3.12.2016 | Svátek má Svatoslav






IZRAEL: Kdyby Izraele nebylo...

3.6.2008

60. výročí vzniku izraelského státu se stalo záminkou pro veletucty novinových úvah na téma označené v záhlaví tohoto článku. Jeden český autor se v Lidovkách promudroval až k závěru, že nebýt Stalinovy nebetyčné hlouposti a československé vojenské pomoci, Izrael by nikdy nevznikl a ti z Židů, kteří by po potlačení jejich odporu směli zůstat v Palestině, by tam dodnes spokojeně žili život tolerované menšiny uprostřed snášenlivé arabské většiny. Zbytek světa by prý byl ušetřen dnešních nesnesitelných hlavobolů. Polemizovat s tímto jen předstíraně naivním názorem nemá valného smyslu, neboť se o to marně pokoušel již Josephus Flavius ve svém díle „Proti Apionovi“, a to je, bratru, 2000 let tomu vzad! Podotknu jenom, v korytě stejné logiky, že by ani nekňuby Stalina, ani jeho československých nohsledů nebylo, nebýt rozpadu dvou velkých evropských říší v důsledku světové války zaviněné, jak známo, srbským studentem Gavrilem Principem. Kdyby ten se býval nenarodil, Češi by mohli dodnes žít jako respektovaná menšina uprostřed osvícené německé většiny a mouchy by i dnes spokojeně kálely na podobiznu císaře pána.

Za větší pozornost než ahistorické mudrování stojí nápadný rozdíl mezi Evropany a Američany ve vnímání Izraele. Evropané obecně vnímají židovský stát méně příznivě než jejich spojenci za oceánem, avšak i na tomto pozadí obzvlášť zaráží prudce záporný postoj Němců. Jsou na druhém místě od konce, před posledním Španělskem. Nedávný průzkum BBC ukázal, že dokonce ve Spojených arabských emirátech je percepce Izraele o mnoho pozitivnější než v Německu. Lidová zášť překvapuje zejména na pozadí vžité představy, že tato země je nejspolehlivějším izraelským spojencem v Evropě, svého času poskytovala židovským přistěhovalcům relativně přednostní podmínky a němečtí politici pravidelně navštěvují památník Yad Vashem v Jeruzalémě. Prakticky všechny německé vlády ospravedlňovaly zvláštní vztahy s Izraelem poukazem na svou historickou odpovědnost vůči židovskému národu. Jenže pocit viny není nejpevnějším základem pro přátelství a často se zvrhne ve svůj opak. Jen tak lze pochopit, proč celých 30 procent Němců, podle průzkumu Bertelsmannovy nadace, si vážně myslí, že mezi Izraelem a nacistickým Německem není žádný rozdíl. Kdo věří, že Izraelci jsou dnešní nacisté, už nemá pádný důvod mít pocit zahanbenosti kvůli nacistům včerejším. Historické závazky jsou věcí pomíjivou a dnešní generaci Němců může snadno pobuřovat nápad, že by měla platit za zločiny spáchané kýmsi dávno před jejich narozením. Je-li Holokaust řadovou historickou příhodou, jednou z mnoha, je relativizována nejen německá vina a závazky, ale také samotné právo Izraele na existenci. Navíc existence, jejímž jediným ospravedlněním je něčí zločin, je amorální.

Skutečnost je však taková, že protižidovská genocida vůbec nezaložila nárok Židů na vlastní stát, jen ho umocnila. Povědomí o tom, že jen tak je řešitelná letitá „židovská otázka“, se dotvořilo dlouho předtím a včasná realizace sionistické ideje by mohla zachránit miliony zmařených životů. Politický sionismus vyrůstal na sklonku 19. století ze stejných kořenů jako každé jiné evropské národní obrození, včetně českého. Přestěhování Židů na místa původního izraelského osídlení nebylo jedinou variantou uskutečnění sionistického snu. Vážně se probíraly nejfantasknější alternativy nabízené tzv. teritorialisty – území Ugandy či jiného středoafrického státu, Patagonie, plovoucí umělý ostrov. Zakládaly se zemědělské autonomie na Krymu. Již zmíněný Stalin vytvořil v Poamuří na hranicích s Čínou Židovskou autonomní oblast Birobidžan, existující dodnes – nikoli proto, aby šířil komunismus, nýbrž proto, že ani on nemohl odolat naprosto samozřejmé představě, že státní útvar je přirozenou formou existence početného a sebevědomého národa. Jestliže tento projekt zašel na úbytě, pak netoliko kvůli mimořádně obtížnému prostředí – Negevská poušť neskýtala o nic pohodovější prostředí než Amurské bažiny – jako spíše proto, že novousedlíci neměli k tamějším místům žádný kulturně-historický vztah. Navíc v té době idea vytvoření židovského státu na jeho původním území ve veřejném povědomí světa už definitivně zdomácněla. Uskutečnění myšlenky na návrat nebylo spojeno s násilným převzetím žádného státního celku: stát palestinských Arabů v dějinách nikdy neexistoval. Palestinský pašalík, stejně tak jako zbytek Osmanské říše, byl volně přístupný pro různé arabské kmeny včetně jejich pomuslimštěných afrických otroků, jakož i pro turecké a jiné Židy a křesťany. Když se v roce 1920 Osmanská říše zhroutila, předala Liga národů toto území pod kontrolu Velké Británie. V odůvodňujícím prohlášení je přímá zmínka o nutnosti naplnění tzv. Balfourovy deklarace zavazující Británii ke zřízení „národní domoviny pro židovský národ“ a k ochraně práv arabského obyvatelstva.

Když 29. listopadu roku 1947 Valné shromáždění OSN schválilo plán rozdělení britského podmandátního území na arabskou a izraelskou část, žilo v Palestině 720 tisíc Židů a 1,4 milionu Arabů. Izraeli připadlo 56% palestinského území. Je to více než logické, vždyť plán přímo počítal s přistěhováním příbuzných Izraelců a příbuzných jejich příbuzných do nového státu. Navíc se jednalo o území již tehdy převážně v držení židovské komunity, neboť bylo předtím za tržní ceny vykoupeno židovkou agenturou Sochnutem. Jelikož Židé a Arabové žili v Palestině značně roztroušeně, plán OSN předpokládal výměnu obyvatelstva mezi nově vzniklými útvary – věc nemyslitelná z hlediska dnešních mezinárodněprávních představ. Zbytek je historie.

Jedním z nejfrekventovanějších pojmů těchto dnů je „právo na návrat“. Žongluje se s tímto slůvkem s takovou samozřejmostí, jako kdyby šlo o běžně praktikovaný a srozumitelný koncept. Ve skutečnosti je toto právo omezeno takovým bezbřehým oceánem podmiňujících okolností, že je doslova vyprázdněno z reálného obsahu. Ani v náznaku nejsou stanoveny časové horizonty tohoto práva: vztahuje se na žijící vyhnance nebo také na jejich potomky? Jestliže to druhé, pak do kolikáté generace? Návrat je účinně znemožněn mezistátními ujednáními, mírovými smlouvami. V případě poválečných vynucených stěhování, toto právo si nemůže nárokovat strana, která válku rozpoutala. Právo na návrat patří do kategorie „obnovení spravedlnosti“ a to, jak známo, z definice nesmí působit nové křivdy. A co říci o právu dvou nebo více národů na návrat na stejné území? Jen v Evropě, o zbytku světa nemluvě, je bezpočet příkladů, kdy je někomu upřeno právo na návrat, ba i na kompenzaci, neboť by to znamenalo hrubou revizi dějin. Zkrátka a dobře, ve všech případech mívá navrch princip přednostního zohlednění zájmu nyní žijící generace nad vzájemnými křivdami, jež si způsobily generace předchozí.

Často můžeme slyšet, že vznik Izraele před 60 lety uvrhl palestinský národ do stavu dlouhodobého bezdomovectví. I v tomto případě se jedná o úmyslnou záměnu pojmů. Dobrovolně či nedobrovolně z izraelského území odešla polovina arabského obyvatelstva Palestiny, což je zhruba 750 tisíc lidí. K palestinské národnosti se ovšem hlásí přes 80% obyvatelstva sousedního Jordánska . Důvody nemilé skutečnosti, že několik set tisíc Palestinců i po šedesáti letech živoří v uprchlických táborech a nemají národní pasy, je však třeba hledat jinde než v činech Izraelců.

To, co se stalo na konci 40. a na začátku 50. let na Blízkém východě, nebylo v nejnovějších světových dějinách nic převratného: mnohamilionové masy obyvatelstva se vyměnily ve stejné době mezi Indií a Pákistánem, mezi Sovětským svazem a Polskem, mezi Polskem a Německem, Československo nevyjímaje. Rozhodující je to, co se stalo potom a co přetrvává do dnešních dnů. V naprosté většině arabských zemí zůstali Palestinci vegetovat v utečeneckých táborech, živeni milodary Spojených národů a bohatších arabských příbuzných. V žádné z těchto zemí, jež se tak rády dušují svou solidaritou s Palestinci, nezískali utečenci právo na občanství, a tudíž ani jiná občanská práva. Jen v Jordánsku tato pravda platí částečně. Do nebe volající je skutečnost, že Palestinec, který utekl do Velké Británie nebo Spojených států, byl po pěti letech naturalizován a jeho zde narozené děti měly nárok na státní příslušnost již v okamžiku svého narození, zatímco jeho vlastní bratr, který se usadil v Sýrii, Libanonu nebo Iráku zůstal bezdomovcem-apatridem až do páté generace, vlastně do našich dnů. Darmo mluvit o tom, že na samotném izraelském území nikdy neplatil rasistický zákon o vysídlení Palestinců dle původu, jejich komunita zůstává víc než početná a každý z nich nosí v kapse izraelský pas opravňující ho ke všemu, až na brannou povinnost, která není právem.

Arabští politici nikdy neskrývali pravé důvody bídného losu palestinských utečenců: po desetiletí byli udržováni ve svém zavěšeném a nezakořeněném stavu právě proto, aby si jednoho dne mohli nárokovat ztracená území. Nesměli se pořádně usadit, aby mohli být jednoho dne použiti jako beranidlo, jímž se prorazí brána Izraele. Žádost o návrat těchto utečenců je tudíž žádostí o likvidaci izraelského státu. Stejně nulitní je také nárok Palestinců na zanechané majetky nebo půdu. Vždyť i Židé směli odnést ze svých arabských vlastí jen tolik, co mohli unést na zádech a půdy museli zanechat trojnásobně více, než co dnes činí rozloha izraelského státu. Požadavek, o němž se předem ví, že je nepřijatelný, bývá vznášen jen proto, aby skutečné vyhlídky na mír zmařil. Takový izraelský politik se nenarodil, aby dojednal podmínky sebevraždy vlastního státu.

Nesnadná pravda je v tom, že Izrael existuje právem, a nikoli za odměnu jako odčinění za minulá příkoří. Sir Winston Churchill to pochopil již v roce 1922, dlouho před Holokaustem: „Židé jsou v Palestině po právu, a nikoli z něčí velkodušnosti.“ Měli a mají nezadatelné právo na svůj stát nejen z tak často vysmívaných metafyzických důvodů, ale především proto, že v okamžiku vyhlášení nezávislosti tam byli přítomni v dostatečném počtu a jako hotový národ. To je princip, na jehož základě vznikají státy i dnes. To samozřejmě neznamená, že Němci musí automaticky takový stát podporovat. Svazky a spojenectví vznikají na základě společných zájmů a sdílených hodnot. Na Blízkém východě není jiný stát, který by z těchto důvodů byl přirozenějším spojencem Západu než Izrael, jediná regionální demokracie. Američané proto vnímají Izrael především jako demokratického spojence v ohrožení. Německá solidarita pramenící ze slábnoucího pocitu viny nemá zpravidla hodnotové ohledy. Proto s takovou chutí pěstuje Německo, potažmo Evropa, obraz Izraele především jako zemského škůdce a narušitele lidských práv.

Zásadní rozdíl ve vnímání není způsoben postojem tisku, ten je všude takřka identický. Rozdílnost tkví v tom, že Američané jsou hrdi na své judeokřesťanské dědictví, zatímco Evropanům tento termín mnoho neříká. Když některé země chtěly zmínit židovsko-křesťanské kořeny Evropy v tehdy připravované Ústavě EU, nepochodily. Nápad byl označen za rozdělující, nikoli spojující. To slůvko však znamená víc než jen věroučnou příbuznost. Znamená víc než jen soubor morálních standardů sdílených judaismem a křesťanstvím. Popisuje totiž nepopiratelnou skutečnost, že vedle řecko-římského dědictví je právě judeokřesťanská tradice druhým hlavním pilířem západní civilizace. Pochopení této skutečnosti umožňuje Američanům nahlížet Židy jako součást vlastní civilizace a židovský stát jako člena širšího západního souručenství.

V postkřesťanské Evropě, a v Německu zejména, takové pochopení schází. Jen málokdo je ochoten vnímat Mojžíšův zákon jako inspirativní zdroj západních justičních představ a morálních hodnot. Je snazší naoko uznávat přínos Židů k vývoji západní civilizace, než v nich spatřovat její nedělitelnou součást. Židé jsou dodnes nahlíženi jako svého druhu hostující přispěvatelé, jejichž vklad je sice ceněn, jenže oni sami zůstávají tak trochu cizinci, jinorodci. Cizím zůstává pro Evropany i židovský stát. Z cizího, jak víme, krev neteče.

Vzhledem ke společné povaze hrozeb, jimž čelí Evropa a Izrael, spojenectví mezi nimi by bylo navýsost přirozenou věcí. Avšak nebude, dokud evropská veřejnost bude v Izraeli vidět spíše problém, než jeho řešení. Je načase, aby němečtí a evropští politici uvedli důvody své strategie na pravou míru. Tou je přirozená solidarita se spojencem v první linii.

Euro 22/2008



Diskuse


kopretina
20:04
7.6.2008

kopretina
14:17
7.6.2008

kopretina
23:10
3.6.2008

Chris Kelvin
23:26
3.6.2008

baltahsar
23:48
3.6.2008

Vodník
0:02
4.6.2008

Harpyje
0:08
4.6.2008

baltahsar
0:25
4.6.2008

Mephisto
9:08
4.6.2008

Pamětník starejch dob
9:11
4.6.2008

kopretina
10:39
4.6.2008

Pamětník starejch dob
12:44
4.6.2008

Pepa
20:38
4.6.2008

Václav
21:33
3.6.2008

ergo
21:42
3.6.2008

Václav
22:08
3.6.2008

Poloněmec
17:07
4.6.2008

kopretina
22:34
3.6.2008

Václav
22:57
3.6.2008

kopretina
23:03
3.6.2008

Václav
23:09
3.6.2008

kopretina
23:14
3.6.2008

Jara London
23:06
3.6.2008

kopretina
23:14
3.6.2008

Libor
20:14
4.6.2008

kopretina
11:21
5.6.2008

kopretina
23:19
3.6.2008

Pamětník starejch dob
9:14
4.6.2008

JacobH
20:34
3.6.2008

Hledajíci
20:22
3.6.2008

Emil XX
20:31
3.6.2008

kopretina
22:38
3.6.2008

Vodník
19:57
3.6.2008

Harpyje
20:19
3.6.2008

Schumacher
20:48
3.6.2008

kopretina
22:29
3.6.2008

kopretina
18:55
3.6.2008

Schumacher
18:51
3.6.2008

Insomnia
17:43
3.6.2008

Schumacher
17:57
3.6.2008

Insomnia
18:12
3.6.2008

Schumacher
18:49
3.6.2008

Insomnia
18:49
3.6.2008

Schumacher
19:32
3.6.2008

balthasar
19:36
3.6.2008

Schumacher Atilla
19:56
3.6.2008

Insomnia
20:21
3.6.2008

Schumacher
21:02
3.6.2008

Insomnia
21:46
3.6.2008

J.M.
17:22
3.6.2008

Schumacher
17:25
3.6.2008

kopretina
17:33
3.6.2008

kopretina
18:01
3.6.2008

emersonskej
18:09
3.6.2008

Schumacher
18:18
3.6.2008

kopretina
18:25
3.6.2008

balthasar
19:33
3.6.2008

Schumacher
19:58
3.6.2008

Schumacher
19:47
3.6.2008

kopretina
22:46
3.6.2008

kopretina
13:10
4.6.2008

Vodník
23:01
3.6.2008

Schumacher
17:37
3.6.2008

Schumacher
17:38
3.6.2008

Emil XX
20:00
3.6.2008

Schumacher
16:47
3.6.2008

kopretina
16:51
3.6.2008

strejda
16:59
3.6.2008

Schumacher
17:03
3.6.2008

kopretina
17:09
3.6.2008

počet příspěvků: 408, poslední 8.6.2008 12:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.