Zdá se, že po několika letech se bude opakovat stejná situace. Před rokem 2009 dopadaly na jižní území Izraele desítky raket odpálených z pásma Gazy. Izrael dlouho nereagoval, ale na přelomu let 2008 a 2009 zaútočil. Izraelská vojenská operace nesla název Lité olovo.

Nyní je situace podobná – alespoň na první pohled. V průběhu tří minulých let se Hamás a jiné organizace bojující proti Izraeli nechaly vybavit raketami (vesměs íránského původu). Rozdíl je v tom, že raket je více, jsou přesnější a mají delší dolet, takže mohou zasáhnout nejen nedalekou Beeršebu, ale i samotný Tel Aviv.

Nabízí se otázka, čeho chtěl Hamás svými útoky dosáhnout. Vůdcům Hamásu je jasné, že nad Izraelem nemohou zvítězit. Absurdní je, že Izrael by mohl pásmu Gazy kdykoli vypnout proud nebo zastavit dodávky vody. Nikdy to neudělal a nikdy to neudělá.

Netroufám si tvrdit, že představitelům Hamásu rozumím. Netajím se tím, že to, co píšu, jsou jen dohady.

Jejich přemýšlení má dle mého názoru složku iracionální i složku racionální. Palestinci v sobě živí nenávist k Izraeli a vstřebávají ji od mateřské školky. Tato nenávist je vede k iracionálnímu jednání. Rozumově musí vědět, že přijde odplata, ale touha zabíjet Židy a ničit Izrael je silnější než racionální úvaha.

Pak je zde odlišný vztah k lidskému životu. Hamásu na mrtvých tolik nezáleží. Proto buduje muniční sklady pod školami a mešitami. Izrael volí zcela opačný přístup. Během Operace Olovo bylo v Gaze zničeno na 4000 budov, ale zabito bylo "jen" 1000 Palestinců. Každý myslící člověk pochopí, že kdyby Izraeli šlo o zabíjení lidí, musela by být tato čísla obrácená. Izrael varoval obyvatele, aby včas budovy opustili. Znáte z dějin nějakou jinou válku, kde jedna ze stran postupovala tímto způsobem?

Pak jsou zde ale i úvahy racionální. Hamás ví, že bezpečnostní situace Izraele se v posledních třech letech prudce zhoršila. Předně došlo k roztržce s dlouholetým izraelským spojencem, totiž s Tureckem, kde se dostali k moci islamisté. Významná je změna režimu v Egyptě, kde padl sekulární režim diktátora Mubaraka. Egypt sice nevypověděl mírovou smlouvu s Izraelem, ale vztahy jsou velmi napjaté. Je docela dobře možné, že Hamás kalkuluje s možností, že by do omezeného konfliktu mohly zasáhnout některé islámské státy, především Írán.

Pokud nebereme v úvahu vyšší moc, pak bezpečnost Izraele stojí na tom, že nesmí udělat chybu. Jeho tajné služby musí pracovat naprosto bezchybně. Sousedé Izraele mohou prohrát libovolné množství válek a jejich situace se žádným podstatným způsobem nezmění. Pokud Izrael prohraje byť jen jedinou válku, bude to znamenat nový holocaust. Nepřátelé Izraele se tím nijak netají.

Prezident Obama se v této věci zachoval přiměřeně a správně, když prohlásil, že Izrael má právo se bránit.

Horší je to s evropskými politiky. Jak se dalo očekávat, zazněly výzvy, aby se "obě strany sporu" zdržely násilných akcí.

Mé příměry budou znít znít banálně, leč jak se jim vyhnout? Dejme tomu, že by polské rakety po několik měsíců dopadaly na Drážďany. Nebo francouzské na jih Anglie. Nebo švédské na německou Rujanu. Jak by se nám líbilo, kdyby někdo o útočící i postižené zemi hovořil jako o "obou stranách sporu" a nerozlišoval by mezi útočníkem a obětí?

V každém případě platí, že Izrael nemá možnost reagovat jinak. Jakýkoli jednostranný ústupek se Izraeli šeredně nevyplatil. Kdysi se Izrael vzdal Sinaje, který dobyl na Egyptu. Nyní se ze Sinaje útočí na jihoizraelský Ejlat. Vzdal se jižního Libanonu, kde měl nárazníkové pásmo. Nyní toto území Hizballáh naplnil raketami mířícími na Izrael. Pak vyklidil pásmo Gazy. Dnešní situace je mimo jiné důsledkem tohoto ústupku. Arabové totiž chápou jakýkoli ústupek nikoli jako nabídnutou ruku, ale jako známku slabosti.

V každém případě platí, že Izrael se bude bránit do posledního dechu. Lid, který prožil holocaust, nemá chuť podobnou zkušenost opakovat.