... padesát let po šestidenní válce

Šestidenní válkou na počátku června 1967 se Izrael stal okupantem. Tak či podobně to vypadá alespoň z dnešní perspektivy, s přihlédnutím k aktuálním axiomům a diskusím o řešení „toho“ blízkovýchodního konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Následně se mluví také o „hranicích z roku 1967“, když je řeč o hraniční čáře, která před rokem 1967 oddělovala Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu od židovského státu Izrael.

Pásmo Gazy bylo v letech 1949-1967 pod správou Egypta, který je ale nikdy neanektoval. Západní břeh byl v téže době pod nadvládou hášimovského království Jordánska. Král Abdalláh I. tato sporná území 24. dubna 1950 formálně anektoval, což světové společenství států – s výjimkou Velké Británie a Pákistánu – nikdy neuznalo. Ve zpětném pohledu se rok 1967 jeví tak nějak jako rok, kdy se zrodil nápad „dva státy pro dva národy“ coby řešení tohoto konfliktu a pocitově ideální skoncování s izraelskou okupací „Palestiny“.

Pravdivé je to, že již rezoluce OSN č. 181 z 29. listopadu 1947 viděla řešení palestinského problému ve vytvoření dvou států, arabského a židovského. Pravda je také, že politická reprezentace židovského obyvatelstva tehdejšího britského Mandátního území Palestina toto řešení v podobě dvou států – ne sice s radostí, ale přece – přijala. Rozhodující arabští vůdcové tento plán na rozdělení z listopadu 1947 odmítli stejně jako všichni jejich předchůdci, až po návrh na rozdělení Peelovy komise z roku 1937, v níž je z této perspektivy nutno vidět matku všech dvoustátových řešení. Jedinečnou se rezoluce OSN č. 181 stala tím, že na její uvedení v platnost odpovědělo určité společenství států válkou.

Před rokem 1937 se o nějakém rozdělení území mezi Jordánem a Středozemním mořem sotva mluvilo. Dojem z rozdělení, které provedla Velká Británie se svěřeným jí Mandátním územím Palestina v roce 1922, byl ještě příliš čerstvý. Tehdy přislíbili Britové hášimovskémuu emíru Abdalláhovi jako „Zajordání“ více než pětasedmdesát procent území svěřeného jim ve skutečnosti na vytvoření domova pro Židy. Předcházející sanremská konference z roku 1920 si kladla – v návaznosti na versailleskou smlouvu a jednou bez ohledu na britské a francouzské oblasti zájmu – za cíl rozdělit zbytky osmanské říše v Levantě, Mezopotámii a na Arabském poloostrově mezi Araby a Židy.

Emír Fajsal (Abdalláhův bratr) jako zástupce svého otce Husajna, „krále Arabů“, ve své slavné dohodě s vůdcem sionistického hnutí Chajimem Weizmannem 3. ledna 1919 vytvoření domova pro Židy v „Palestině“ (tehdy zahrnovala celé území dnešního Izraele, Palestinských autonomních území a Jordánska) nejen schválil, nýbrž dokonce přislíbil, že bude přistěhovalectví Židů z celého světa do těchto míst podporovat. Dohoda nadšeně blouzní o „rasové spřízněnosti a pradávných poutech spojujících Araby a židovský lid“ a slibuje „nejtěsnější možnou spolupráci při rozvoji arabského státu (v dnešní Sýrii, Iráku, Jordánsku a Saúdské Arábii) a [židovské!] Palestiny“.

Jenže – má to všechno nějaký význam pro posouzení současného stavu diskuse o dvoustátovém řešení? Pro OSN ano. Ta se chce – všem národním, třeba kurdským snahám navzdory – držet uspořádání států, které Orientu vnutily vítězné mocnosti z první světové války. I pro bojovníky takzvaného Islámského státu, kteří po zničení hraničních značení mezi Sýrií a Irákem vyhlásili „konec Sykesovy-Picotovy dohody“, jsou rozhodnutí evropských politiků z počátku 20. století vysoce aktuální. A naráží na ně konečně i devadesátiletý vůdce osadníků Eljakim Ha’ecni, když ospravedlňuje skutečnost, že žije v osadě Kirjat Arba u Hebronu: „Na základě rozhodnutí Společnosti národů mám jako příslušník židovského lidu právo sídlit v Palestině. Toto právo mi nemůže upřít ani nějaký židovský stát Izrael.“

I vzhledem k cítění a myšlení lidí, jichž se „diskuse o dvoustátovém řešení“ dotýká přímo na místě, ať už to jsou Židé nebo Arabové, se jeví dějinný vývoj uplynulého století jako vysoce aktuální. To, že Arabové v letech 1947-1949 odmítli řešení v podobě dvou států, udává dodnes ráz jak židovskému, tak palestinskému myšlení. Z jednajících stran to byla ta arabská, která na počátku roku 1949 odmítla začlenit do rhodské dohody pojem „hranice“ pro linie příměří, protože nechtěli uznat židovský stát, ať už by měl jakékoli hranice. V letech 1949-1967 byla všechna území, která dnes jakožto „palestinská“ požaduje mezinárodní společenství pro vytvoření státu Palestina, v arabských rukou: byla spravována Egyptem, respektive anektována Jordánskem. Pokud vím, nepožadoval tehdy nikdo vytvoření nějakého palestinského státu, natož „bok po boku“ s takovým židovským státem Izraelem.

Dnes se sice líčení vývoje dvoustátového řešení odvolávají na dohody z Madridu a Osla, jakož i na jim předcházející rozmanité rezoluce OSN až do konce šestidenní války, avšak v žádném z těchto právně závazných dokumentů není o nějakých „dvou státech pro dva národy“ zmínka. Již smlouva z Camp Davidu, jež 17. září 1978 zpečetila uzavření míru mezi Egyptem a Izraelem, slibovala Palestincům pouze autonomii, avšak žádný vlastní stát. Žádná z rezolcí OSN k této otázce nehovoří o dvoustátovém řešení.

Joel Fishman^[1] z jeruzalémského Střediska pro veřejné záležitosti, izraelského think tanku nakloněného Netanjahuovi, vidí v dvoustátovém řešení nástroj politické salámové taktiky. Arafatův souputník Saláh Chaláf, řečený „abú Idžád“, ji při jedné své návštěvě Hanoje v sedmdesátých letech převzal od Severovietnamců. Cíle tohoto postupu dosáhli severovietnamští komunisté v roce 1975, když pomocí vrtulníku ze střechy amerického velvyslanectví v Saigonu uprchl poslední americký voják. Podle Fishmana by se dvoustátové řešení pro židovsk ý stát Izrael nakonec stalo „politicidem“ - politickou sebevraždou.

Když dnes Izraelci zdůrazňují, že je toto řešení v zájmu Izraele, protože prý jinak nelze zachovat charakter židovského a současně demokratického státu Izrael, jde jim o to zbavit se Palestinců a především odpovědnosti Izraele za ně. Etnické čistky, ještě před půlstoletím přijímané světovou veřejností jako prostředek řešení národnostních a územních konfliktů, už dnes nepřicházejí v úvahu. Zbývá proto jedině vytvoření státu, kde by si mohli Palestinci žít po svém.

Avšak to, co sami největší příznivci Palestinců mezi Izraelci nabízejí svým sousedům jako „stát“, nemohou takto přijmout ani ti palestinští nacionalisté, kteří jsou nejpřístupnější dialogu. I ti Izraelci, kteří až dodnes lpí na snu o dvoustátovém řešení, nabízejí svým palestinským sousedům v nejlepším případě autonomii, které se má říkat „stát“.

Konkrétně: nikdo, kdo zná politickou situaci v Izraeli a okolí a kdo touží po bezpečném, židovském Izraeli, si nedokáže představit Palestinu, která má válečné letectvo jako Izrael, která bude mít válečné loďstvo jako Izrael a která by svůj vzdušný prostor a oblast elektroniky mohla ovládat tak, jako kdyby Izrael neexistoval. „Palestina“ nebude v dohledné době v sousedství židovského státu opravdu svrchovaně ovládat své vnější hranice, svobodně řídit svou zahraniční politiku, natož aby si mohla zvát do Ramalláhu íránské přátele k vojenskému výcviku, jako si zve Izrael své německé nebo americké přátele do Negevu.

Z izraelského pohledu došlo v uplynulých letech a desetiletích k dovedení hesla „země za mír“ - jehož základem je koneckonců dvoustátové řešení - ad absurdum. Ve skutečnosti židovský stát ani za kousíček země, odkud se v uplynulých desetiletích stáhl, nedostal mír, nýbrž pouze rakety a jiné výzvy ohrožující bezpečnost. Platí to o Sinaji odevzdaném počátkem osmdesátých let Egyptu. Platí to o jižním Libanonu, odkud se Izrael stáhl na jaře 2000. A platí to o Pásmu Gazy, kde Izrael v roce 2005 vyklidil všechny židovské osady.

I na palestinské straně se sotva najdou lidé, kteří by měli před očima realistické dvoustátové řešení. Už v roce 2006 dal palestinský volič skrze většinu, jíž dosáhl radikálně islámský Hamás, najevo, komu důvěřuje – což zásadně vylučuje uznání židovského státu na jakékoli islámské půdě. Dokonce i sekulární Palestinci, kteří mluví hebrejsky a jsou otevřeni světu, neskrývají svůj názor: „Křižáci byli v Palestině dvě stě let. Židé tu tak dlouho nepovládnou.“

Otázka nezní, zda je dvoustátové řešení podle západních hledisek, v rámci západních myšlenkových struktur a na podkladě západní logiky nejlepší nebo dokonce jedinou představitelnou odpovědí na palestinsko-izraelskou šlamastyku. Rozhodující je, zda lidé zapletení na místě do tohoto konfliktu rozpoznávají v tomto řešení „svůj“ cíl, s nímž jsou schopni se ztotožnit a který aktivně sledují, i kdyby od nich měl vyžadovat bolestné oběti. K těm však, jak se zatím zdá, není ochotna ani izraelská, ani palestinská strana.

Je proto ztrátou času chtít v Evropě nebo v Americe takové řešení posuzovat jako dobré nebo špatné. Západ by si měl konečně vzít ponaučení ze Sykesovy-Picotovy dohody, která koncem první světové války rozdělila Osmanskou říši na sféru britských zájmů a na oblast zájmů francouzských a která je koneckonců základem státoprávního uspořádání, jež během uplynulého století vtisklo Orientu svůj ráz. Udržovat na Blízkém východě politický pořádek vymyšlený na Západě lze jedině pomocí diktátorů, a je tudíž nakonec v každém případě odsouzen k nezdaru. „Arabské jaro“ a jeho děsivě krvavé následky jsou o tom nejlepším svědectvím.

Překlad Ivana Kultová

^[1] The Delusion of the ‘Two-State Solution’, 21.7.2017