Lépe paradox paradoxů. Kde? Kde jinde: v Jeruzalémě. Souvisí s postním dnem Tiša be Av. Židé si během něj připomínají zničení obou starověkých Chrámů.

Na jakém místě je nejsmysluplnější držet pietu? Samozřejmě tam, kde oba svatostánky stály. Na jeruzalémské Chrámové hoře.

Je to místo pro Židy dostupné? V principu ano – je součástí jejich hlavního města. Jenomže: je skutečně tak snadné přijít na Chrámovou horu a v modlitbě vzpomenout na První a Druhý chrám? Právě že není. A to je ten paradox.

Když Izrael získal v červnu 1967 po vítězné válce s Araby suverenitu nad jeruzalémským Starým městem, a tedy i nad Chrámovou horou, nejposvátnějším místem židovského náboženství, nabídl Arabům (Jordáncům, kteří do té doby v důsledky jiné války toto místo spravovali, podle některých interpretací okupovali – ale to nepřátelé Izraele neradi slyší) velkorysý kompromis.

Jenom telegraficky pro oživení paměti. Poté, co islám v průběhu staletí obsadil ve válečných výbojích Jeruzalém, byly na Chrámové hoře vybudovány dvě svatyně – Skalní dóm a mešita Al Aksá. Tehdejší izraelská vláda (1967) ponechala náboženskou správu nad Chrámovou horou muslimské radě Waqf, která podléhá jordánskému panovníkovi. To je ten velkorysý kompromis.

Další připomenutí pro nepřátele Izraele aneb kompromis po arabsku. V době, kdy byla Chrámová hora součastí Jordánska (do června 1967), mohli si Židé o nějaké autonomii nechat nanejvýš zdát: na Chrámovou horu měli totiž zakázaný vstup.

Zpět do současnosti. Židé mají sice na Chrámovou horu (časově) omezený přístup, ale nesmějí se na prostranství modlit ani jinak pokojně vyjadřovat své náboženské přesvědčení.

Proč?

Z bezpečnostně preventivních důvodů. Řečeno srozumitelně, aby nedráždili Araby a nedocházelo mezi oběma komunitami ke konfliktům. Arabové se přitom chovají na Chrámové hoře hystericky a navíc násilnicky – posvátná mešita Al Aksá slouží jako skladiště předmětů (kamení, kusů želez a betonu), kterými vyznavači Alláha s oblibou útočí na židovské věřící.

Izraelská policie je v prekérní situaci, protože musí zasahovat proti Židům, kteří se přijdou na nejposvátnější židovského náboženství pomodlit. Je to naprosto nenormální situace, která má sotva ve světě obdoby.

Letos připadl onen postní den na sobotu 13/8 – a jak hlásí zpravodajské servery, následující neděli došlo opět na Chrámové hoře k problémům. Izraelská policie vykázala devět Izraelců kvůli „narušení pořádku“ (o jejich „zločinu“ níže) a zatkla jednoho militantního palestinského Araba. Patnáct arabských násilníků bylo zraněno.

Zmíněný „zločin“ věřících Židů spočíval v tom, že porušili zmíněný nesmyslný zákaz nábožensky se projevovat a na Chrámové hoře chtěli přečíst modlitbu a měli natržený oděv (košili), což je už z biblických dob znamení smutku (tehdy si ještě muži sypali na hlavu popel). Mimochodem: je to všechno stejně absurdní, jako kdyby měli katolíci zakázáno modlit se v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Pro normálně uvažující lidi absolutně nepochopitelné.

Pokud jde o izraelský kompromis ve věci Chrámově hory, platí – za dobrotu na žebrotu. Ačkoli Židé nechtějí víc, než se na ní svobodně modlit, a ačkoli těmi, kdo na místě provokují a vyvolávají násilné nepokoje, jsou Arabové, je Izrael arabskými zeměmi soustavně napadán a lživě obviňován z toho, že se snaží změnit status quo Chrámové hory. Realita je ale úplně jiná: kdyby se Arabové nechovali nepříčetně a nechali Židy na Chrámové hoře se pokojně pomodlit, bylo by rázem po problému. Ten totiž nepředstavují modlící se Židé, ale zfanatizovaní Arabové.

Nejnověji se k protiizraelskému chóru připojil i jordánský král Abdalláh II., kterého jinak můžeme vnímat jako jednoho z nejrozumnějších politiků v arabském světě. V rozhovoru pro deník Ad Dustour (obr. 1) hovořil o „do očí bijících pokusech změnit status quo v Jeruzalémě“, přičemž obvinil Izrael z pokusu „znesvětit a ohrozit mešitu Al Aksá“, k čemuž dodal: „Naše odpovědnost vůči muslimským svatým místům v Jeruzalémě je naší nejvyšší prioritou na mezinárodní scéně a použijeme všechny prostředky nezbytné k obraně mešity Al-Aksá.“

Je přitom veřejným tajemstvím, že pokud někdo znesvěcuje mešitu Al Aksá, jsou to sami Arabové, tedy ti, kterým se dnes říká Palestinci. Za zmínku stojí dění kolem CCTV (průmyslových kamer), které měly být na Chrámové hoře instalovány – a bylo by hned zřejmé, kdo je iniciátorem nepokojů. Izraelci už byli s Jordánci na celé věci po dlouhých měsících jednání domluveni, nicméně letos v dubnu Jordánci od projektu ustoupili (obr. 2). Na nátlak Palestinců, jak přiznal tehdejší jordánský premiér Abdullah Ensour. Je zřejmé, proč právě Palestinci byli proti.

Jordánci přitom zbytečně šíří paniku. Izraelci žádnou změnu stávajícího stavu na Chrámové hoře nechystají, jak opakovaně zdůraznil premiér Netanjahu. Navíc, v jordánsko-izraelské mírové smlouvě se zavázali k následujícímu:

- v článku 9/2 se praví, že Izrael respektuje stávající zvláštní roli Jordánského hášimovské království v muslimských svatyních v Jeruzalémě. Při jednání o permanentním statusu (s reprezentací palestinských Arabů – LS) bude Izrael dávat jordánské historické úloze v těchto svatyních vysokou prioritu.

Současně je ale třeba zdůraznit, že v článku 9/1 zmíněné smlouvy se píše, že

- každá strana zajistí svobodný přístup do míst náboženského a historického významu.

Právě tento bod Arabové flagrantně porušují - a paradoxně do jisté míry nutí porušovat i izraelskou stranu. O nějaké „podpoře mezináboženských vztahů mezi třemi monoteistickými náboženstvími s cílem usilovat o náboženské porozumění“, jak se k tomu oba státy zavázaly v článku 9/3 smlouvy, nemůže být ani řeči.

obr. 1/ Web jordánských novin Ad Dustour s částí interview s králem Abdalláhem II.

obr. 2/ 18. dubna 2016 referoval server Times of Israel o tom, že Jordánci odmítli plán na instalaci bezpečnostních kamer na Chrámové hoře.

obr. 3/ Článek 9 jordánsko-izraelské mírové smlouvy z roku 1994 v angličtině.

Stejskal.estranky.cz