23.6.2017 | Svátek má Zdeňka


IZRAEL: Ohlédnutí za 50 lety znovusjednoceného Jeruzaléma

19.5.2017

Před půlstoletím se Jeruzalém po téměř devatenácti staletích pohanské nadvlády vrátil pod židovskou svrchovanost. 7. června 1967 mohl Mordechaj Gur rozhlasem oznámit: „Chrámová hora je v našich rukou!” Jako velitel pětapadesáté výsadkářské brigády velel Motta (Mordechaj) Gur Izraelským obranným silám (IDF), které jako první vstoupily do jeruzalémského Starého Města a navštívily Západní zeď (nazývanou také Zeď nářků) a Chrámovou horu.

Jeruzalém však není město jako každé jiné. Je to hlavní město židovského národa. Po celá tisíciletí, kdy byli rozptýleni po celém světě, se zbožní Židé několikrát denně modlili za obnovu Jeruzaléma a za svůj návrat na Sijón. V závěru svatebního obřadu rozbíjí každý židovský ženich sklenici a slavnostně slibuje: „Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost! “(Ž 137, 5–6)

„Příští rok v Jeruzalémě!“ není pouze posledním zvoláním o pesachovém večeru. Je to skutečná touha izraelského národa, která jej provázela po celá tisíciletí diaspory, exilu, pronásledování, nevýslovného utrpení a umírání pod násilím. Jeruzalém je vskutku pravým základem existence židovského lidu. Kdykoli a kdekoli jeho příslušníci zapomněli na tento ústřední bod své existence, zahynuli – tj. během jednoho či dvou pokolení zapomněli na svou totožnost židovského lidu a asimilovali se.

Jeruzalém nemůžeme vidět a chápat jako izolované sídliště. „Kolem Jeruzaléma jsou hory,“ všímá si autor žalmu 125. A skutečným srdcem toho, čemu dal Ezechiel (36,1) jméno „izraelské hory“, je Sijón. Opětným sjednocením Jeruzaléma se srdce Izraele – biblická Judea a Samaří – navrátilo pod židovskou svrchovanost. Zvolání „Chrámová hora je v našich rukou“ znamená, že poprvé po téměř dvou tisíciletích byla opět v židovských rukou většina Zaslíbené země – nejen Juda, Benjamin a Samaří, nýbrž i Pásmo Gazy a na jihu celý Sinajský poloostrov. Na severu, na dohled od Damašku, dobyl Izrael Golanské výšiny – biblický Bášan.

Již v září 1967 se „děti Kfar Ecionu“ vrátily do zbytků této osady, kterou v dřívějších dobách dvacátého století založili jejich rodiče. Ti z nich, které se nepodařilo evakuovat, se v květnu 1948 stali obětí masakru.

O pesachovém večeru v roce 1968 se skupina Židů vrátila do Hebronu. V roce 1929 v tomto „městě otců“, kde žili Židé nepřetržitě po dobrá tři tisíciletí, spáchali muslimové pogrom, při němž vyhladili celou židovskou komunitu. Roku 1971 vznikla v sousedství osada Kirjat Arba.

28. května 1948 se židovští obránci a obyvatelé starobylé židovské čtvrti v jeruzalémském Starém Městě vzdali jordánskému vojsku a od té doby byla tato část města pustá. Brzy po obnově izraelské svrchovanosti v roce 1968 se začalo s její rekonstrukcí a s konzervací archeologických pokladů, které byly v této oblasti objeveny. Roku 1970 začala izraelská vláda propojovat enklávu hory Skopus s židovským Jeruzalémem: Ve zdejší oblasti označované jako „východní Jeruzalém“ vznikla čtvrť Giv’at ha-Mivtar a po ní další židovská sídliště.

V říjnu 1970 došlo na jihu Pásma Gazy k obnově osady Kfar Darom, zničené koncem čtyřicátých let při válce za nezávislost.

V nepřetržitém úsilí, které pokračuje až dodnes, osídlili Židé zemi obsazenou do roku 1967 Jordánskem. Je nanejvýš pozoruhodné, že mezi léty 1949 a 1967, kdy tato území okupovalo Jordánsko, nikdo neprosazoval názor, že na tuto oblast, o niž se dnes vede tak vznícený spor, mají svrchovaný nárok Palestinci. Za takzvanou „zelenou linií“ (demarkační čarou stanovenou po příměří v roce 1949) žije dnes něco mezi 650 a 800 tisíci lidí, tedy asi deset procent izraelského obyvatelstva. Tato linie nebyla nikdy prohlášena za „hranici“, a to na výslovné přání arabských sousedů Izraele, kteří nechtěli hranice „židovského státu“ uznat.

Mnoho Izraelců však na Jeruzalém a hory okolo něj hledí se smíšenými pocity. Už vyzvědači, které před prvním vstupem do země Kanaánu vyslal Mojžíš, si byli vědomi: Toto není jen „země oplývající mlékem a medem“. Zaslíbená země je také „zemí, která požírá své obyvatele“ (4M 13,27.32). Jisté však je, že pláč výsadkářů u Západní zdi v červnu 1967 je odrazem pocitů, které miliony Židů chovají vůči Jeruzalému a jeho centru – Chrámové hoře. Přitom však tato dvojznačnost spjatá s Jeruzalémem a izraelskou zemí nedopřávala příslušníkům židovského národu pokoje po celou dobu jejich úsilí o návrat do starodávné domoviny.

Již v roce 1949, když David Ben Gurion prohlásil Jeruzalém hlavním městem Izraele, učinil tak na odpor vůči svému vlastnímu kabinetu. Jeho ministr zahraničí Moše Šaret dokonce pro tuto různost názorů rezignoval. Ben Gurion po starém stalinském způsobu jeho rezignaci ignoroval. Tak se Jeruzalém stal hlavním městem moderního státu Izrael, který (jen pro připomenutí!) vůbec nikdy žádné jiné hlavní město neměl.

Jistě – Šlomo Goren, vrchní rabín IDF, ohlásil zatroubením na šofar návrat židovského lidu na nejsvětější místa. V téže době si však prý izraelský ministr obrany Moše Dajan místo jásotu nad tím, že se Izrael vrací do srdce své víry, posteskl: „Co si počneme s tímhle Vatikánem?“ Dajan se obával nedůtklivosti muslimů, pro něž je Chrámová hora „cizím náboženským výtvorem“, takže bude vyvolávat jen problémy.

Izraelskou vládu její vojenský úspěch v roce 1967 ve skutečnosti zřejmě překvapil. Roku 2007 Emmanuel Navon v ohlédnutí za čtyřiceti lety znovusjednoceného Jeruzaléma napsal: „Nejsvětějšího místa Jeruzaléma, Chrámové hory, se Izrael ve skutečnosti nikdy zcela nezmocnil.“ A ani o deset let později se tato skutečnost, jak se zdá, nezměnila.

Ačkoli téměř celá izraelská levice a valná většina mezinárodního společenství podezírá Izrael z „politiky osadnictví“ a obviňuje ho z toho, z bližšího pohledu žádná taková jasně vyhlášená a logicky prováděná „politika“ neexistuje – a neexistovala po celé uplynulé půlstoletí. Jde spíše o hnutí izraelského lidu, které započalo hned po šestidenní válce v roce 1967 a kterému izraelští politikové dost často překáželi, dokonce proti němu bojovali. Při zpětném pohledu zjistíme, že to byly právě „nejpravicovější“ izraelské vlády, které osadnickému hnutí účinně bránily (pokud osadníky přímo neevakuovaly), zatímco vlády z „osadnictví“ nejméně podezírané přiváděly návrat židovského lidu do srdce izraelské země k rozkvětu.

Izraelský národ prožívá v srdci rozpolcenost, neboť pomyšlení na návrat na Sijón v sobě vždy nezbytně nese i trpkou příchuť. Šestidenní válka neznamenala jen opětné sjednocení židovského lidu se srdcem judaismu, s Jeruzalémem, Judeou a Samařím, ale zároveň způsobila, že se lidé kdysi vyhnaní z vlasti, kde žili jejich předkové, lidé, kteří zakusili útlak a pronásledování, sami stali okupanty a uvalili na sebe odpovědnost za vykořenění milionů palestinských uprchlíků. A tento úhel pohledu, tento aspekt existence moderního Izraele, dnes v pohledu na věc převažuje u mnoha židovských Izraelců, o Palestincích a mezinárodním společenství nemluvě.

Právě v důsledku tohoto hlavního, především v srdci prožívaného zápasu se Izraeli ve skutečnosti nikdy doopravdy nedaří být v obraně svého historického sepětí se zeměpisným jádrem judaismu a v nároku na ně úspěšným. Naproti tomu muslimové a zvláště Palestinci nešetří úsilím a poskytují důkaz, že při překrucování historických skutečností ve věci spojení Židů s Chrámovou horou, Jeruzalémem a srdcem izraelské země necouvnou před žádnou lží. V říjnu 2016 UNESCO oficiálně napomenulo Izrael, že Chrámová hora – muslimy nazývaná „Al-Haram al-kudsí aš-šaríf“, Vznešená svatyně – je „okupovaným palestinským územím“, a tím se postavilo na stranu muslimů a Palestinců. Téhož roku na Štědrý den odsoudila Rada bezpečnosti OSN Izrael pro jeho takzvanou nezákonnou osadnickou politiku. Takže pro samotný židovský národ jsou Jeruzalém a okolní hory kostí, o kterou se s ním pořád někdo přetahuje. A pro celý svět se město víc a víc stává „vzpěračským balvanem“, o němž před dvěma a půl tisíciletími hovořil prorok Zacharjáš (12,3).

© Johannes Gerloff
www.wilberforce.cz

Překlad Ivana Kultová



Diskuse


P. Beránek
13:26
19.5.2017

S. Rehulka
13:33
19.5.2017

P. Beránek
13:58
19.5.2017

S. Rehulka
13:04
19.5.2017

P. Beránek
13:17
19.5.2017

S. Rehulka
13:38
19.5.2017

P. Beránek
14:00
19.5.2017

P. Maleček
4:18
19.5.2017

počet příspěvků: 11, poslední 19.5.2017 02:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.