Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996IZRAEL: Před 80 lety vymazána nejstarší židovská obec na světě
Kvůli sporům o právo Židů modlit se u Zdi nářků nařkl jeruzalémský velký muftí Haj Amin al-Husseini Židy, že ohrožují mešity na Chrámové hoře i další svatá místa islámu. V pátek 23. srpna 1929, napadli vyhecovaní Arabové své židovské spoluobčany v Jeruzalémě, Motze, Hebronu, Safedu, Jaffě a dalších částech země. Po sedm dní trval neklid a násilná přepadení v Britském mandátu Palestina. V Jeruzalémě, Tel Avivu a Haifě byli Židé schopni se bránit. Celkem bylo zavražděno 133 Židů a více než 300 zraněno. V Hebronu bylo sekerami, noži, mačetami, klacky, upálením a znásilněním brutálně zavražděno 67 židovských mužů, žen a dětí.
Významnou osobností mezi nimi byl Eliezer Dan Slonim, ředitel banky English-Palestine-Bank a jediný židovský člen městské rady Hebronu. Měl mnoho arabských přátel, a proto v jeho domě Židé hledali ochranu. Protože se nenávistným Arabům postavil do cesty, byl zavražděn jako první z dvaceti čtyř v jeho domě, mezi nimi jeho žena, tchán a tchýně, kteří byli právě na návštěvě, i syn. Jako jediný z rodiny přežil tehdy roční Shlomo. Jizva na hlavě jednaosmdesátiletého starce je stále zřetelná.
Stejně nemilosrdně byla přepadena a zničena nemocnice Beit Hadassa, kde židovští lékaři ošetřovali hebronské občany bez ohledu na to, jestli byli Židy nebo Araby.
Mnozí z hebronských Židů byli arabskými sousedy ukryti a zachráněni. O výročí masakru slaví každým rokem své narozeniny Geula Wolfson, která se narodila v domě arabských sousedů. Když přišli rozdivočelí zabijáci hledat Židy, arabská rodina prý odpověděla: "My jsem své Židy už zlikvidovali." Tak vyprávěla maminka Geuly, Yonah. Jméno Geula znamená tolik jako spása nebo-li záchrana. Britští policisté nechali Araby po dvě hodiny zběsile řádit. Pak jeden z Britů, prý ze strachu o svůj vlastní život, jednou vystřelil do vzduchu a nastal klid. Všechny přeživší Židy pak evakuovala mandátní britská správa do Jeruzaléma. Tak skončilo po třech tisících osmi stech letech židovské osídlení Hebronu.
Některé židovské rodiny se pokoušely počátkem 30. let do Hebronu vrátit, ale byly opět Brity evakuovány kvůli dalším arabským povstáním. Možnost návratu nastala teprve po Šestidenní válce v červnu 1967. Shlomo Slonim ovšem v Hebronu žít nechce. Při setkání s arabskými sousedy by ho prý stále trápila myšlenka, jestli se právě oni nepodíleli na masakru jeho rodiny. Židé z Hebronu říkají, že mají přístup jen do tří procent města, 97 procent je palestinských.
Hebron má v dějinách Izraele nezastupitelnou roli. Jsou tu pohřbeni židovští praotcové a pramatky: Abraham, Sára, Izák, Rebeka, Jákob a Lea. V první biblické knize Genezis (celá 23. kapitola), je zachyceno vyprávění, jak Abraham koupil pole s jeskyní Machpela, aby tam pohřbil svou manželku, od Efrona chetejského. Ten mu pozemek nabízel zadarmo. Ale Abraham, jakoby tušil, jaké spory o zemi jednou nastanou, trval na svém a "pole i s jeskyní na něm a všechno stromoví na poli i na všem jeho pomezí kolem…naproti Mamre, jež je u Chebrónu v kanaanské zemi" řádně zaplatil. V Hebronu také po sedm a půl roku kraloval jeden z nejvýznamnějších izraelských a judských králů, David, než přestěhoval své sídlo do Jeruzaléma. Dodnes stojí v Hebronu impozantní budova z období 2. chrámu, na místě Machpely, "postavená v době, kdy na světě neeistovalo ani křesťanství ani islám". (Noam Arnon)
Přesto jsou hebronštší Židé obecně považováni za tvrdošíjné osazence, kteří zbytečně lpí na kousku země obývané arabskou většinou. Jejich přítomnost se označuje za překážku k míru. Podle mínění mnohých mezi nimi i levicových Izraelců spojených v mírovém hnutí "Šalom achšav – Mír teď" by měl být Hebron stejně jako Judsko a Samaří, všeobecně dnes nazývané Západní břeh, "Judenrein" – očištěn od Židů. Na to reagoval ve své řeči na připomínku obětí masakru mluvčí izraelského parlamentu Reuven Rivlin: "Kdo se domnívá, že zničením Hebronu vybuduje Jeruzalém, vůbec se nepoučil! Kdo si myslí, že odsunem osad zajistí existenci Tel Avivu nebo že si zastavením výstavby osad vysloužíme mezinárodní uznání našeho práva na tuto zemi, ten se mýlí."
Účastníci ceremonie, mezi nimi příslušníci rodin těch, kdo přežili masakr, hebronští osadníci i obyvatelé Jeruzaléma vyjadřovali za proslovu svou nedůvěru: "Nakonec nás stejně odsunete! Byl to Netanjáhu, kdo dal Palestincům Hebron!" Mluvčí Knesetu Rivlin viděl přímé spojení událostí v tehdejším britském mandátu Palestina s dnešním izraelským konfliktem: „Vrahům říkáme: Kdysi jste vraždili, a tak si přisvojili zemi. Dnes ji nedostanete, i když vraždíte!“
Oficiální státní památeční obřad se konal na starém zničeném židovském hřbitově, kde se nacházejí hromadné hroby obětí masakru. Na střechách domů nad shromažďovacím prostorem ostře sledovali židovští vojáci každý pohyb v okolí. Kvůli nebezpečí atentátů ze strany Palestinců se v Izraeli střeží veřejná shromáždění, budovy i školy a školky. Historie naučila židovský národ, že se může, co se týče obrany, spolehnout jen sám na sebe. Židovští extremisté jako Baruch Marsel nebo Itamar Ben-Gvir byli pod přísnou kontrolou izraelské tajné služby, aby bylo zabráněno jakékoliv provokaci. Prostor byl bezpečnostní službou zatarasen.
Svátečně uniformovaní vojáci stáli čestnou stráž. Obřad byl zarámován zpěvem žalmů sólistů armádního sboru: "Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, jenž učinil nebesa i zemi…Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele…" (Žalm 121). Mezi těmi, kdo pokládali smuteční věnce, byla i malá skupina křesťanů z Velké Británie, kteří přicestovali do Hebronu, aby prosili za odpuštění. „S bolestí a studem doznáváme, že důstojníci britské správy zanedbali svou povinnost chránit židovské občany během arabského povstání 1929. Bože, Otče, odpusť nám - prosíme!“ Tato slova stála na památeční desce, kterou přivezla anglická delegace, která zastupovala organizaci „Love Never Fails“ („Láska nikdy nezanikne“) pod vedením Roye Thurley. Po položení věnců během závěrečných vět pořadatele zanotoval vousatý židovský osadník "Věřím…" a postupně se k němu připojovaly další hlasy, a tak celý obřad skončil neplánovaně zpěvem účastníků obřadu: "Věřím, že Mesiáš přijde a i když se opožďuje, čekám na něj neustále, věřím tomu neomylně…"
Během dne se v malém skromně vybaveném kulturním centru v sousedství hrobek patriarchů konaly přednášky o islámském teroru a mimo jiné promítal film „The Forsaken Promise“ („Nedodržený slib“), v němž producent Hugh Kitson ztvárnil britsko-izraelskou historii před založením státu Izrael. V době druhé světové války Angličané omezili na minimum povolení Židů vstoupit do Palestiny. Během války a i po válce uvěznili přeživší vyzáblé, nemocné a zmrzačené Židy, kteří dorazili z Evropy v internačních táborech v Atlitu jižně od Haify a na Kypru. Některé, mezi nimi i českoslovnské Židy, deportovali na vzdálený ostrov Mauritius, tehdejší britskou koloniii. Pozornost světové veřejnosti tehdy vzbudila loď Exodus na jejíž bezbranné a vysílené pasažéry britští vojáci stříleli a donutili ji vrátit se zpět do Německa.
"Nedodržený slib", který obsahuje mnoho dokumentárních záběrů a zajímavých rozhovorů s historiky i očividnými svědky, jako tehdejším kapitánem Exodu, ukazuje, že britská správa žádným způsoben nesplnila svou mandátní povinnost zřídit v Palestině židovskou národní domovinu. Hugh Kitson je přesvědčen, že mohlo být bývalo zachráněno na dva milióny Židů, kdyby Británie vedla jinou politiku. "V anglických školách se tato část historie prostě zamlčuje," řekl Kitson. "Doufám, že pomocí filmu se s ní anglická veřejnost seznámí."
© Johannes a Krista Gerloffovi, Křesťanský mediální svaz KEP
Foto:
Sekery a nože použité Araby při pogromu. Britský policista je skonfiskoval a později předal židovské obci v Hebronu. Dnes jsou vystaveny v Muzeu Beit Hadassa
Shlomo Slonim zapaluje pochodeň na připomínku obětí masakru (dole a na následující stránce)
Účastníci (a další stránky)
Památeční deska (a následující)
Jeskyně Machpela (a další)
