28.3.2024 | Svátek má Soňa


IZRAEL: Postavení jeruzalémských Arabů

14.11.2015

... ve městě se svérázným zvláštním statutem

Ve velkém Jeruzalémě, který Izrael anektoval v roce 1967, žije asi tři sta osmdesát tisíc Arabů vedle asi sedmi set padesáti tisíci Židů. Tvoří třetinu obyvatel izraelského hlavního města. Žádná země na světě však Jeruzalém oficiálně neuznala jako hlavní město Izraele. Dokonce ani USA ani Německo ani jiné „spřátelené“ státy. Trvají na jednom bodě plánu rozdělení, který OSN vytvořila v roce 1947. Podle něj měly na území britského mandátu vzniknout dva státy, židovský a arabský. K založení židovského státu skutečně došlo v roce 1948 pod názvem „Izrael“. Arabský stát založen nebyl, protože by tím Arabové vlastně museli uznat stát židovský. To vedlo - pouhých pět hodin po vyhlášení státu Izrael - k takzvané válce za nezávislost. Všechny sousední arabské státy se vrhly na Izrael, aby nový stát zadusily hned po založení.

Corpus separatum - zvláštní celek

Rozhodnutí Valného shromáždění OSN z roku 1947 obsahovalo ještě jeden paragraf, který státy světa kuriózně uplatňují: Jeruzalém neměl patřit Židům ani Arabům, nýbrž měl tvořit zvláštní celek, tzv. „corpus separatum“. Není nijak náhodné, že OSN tehdy do map zmíněného zvláštního celku zakreslila i mnoho křesťanských obcí, mezi nimi Betlém. Corpus separatum mělo podléhat správě Rady bezpečnosti OSN, která byla převážně křesťanská. Nazývalo se to též „zmezinárodněním“ Jeruzaléma. Není divu, že se této právní úpravy dodnes drží především Vatikán: zajistila by totiž, že by si tuto „posvátnou kotlinu“ se svatými místy nemohli nárokovat ani Židé ani muslimové a že by správa Svatého města zůstala v rukou křesťanů, jako tomu bývalo za časů křižáků.

Jeruzalém jako hlavní město?

Ačkoli k zamýšlenému „zmezinárodnění“ nikdy nedošlo, zřídily jednotlivé státy svá velvyslanectví v Tel Avivu a nikoli v Jeruzalémě; uznávají sice Jeruzalém jako sídlo vlády „de facto“, ne však „de jure“. Tyto státy považují východní Jeruzalém za „nezákonně okupované území“. Je to vlastně v rozporu s politikou, podle níž měl být celý Jeruzalém považován za „corpus separatum“. Východní Jeruzalém okupovalo a anektovalo v letech 1948-1967 Jordánsko, což nikdy neuznala žádná země na světě s výjimkou Pákistánu. A dodnes nevyhlášený „stát Palestina“ jej už bez dalšího považuje za svou budoucí metropoli, kdežto západní Jeruzalém neuznává ani jako součást území státu Izrael, natož za jeho hlavní město.

Rovnoprávnost a diskriminace v jednom

Ve Východním Jeruzalémě žije asi tři sta osmdesát tisíc Arabů ve zvláštním postavení. Kdo definuje obyvatele podle jejich pasu, neměl by je označovat jako „Palestince“, protože tam žijí též Arméni, libanonští maronité a jiné menšiny, jež se sami za „Palestince“ nepovažují. Jeruzalémští Arabové v Jeruzalémě nemají palestinský pas - oproti obyvatelům území podléhajícím úřadu Palestinské autonomie, kteří jej obdrželi na základě Dohod z Osla, ačkoli žádný palestinský stát dosud neexistuje.

Když v roce 1967 Izrael dobyl a anektoval Východní Jeruzalém a zavedl tam izraelské státní zákony, nabídl Arabům žijícím ve městě plné izraelské státní občanství včetně pasu a volebního práva. Nabídku však přijaly jen asi dva tisíce, kdežto ostatní ji odmítli. Ti tedy obdrželi izraelský občanský průkaz opravňující je k neomezenému volnému pohybu po Izraeli i k účasti na národním a nemocenském pojištění. Získali tedy veškeré výhody izraelského státního občana; k plné rovnoprávnosti jim chybělo pouze plné státní občanství zahrnující volební právo do Knesetu a cestovní pas.

Aby přesto mohli jezdit do zahraničí, užívají jeruzalémští Arabové dodnes pasu jordánského. Na ten mají nárok, neboť Jordánsko svého času propůjčilo všem obyvatelům Západního břehu Jordánu a Jeruzaléma státní občanství. U jordánských pasů pro jeruzalémské občany však chybí jedna číslice, takže jsou znevýhodněni - nemohou například bez víza cestovat do Egypta.

V rámci Dohod z Osla obdrželi arabští obyvatelé Jeruzaléma volební právo do palestinského parlamentu. Vzhledem k tomu, že se od roku 2006 tyto volby kvůli vnitřním bojům o moc v Palestině nekonaly, je to poměrně irelevantní. Díky tomu, že mají izraelský průkaz a právoplatné bydliště v Jeruzalémě, mají však volební právo při volbách do městské rady.

Bojkot městské rady

Z politických důvodů odmítají Arabové uznat izraelskou „okupaci“ a tak volby do městské rady bojkotují, což má zas fatální důsledky pro každodenní život. Kdyby se Arabové dokázali sjednotit na vlastním kandidátovi na úřad starosty, byli by vzhledem k nejednotnosti židovských voličů v zásadě schopni zvolit starostou některého soukmenovce. Svým bojkotem však správu města a volbu starosty přenechávají výhradně Židům.

Jako v každé demokracii investují místní politikové peníze, jichž je nedostatek, do výstavby školních tříd, do nových ulic a do odvozu odpadu pouze tam, kde mají naději na hlasy voličů. Starostovi tak vyvstalo politické dilema. Musel proti vůli svých (židovských) voličů investovat i do východní části Jeruzaléma, aby umělé soužití vinou Arabů neskončilo výbuchem. V rozporu s pravidly demokracie tak starostové - Teddy Kollek a nyní Nir Barkat - vskutku učinili: Barkat postavil sto osmdesát tisíc školních tříd a stovky ulic označil jménem, aby tam vůbec mohla správně docházet pošta.

Zajedete-li si však do východní části města, poznáte už podle výmolů v ulicích bez chodníků a podle přeplněných popelnic, kde kdysi probíhala hranice mezi Západním a Východním Jeruzalémem, mezi židovskými a arabskými čtvrtěmi. Dokud jsou ulice ve východní části zaneřáděné a jejich obyvatelé mají pocit, že o ně město nedbá z „rasistických“ důvodů, nejsou schopni vidět ani to, co zde Židé skutečně investovali.

„Palestinci“ ve východní části města si právem stěžují, že je město hrozně „zanedbává“ a „diskriminuje“, přitom však odmítají uznat, že je to důsledek jejich bojkotu voleb do městské rady. Na nynější takzvané „jeruzalémské intifádě“, se podílejí především mladiství Palestinci.

Na „řešení“ takzvaného „problému Jeruzaléma“ existují stovky návrhů; zde jen tolik, že s každým návrhem se pojí desítky pro a proti. Patent na řešení dosud vzhledem k náboženským emocím, demografii i politickým zájmům nikdo nezískal – a tak to trvá již celé tři tisíce let. Jenže možná právě tohle je na tom tak fascinující: vždyť kde jinde najdete město, o které se už po tři tisícovky roků přetahuje celé lidstvo?

© Ulrich W. Sahm
Překlad: Ivana Kultová
www.wilberforce.cz