25.4.2024 | Svátek má Marek


IZRAEL: Komu chutnají tato cukrátka?

13.2.2008

„Kávu, ale rychle,“ řekl zákazník Revital Bitonové, majitelce kavárny „Pizza Olamit Revital“ v Dimoně. „Nespěchej tolik, miláčku, pojď dovnitř, tady máš cukr, oslaď si dvoje kafe,“ odpověděla Revital, která všechny své zákazníky vítá s úsměvem a každého z nich – staré, mladé, muže, ženy – oslovuje „miláčku“. Jenom o deset minut později, po velkém výbuchu, když uviděla muže, jehož spodní část těla byla roztříštěna, si uvědomila, že před chvílí obsloužila jednoho z dvou atentátníků. Před provedením svého činu atentátníci soustřeďovali své duševní síly popíjejíce kávu.

20letý Muhammad el-Hirbavi v ten den vstal ve svém rodinném domě v Hebroně ráno o půl páté. Svému mladšímu bratru Ahmedovi řekl, že se jde pomodlit do blízké mešity, a požádal ho, aby za ním zavřel dveře. „Neřekl nic víc a já jsem v jeho chování necítil nic nezvyklého,“ vypravoval Achmed. Jejich matka, 42letá Basma se kvůli nepřítomnosti syna začala znepokojovat jenom v odpoledních hodinách, když izraelští vojáci vnikli do domu a aniž by něco vysvětlili, zatkli otce rodiny a Muhammadova staršího bratra a prohledali celý dům. „Nyní se stalo poprvé, že odešel z domu, aniž by řekl, kdy se vrátí. Já ho ještě pořád čekám. Čekám, aby se dveře otevřely a Muhammad vstoupil domů. V pondělí, když odešel, jsem ještě spala a ani se se mnou nerozloučil,“ říká Basma.

Mimochodem, Muhammad v Dimoně mluvil s majitelkou kavárny velmi dobrou hebrejštinou. Bylo mu pouze 15 let, když ho zatkli, protože házel kameny na izraelská vojenská vozidla. Jako tolik jiných Palestinců, i on se naučil hebrejsky ve vězení. Tam se také přidal k Hamasu a podle svého bratra se ve vězení stal velice nábožným.

Pondělni výbuch byl tak silný, že dokonce i Muhammadův druh se při něm zranil. Lékař ho začal ošetřovat, ale zavolal o pomoc, když na těle muže uviděl opasek s výbušninou. Dvě raněné ženy začaly zděšeně křičet, když si uvědomily, že muž ležící vedle nich není nic jiného než atentátník č. 2. Jejich úlek byl oprávněný. Atentátník se totiž, přes své zranění, ještě pokusil uvést do činnosti výbušninu – avšak policajt v blízkosti si všiml pohybu jeho ruky a čtyřmi střelami s ním skoncoval.

Atentát si vyžádal jednu mrtvou a 23 raněných. Jeho obětí byla 73letá Ljubov Razdolskaja, nejvážněji, životu nebezpečně zraněný byl její manžel, 74letý Eduard Gedlin. Manželé žili spolu čtyřicet let v Tbilisi, v roce 1990 přijeli z Gruzínska do Izraele, aby tady žili – nikoli aby je tady společně stihla smrt... Usadili se v Dimoně snad protože asi deset kilometrů od města je známý izraelský atomový reaktor (v minulosti oficiálně vydávaný za textilní továrnu...) a oba byli fyzici. A to, podle svědectví jejich kolegů, velmi nadaní a profesionálně dobře vybavení fyzici. Pro Dimonu nejsou charakterističtí lidé jako oni. Dimonu občas trochu posměšně nazývají Dimjonou, čili „produktem fantazie“. Když byla v roce 1955 založena, byla okolo ní pustina. Její první obyvatelé byli novopřistěhovalci z Afriky a z Iráku, dodnes je Dimona město nových přistěhovalců, fyzických pracujících a nezaměstnaných. Mezi jejími 40 tisíci obyvateli je jenom 300 s univerzitním vzděláním. Ale doposud byl v Dimoně aspoň klid, Dimona nebyla „na mapě“ teroristických akcí. A vlastně v poslední době terorizmus ustoupil do pozadí nejen v Dimoně. Předešlý sebevražedný atentát provedli v Ejlatě víc než před rokem, v lednu 2007 – atentát si tehdy vyžádal tři smrtelné oběti.

Mluvčí Hamasu v Teheránu oznámil, že tato organizace obnoví sebevražedné atentáty na území Izraele a že ten dimonský byl první v řadě. Jenomže v Gáze o tom nevěděli. Po prolomení egyptsko-gázské hranice extremistické organizace vyslaly několik skupin na egyptské území, aby se odtamtud přes omnoho méně opevněnou hranici dostaly do Izraele a tam páchaly atentáty. S těmito skupinami gázské ústředí nemá žádné nebo skoro žádné spojení. Když přišly první zprávy o atentátu v Dimoně, začaly závody, která organizace atentát velkolepou akci spáchala. Organizece „Mučedníci el-Aksa“ a „Lidový odpor“ byly první, které si připsaly atentát, ba uveřejnily také jména a fotografie domněkých atentátníků a jejich členové projevili svou radost rozdáváním cukroví chodcům a jezdcům v ulicích Gázy. Omyl vyšel najevo až později, ale rozdávání cukroví nebylo zrušeno: radost zůstává radostí, ať už atentát spáchal kdokoli...

Také Izraelci se z této příhody poučili: spáchal-li atentát Hamas, ale i dvě jiné organizace si ho připisují, znamená to, že v terénu se pohybují další skupiny teroristů (ledaže by je byli Egypťané zadrželi anebo zlikvidovali – i to se stalo). A protože Hamas je zodpovědný za atentát a v Gáze vládne Hamas, odvetná akce je nepochybně oprávněná. Odvetné útoky – podle oficiálních hlášení – jsou namířeny proti ozbrojencům, kteří uvádějí do činnosti rakety, ašak – taková je válka – občas jim padají za oběť i civilisté. Tak tomu bylo i tentokrát. Do konce týdne si izraelské leteclé útoky vyžádaly 17 obětí, z nichž bylo aspoň pět civilistů, mezi nimi i jedno dítě. V uplynulých dvou-třech letech si podobné útoky vyžádaly několik stovek obětí, podle palestinskýcj pramenů 35 procent z nich byli civilisté.

Komu se ještě bude chtít rozdávat cukroví? A komu bude toto cukroví chutnat?

Tel-Aviv