezdili do blízkého i vzdáleného okolí.
Bylo důležité hodně pít. Řidič nabízel lahve se zteplalou minerálkou po dolaru. Občas jsem je kupoval. Ale častěji jsem se zastavil u nějakého stánku, kde stály 6–8 šekelů, tedy víc než za dolar, ale zato vychlazené. Anebo jsem si je večer koupil v obchůdku pod hotelem láhev za 6 šekelů. Rozhodně jsem denně spořádal nejméně tři litry tekutin.
Všude jsme potkávali policisty a vojáky, nikdy osamoceně, vždy ve skupině, každý v neprůstřelné vestě a se samopalem připraveným k palbě. Když nás jednou skupinka vojáků míjela, zaslechl jsem, že se baví rusky. Není divu, v posledních dvou desetiletích se do Izraele přistěhovala spousta Rusů, snad jich tam žije milion. Na mnoha obchodech a podnicích v Jeruzalémě jsme viděli nápisy v ruštině.
Nikde jsem neměl pocit nebezpečí. Ani když jsme vyjeli do Betléma, který leží na palestinském území, jsem žádný strach nezaznamenal. Ovšem drželi jsme se neustále ve skupině, to bylo pravidlo. Průvod vedla Izraelka, česká průvodkyně pro jistotu chodila poslední, aby sbírala opozdilce. I po večerech, kdy jsme brouzdali po městech a zapadali do hospod na víno, jiní na pivo, jsme bývali nejméně ve čtveřici. Palestinští sebevrahové si vybírají ke svému odpálení místa, kde se shromažďuje největší množství lidí – velká tržiště nebo do plně obsazené restaurace. Když o tom teď uvažuji, do žádné takové skrumáže lidiček jsme se nedostali. A také žádný člověk v nás nevyvolával pocit rizika.
Utěšoval jsem se tím, že teroristé se západním turistům vyhýbají, protože by palestinská samospráva mohla přijít o bohaté dotace z Evropské unie, ze kterých žije. I když náhoda je blbec. Teď si uvědomuju, že jsme se o nebezpečí, které by nám od teroristů hrozilo, mezi sebou vůbec nebavili.
Izraelská průvodkyně nás hned na začátku varovala před kapsáři. Chodil jsem v bundě, proto jsem peněženku, kterou obvykle nosím v zadní kapse kalhot, přemístil do kapsičky u košile. Ale hned druhý den dopoledne, když jsme v Jeruzalémě vstoupili do židovského města, jsem cosi platil a zřejmě jsem peněženku automaticky vrazil do kalhot. Když za půl hodiny Hava upozornila, že vstupujeme do oblasti, kde ve zvýšené míře operují kapsáři, už jsem byl bez peněz. Přišel jsem asi o 150 dolarů a 1 500 Kč. Naštěstí jsem další dolary měl v kufru v hotelu. Hava se ptala, jestli mám doklady. „Jednou je mému turistovi ukradli. Šla jsem za šéfem těch zlodějů, znám ho. Řekla jsem mu, že peníze zpátky nechceme, ale doklady. Dušoval se, že o ničem neví. Ale za půl hodiny jsem je měla zpátky.“
Zločinnost prý je tam velká. Údajně 90 procent všech aut, která jezdí na palestinských územích, jsou kradená. A patří mezi ně i vozy vládních činitelů. Izrael nemá sílu, aby udělal jejich kontrolu a vrátil je původním majitelům – to by vedlo k dalším bouřím. Nicméně zeď, která má oddělit tato území od samotného Izraele, tomu určitě udělá přítrž. I když jejím prvotním posláním je překazit teroristům vstup na území židovského státu. Rozestavěnou zeď jsme viděli z výšin Jeruzaléma v dálce na obzoru, nedala se přehlédnout.
Platili jsme izraelskými šekely, americkými dolary, někde brali i euro, případně karty. Udivila mě drahota. Dvě deci vína stály 3–4 dolary, oběd poslední den v restauraci u trosek křižáckého města Césarea přišel na 20 dolarů a ještě nás číšník o něčem, čemu jsme pořádně nerozuměli, přesvědčoval, nejspíš se mu zdál tuzér malý. Doma mě znalci Izraele poučili, že i obyčejní lidé si na tuhle drahotu vydělají.
Třebaže byl únor, panovalo poměrně teplo. Jenom poslední den – v neděli – se ochladilo a chvílemi pršelo, to jsme naštěstí seděli v autobusu. V létě tam bývají vedra.

Pokračování zítra.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz