26.7.2016 | Svátek má Anna






IZRAEL: Lidskost v občanské válce

9.9.2014

Již půldruhého roku překračují zranění Syřané hranici, aby vyhledali lékařskou pomoc ve znepřáteleném Izraeli. Nemocnice Ziv v severoizraelském Safedu přijímá těchto traumatizovaných pacientů na sta.

„Začalo to o šabatu 16. února 2013. Tehdy nám armáda náhle oznámila, že k nám přivážejí sedm těžce raněných,“ rozpomíná se na první oběti občanské války ředitel nemocnice Oscar Embon a dodává: „Ze Sýrie." Úžas nad tím zaznívá v jeho hlase i dnes, ačkoli je tomu již více než rok. Pracovníci kliniky prý vůbec nevěděli, že mají přivézt nějaké raněné. „Pak znamenalo sedm těžce raněných naráz mimořádnou zátěž. Krom toho tu byl o šabatu jen nejnutnější personál. A každého zraněného bylo nutno jednotlivě prohlédnout, ošetřit atd. Ale zvládli jsme to.“

Embon sám odjel na zavolání do této nemocnice na sever od Genezaretského jezera, ačkoli právě slavil s rodinou šabat - ze střední části země mu přijely na návštěvu děti. „Šest z těch sedmi Syřanů bylo zraněno těžce a jeden takřka smrtelně.“ Nakonec je všechny po zdárném ošetření propustili domů.“ Ten se smrtelným zraněním zůstal v nemocnici déle než jeho spolupacienti. „Nakonec však vyvázl i on.“

Několik týdnů nato se objevili další Syřané, pak se přestávky zkracovaly. Dosud přijala nemocnice Ziv ze severovýchodní sousední země více než tři sta dvacet pacientů; celkem přišlo na izraelské hranice přes devět set Syřanů. Většinou šlo o raněné, byly však mezi nimi už i těhotné ženy nebo pacienti se srdečním infarktem.

Syrsko-izraelským pohraničím se rozletěla zpráva, že Izrael pomáhá potřebným. Jedna paní Izraelcům po příchodu řekla: „Věděla jsem, že nás, Syřany, ošetříte. Proto jsem se rozhodla jít sem a ne do Jordánska. Vím totiž, že zde je lékařská péče kvalitnější.“

Na hranicích otevírají vojáci bránu a provádějí první vyšetření. Asi polovinu Syřanů ošetří ambulantně vojenští zdravotníci a hned je pošlou zase zpět. V případě potřeby je k dispozici polní lazaret, který Izrael zařídil pro takové pacienty. Těžké případy rozvážejí sanitky na kliniky – do Safedu, avšak též do Haify nebo do Naharije na pobřeží Středozemního moře.

Vojsko se stará i o to, aby se Syřané po ošetření dostali v pořádku do vlasti. „Když usoudíme, že je možno raněného propustit, oznámíme to armádě,“ vysvětluje Embon, „a ta pro ně vyšle sanitku. Zatím odvezli do Sýrie všechny pacienty; u nás nechtěl zůstat žádný.“ Někdy se vyléčení pacienti nechtějí hned po propuštění vrátit za hranice, protože tam zuří boj. V takovém případě mají možnost přechodného ubytování na vojenském území hned za hranicemi.

Když pacienti přicházejí ze Sýrie, jsou vystrašení. „Je nám jasné, že prodělali těžké trauma, nejen tělesné, nýbrž i duševní. Část jich viděla umírat své rodinné příslušníky nebo přátele,“ říká Embon. „Dnes máme pro takovou práci potřebný personál v čele s arabsky hovořícím sociálním pracovníkem, který pečuje o to, aby se pacienti dostali na pokoj pro traumatizované a vysvětluje jim náš budoucí postup.“ Sociální pracovník Fares sám dodává: „Mnozí zakusili trojí trauma: válku, vlastní zranění a cestu do nepřátelské země.“ A jakým způsobem dokáže Syřanům pomoci, aby se přestali bát? Tím, že jim jejich mateřštinou vysvětlí, jaká mají zranění a jakých vyšetření a ošetření je pro ně třeba. Když se pacienti dozvědí, jak to s jejich tělem vypadá, dokáží situaci zvládnout. Krom toho je uklidňují sami Izraelci: „Nemáme v úmyslu udělat vám něco zlého.“ A po jednom až dvou dnech je strach Syřanů ten tam.

Protézy financují dobrovolní dárci

V nemocničním pokoji sedí na lůžkách dvě mladé ženy se šátky na hlavách a jedí. Kdybych nevěděla, že jsou to Syřanky, považovala bych je za izraelské Arabky. Vypadají klidně, mile se na mě usmívají a je vidět, že jim oběd chutná. Vyptávám se jich hebrejsky a nemocniční sestřička Ala jim to překládá.

Jedné z pacientek je šestadvacet a je z pohraničního města Kunejtry na Golanských výšinách. Má na pravé noze obvaz: zasáhla ji střepina při náletu na jejich dům. Před týdnem, po příchodu do Izraele, se zpočátku bála, avšak po operaci a dobré péči se uklidnila. Na otázku, jaké je to v Izraeli, odpovídá: „Úžasné!“ Ovšem – stýská se jí po rodině v Sýrii a neví, kdy se bude moci vrátit domů.

Sociální pracovník Fares se účastní denní vizity. Ptá se pacientů na jejich potřeby. Když se sejdou dobrovolné příspěvky, opatřuje jim oblečení, mýdlo, sladkosti, coka-colu – ale třeba i knihy nebo hodinky. Jeho – jak sám říká – „soukromým projektem“ jsou protézy. Žádného pacienta, který potřebuje invalidní vozík nebo protézu, nepropustí z nemocnice bez potřebného vybavení – a ještě poskytnou příslušný návod a výcvik.

Vypráví nám o čtyřletém děvčátku, kterému amputovali nohu. Snem holčičky bylo, aby mohla zase chodit. V okolí se našel dárce, takže bylo možno pořídit protézu s příslušenstvím. Malá pacientka se učila znova chodit - tím se jí opět vrátil do tváře úsměv a dokázala se rozhovořit o svých pocitech. Asi sedmnáct procent Syřanů přecházejících hranice je nezletilých. Armáda pečuje o to, aby je do nemocnice mohl doprovodit některý příbuzný. Tito rodinní příslušníci jsou někdy také zraněni.

Severoizraelskou kliniku pravidelně navštěvují pracovníci Mezinárodního červeného kříže. „Přicházejí nás kontrolovat, vyptávají se pacientů mezi čtyřma očima“, říká ředitel. Tato pomáhající organizace však nemá vzhledem k válečné situaci možnost dostat se k jejich rodinným příslušníkům. Příspěvky pro pacienty přicházejí zatím z celého světa. Embon mi podává obálku z Lipska. „Když jsem ji otevřel, pozdravila mě jako první stodolarová bankovka,“, vypráví. Mimoto byl v obálce článek z listu „Süddeutsche Zeitung“ o Syřanech v nemocnici Ziv s několika anglickými rukopisnými poznámkami. Německý dárce v nich děkoval za službu Izraelců a prosil o předání peněz ve prospěch syrských pacientů.

Opatření na ochranu pacientů

Syrské úřady se nesmějí dozvědět, že jejich občané pobývali v nepřátelském Izraeli. Vojsko i zdravotničtí pracovníci se tudíž pečlivě věnují jejich ochraně. V nemocnici Ziv přišla zatím na svět čtyři syrská novorozeňata. „Nevystavujeme proto žádný rodný list,“ vysvětluje Embon na mou otázku. „Píšeme anglicky dopis, že se narodilo dítě.“

Sdělovací prostředky nesmějí uveřejňovat žádné snímky, na nichž by bylo možno pacienty poznat. Zpočátku si byli příslušníci armády velice nejisti v tom, jak jednat s novináři. O zmíněném prvním šabatu se před nemocnicí shromáždili četní reportéři. Vojáci i důstojníci ředitele přemlouvali, aby je nepouštěl dovnitř. Ten jim ale odpověděl: „Musím jít ven a něco jim říct.“ Po jednání důstojníci ustoupili. „Venku bylo tehdy velice zima. Pustili jsme novináře do haly. Tam jsem jim mohl poskytnout stručný výklad.“

Vedoucí nemocnice dodává: „Vyvíjeli jsme tlak. Náš argument zněl: konáme dobrou humanitární práci. V médiích se Izrael často objevuje v takovéto podobě: Na hraničním přechodu týrá voják dítě. – Takže pojďte a podívejte se. Voják zachraňuje zraněného a Syřanům se dostává ošetření.“ Přesvědčit odpovědné představitele armády nebylo snadné. Mezitím se ovšem stalo jednání se sdělovacími prostředky pro pracovníky nemocnice Ziv rutinou.

Dva pacienti dosud mají u sebe arabské dopisy, v nichž syrští lékaři informovali své izraelské kolegy o druhu zranění a o dosavadním ošetřování. Jeden z doktorů se dokonce podepsal plným jménem – „to bylo nebezpečné, neboť jej mohli identifikovat“. Přímější kontakt se syrskými lékaři není možný. Klinika však navázala kontakt s jednou nemocnicí v Jordánsku. „Šlo tehdy o jistého chlapce, jemuž se zranění nehojilo. Způsobila to genetická vada.“

Rozdíl mezi umíráním a životem

Dokáže si Embon představit, že někdejší pacienti jednou veřejně prohlásí, že jim v Izraeli poskytli dobrou péči? – „Jsem přesvědčen, že si to budou především myslet oni sami. V rodině to řeknou. Avšak někdo, kdo žije pod demokratickou vládou, může těžko vědět, co se děje za diktatury nebo za občanské války. Vím, že tam lidé jsou plni všemožného strachu a obav. Na jednoho raněného to působilo tak silně, že pracovníkům Červeného kříže skutečně řekl: ‚Nevyprávějte mé rodině, že jsem tady.‘ Bál se, že se za to jeho drahým něco stane. Strach o bezpečnost rodiny mu dokonce zabránil dát jí vědět, že je naživu a v lékařské péči.“

Ředitel poukazuje na to, že za Druhé libanonské války v létě 2006 ošetřovala jeho nemocnice i Libanonce. Říká, že na internetu lze nyní nalézt příběh jedné paní z Libanonu, která žije v USA. Vypráví v něm o svých dobrých zkušenostech v Izraeli – poté, co jí neustále vtloukali do hlavy: “Židé jsou nepřátelé!“

22. června přišel na syrsko-izraelských hranicích na Golanských výšinách při střelbě ze Sýrie o život třináctiletý Arab z Galileje. Jeho otec byl zraněn. Příslušníci izraelské armády hovořili o záměrném útoku na civilní vozidlo. Na postoji pracovníků nemocnice Ziv vůči Syřanům tento případ – jak zdůrazňuje mluvčí kliniky Gil Maor - nic nezměnil. Téměř denně přicházejí ze sousední arabské země noví pacienti.

Prvořadým cílem nemocnice není politický zisk. Hlavní motivací, která vede její personál, je podle Embonových slov lidskost a zásada ošetřit každého, kdo hledá pomoc. „Nesmíme zapomínat: zuří tam občanská válka. Zahynuly statisíce lidí. Miliony jich jsou na útěku. Náš přínos je samozřejmě jen kapičkou v moři. Ale pro člověka je to ovšem rozdíl, zda zemře nebo bude žít. My přivádíme lidi zase domů. A ti snad budou jednou opravdu vyprávět: ‚Byl jsem v Izraeli a byli tam na nás hodní.‘ Stát by se to mohlo …“

Jak se situace vyvine dál po té, co přechod Kunerta dobyli a obsadili syrští povstalci a islamisté zatím nikdo nemůže říct.

© Elisabeth Hausen
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz

Snímky pro ilustraci tohoto článku, které dalo k dispozici tiskové oddělení nemocnice Ziv a jejichž autorem je Gil Maor, najdete zde.

Elisabeth Hausen


Diskuse


S. Rehulka
12:04
9.9.2014

B. Volarik
7:37
9.9.2014

P. Lenc
7:55
9.9.2014

počet příspěvků: 5, poslední 11.9.2014 04:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.