"Šimon Peres je izraelský politik, který v má devadesáti letech celou budoucnost teprve před sebou," vtipkovalo se, když se tato od r. 1948 stálice izraelské politiky stala prezidentem. Jeho prezidentský úřad je sice ryze obřadní záležitostí, v rozhovorech se však odvažuje politických projevů, které vyvolávají spory.

Simon Peres

Na druhém kanálu izraelské televize u příležitosti šedesátého šestého výročí nezávislosti tvrdil, že po čtyřech schůzkách s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem vyjednal "hotovou smlouvu". Sice prý nedošlo k stanovení hranic mezi budoucím státem Palestina a Izraelem, ale smlouva byla zralá k podpisu - jenže izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu, s nímž se předtím ta setkání domlouvala, Perese přiměl, aby pátý rozhovor s Abbásem odřekl. Vyjednavač blízkovýchodní čtyřky (USA, EU, OSN a Rusko) Tony Blair totiž údajně vyjednal "lepší dohodu".

Peres tak premiérovi Benjaminu Netanjahuovi nepřímo vytkl, že zmařil mírovou šanci.

"Téměř dokonalé" mírové smlouvy už ovšem před ním vyjednali jak předseda vlády Ehud Barak v Camp Davidu v roce 2000, tak Netanjahuův předchůdce Ehud Olmert. Jenže ani Jásir Arafat, ani Abbás nebyli ochotni ty dohody podepsat. Zůstává tedy otázkou, zda byla smlouva vyjednaná Peresem opravdu tak "dokonalá".

Peresovi vlastně nepříslušejí žádné plné politické pravomoci. Za svého dlouhého politického života však zastával téměř všechny úřady, které vůbec připadaly v úvahu - od postu poradce prvního prezidenta Davida Ben Guriona po řízení nesčetných ministerstev; krátce byl dokonce předsedou vlády. A jeho projevy v oblasti vysoké politiky, které nyní pronáší z titulu státního prezidenta (a které ovšem v červenci doznějí), vyvolávají značnou nevoli.

Kancelář ministerského předsedy z opatrnosti už předem vydala dementi, podle kterého nemůže být o nějaké hotové smlouvě s Palestinci ani řeči.

Své projevy završil Peres ještě hrozbou, že prý bude pomocí "Peresova mírového střediska" ovlivňovat izraelskou politiku i po odchodu z prezidentského úřadu.

Politicky choulostivé je i jeho tvrzení, že zabránil jednomu již dohodnutému útoku Izraele na jaderné základny v Íránu. Potvrdil tak zahraniční spekulace, které izraelská vláda nikdy veřejně nevyslovila. Sám prý vždy zastával názor, že se Izrael může spolehnout na Spojené státy, ty že Íránu zabrání atomovou bombu vyvinout, kdežto podle izraelských bezpečnostních sil a premiéra Netanjahua může zkonstruování íránské atomové pumy a hrozící zničení židovského státu ze strany Teheránu překazit jedině Izrael sám, bez spoléhání na někoho jiného.

Podle dalšího výkladu státního prezidenta je nutno šéfa vlády krotit nějakou "protiváhou". To byla jeho odpověď na otázku, o níž se v Izraeli živě diskutuje, zda by se úřad státního prezidenta neměl zrušit jako zbytečný. V této souvislosti je třeba poznamenat, že asi nikde na světě se ve fungujícím demokratickém státě - mimo parlamentní opozici - nějaká "protiváha" k demokraticky zvolenému premiérovi nevyskytuje. Plnou moc určovat politiku vlastního státu dává ministerskému předsedovi hlas lidu a nikoli prezident státu volený jen pro reprezentaci.

Kdo přijde po Peresovi, se zatím neví.

Někdejší předseda Knesetu Ruby Rivlin se počítá do tábora pravice, zároveň však má pověst premiérova kontrahenta. Přihlásila se i jedna bývalá soudkyně a též jeden laureát Nobelovy ceny, ten ovšem bez politických stoupenců, a tedy jen s malými nadějemi. Takže otázka, kdo by mohl nastoupit po Peresovi - který již na prodloužení svého funkčního období nehodlá aspirovat - je zcela otevřená.

Poznámka redakce: V den uveřejnění tohoto článku (10.6.) zvolili izraelští poslanci desátým prezidentem státu bývalého předsedu parlamentu Reuvena Rivlina.

© Ulrich W. Sahm
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz