Loď pokračovala severním směrem a já se posunul soustředěním z biblického dávnověku na třeskutější a pro mě relevantnější současnost.

Haifa, obyvatel 300 000, třetí největší město Izraele, téměř v intimní blízkosti s nijak vřelými sousedy - Libanon, víc než 4 miliony obyvatel, Jordánsko s víc než 5 miliony, Sýrie, před občanskou válkou dvacetimilionová, nyní vlastní zásluhou již méně početná. Takové trio je nejen ve vzájemném doslechu, dosahu, ale i dostřelu.

Nikdy dřív jsem se do těchto končin nedostal a za prvního tam nahlédnutí po velké, ač jen šest dní trvající válce, potřebné mapy nebyly k sehnání. Na prodej byly jen matoucí výtvory v podobě disneyovských malovánek, s jejichž pomocí se nedalo nikam kloudně dojet. Kdežto tentokrát byla k dispozici MAP OF ISRAEL, COMPLIMENTS OF OFAKIM TRAVEL AND TOURS na lesklém papíře exkluzivní kvality.

Večerní zvednutí kotvy a ráno už jsme na místě. Z verandy civím na probouzející se starodávné, jakož i hodně moderní město, jedním směrem molo, doky, na nich velikánské jeřáby připomínající žirafy, mátožně se pohybující, a opačným směrem na svahu metropol ve svými pamětihodnostmi. Hora Carmel, chrám se zlatou kupolí, luxusně vypiplané zahrady se světovým centrem víry Bahai s několika miliony věřících v jednotu a bratrství - cíle dosažitelného vytvořením jedné společné světové řeči a náboženství. Mojžíš, Kristus, Buddha, Mohamed, ti všichni jsou poslové Boha a nemají si být vzájemnými bariérami k porozumění.

První zmínka o Haifě se objevuje v talmudu ve 3. století anno domini, tehdy za nadvlády Arabů a prvního příjezdu křižáků. V 19. století pod tehdejší vládou Turků došlo ke stavbě železnice mezi Damaškem a Haifou. Ta se stala magnetem sionistů. Britové měli největší zásluhu na rozvoji města, jakož i největší vinu na úsilí (rok 1939) tvrdě bránit židovské imigraci do tehdejší Palestiny. Přemnohé životy tak ztraceny, například loď Struma s 764 pasažéry, z nichž přežil jen jeden. V přístavu exploze lodi Patria, životů ztraceno 250, ti přeživší odsouzeni k deportaci, a tudíž i svému zániku. S koncem druhé světové války rozhodně nedošlo k rozkvětu sympatií vůči londýnské vládě a jejím snahám velmi brutálně bránit těm, kteří přežili horory nacistických koncentráků a poté se snažili jakkoliv ilegálně dostat do země zaslíbené. Tam v tuze nevlídném arabském sousedství.

O Haifu jsem měl extra zájem z osobního důvodu. Detaily okolností se mi už nijak zřetelně nevybavují. V počátcích své americké kantorské kariéry jsem projevoval občasné pudy koketovat s exotickými nápady. Jednou to byla Sierra Leone, jindy Nigérie s možností pobytu, pro můj vkus příliš dlouhého (2 roky). Nabídku univerzity v Haifě k hostování po dobu jednoho semestru jsem ale rád přijal. Příjemná to pocta, připraven k odjezdu, ale na poslední chvíli přišla zpráva o odvolání zájmu - bez vysvětlení. Taková podivnost se dala všelijak interpretovat - třeba byrokratický zádrhel, třeba něco jiného.

Ač už tomu bylo jakkoliv, teď tady jsme, předplatili si za plno peněz celodenní excursion, se skupinkou zájemců a se solidní mapou se vydáváme do kraje s biblickou závažností. Nazaret, Tiberias, Caesarea, jezero galilejské. Seznámení s římským divadlem pro 4500 diváků, s ozdobou pozoruhodných mozaik.

Na jednom reststopu, takto řečeno českou amerikánštinou, v příjemném stínu s libým, poněkud voňavým vánkem, rovněž zastavil autobus napěchovaný příslušníky IDF (Israeli Defense Force), mladistvými příslušníky branné moci obého pohlaví. Mezi dívkami mnohé fešandy, noblesní habešské či somálské vizáže s velmi tmavou pletí. Ty se nehrnuly do bratříčkování, bujarého zdůrazňovaní nějakých těch Freundschaft, na rozdíl od mládenců, kteří nás vítali, fotografování se domáhali, plno prima elánu. Hodně jiné počínání než třeba českých pohraničníků s psem na výložkách.

- - -

Po delším popojíždění, na programu byl oběd v kibbutzu - hebrejské to slovo pro „shromažďování, kolektivní počínání“. První kibbutz byl založen v roce 1909, čili ještě před VŘSR - Velkou říjnovou socialistickou revolucí. Původní aktivity se týkaly zemědělství, posléze rozšířeny do jiných hospodářských odvětví - průmyslu, služeb a v poslední době do high-tech úsilí. Údaje z roku 2010: v Izraeli 270 těchto kibbutzů (mezi nimi jeden jménem Kfar Masaryk) zastanou 9 % průmyslového výkonu ve státě (US$ 8 miliard) a 40 % zemědělského výkonu (US $ 1,7 miliard).

Začátkem dvacátých let dvacátého století z Ruska desetitisíce zájemců emigrovaly do Palestiny. V kibbutzích přibývala diferenciace politická, ideologická, náboženská. Levice versus pravice, Židé ultraortodoxní, jakož i ateisté. V prvních poválečných letech, v době zrodu státu Izraele, dochází k militarizaci, vyzbrojování, výcviku v obraně státu zejména v pohraničních oblastech.

Koncem sedmdesátých let kibbutzníci, zastávající práce vesnické, zemědělské, tito proletáři a farmáři, dosahují solidního středostavovského standardu. Mnozí členové prosazují svou kariéru mimo kibbutz, dochází k diferenciaci a jejich vedení potlačuje iniciátory změn.

Nad původní náboženskou orientaci fundamentalistů začala dominovat sekulárrní tendence. Princip rovnosti a komunální existence se prosazoval do extrémů až do sedmdesátých let. Tehdy se dokonce vylučoval i nárok na soukromé vlastnictví vlastního oblečení. Nemít výlučný nárok na své podvlékačky? Nárok na vlastní manželku? Jak příliš komunálně má vypadat výchova dětí? Rodiče s omezeným časovým nárokem na kontakt s vlastními potomky, komunální domy dětí prioritou.

Závěr vyřčen anglicky: Sobering experience, the utopia slowly destroyed.

- - -

Z přítomnosti přeskakování zpět do dávnověku biblických dob. Další inspekce antiky, potkávám skupinu polských poutníků.

Poté několik skupin jakoby sportovních týmů. Jeden v pomerančovém, jiný v zeleném, třetí v modrém. Každý o počtu aspoň padesáti. Posléze zjišťuji, že to jsou poutníci z Nigérie - na prsou měli připnuto takové označení. Adresou vesměs z Lagosu, ohavné to metropole. Ale stále lepší, než některá ta jejich severovýchodní provincie, kde pravidelně dochází k masakrování křesťanů a světová, důsledně pokrytecká organizace OSN ovšem nereaguje.

Posléze tyto dosud přežívající poutníky potkávám u řeky Jordánu. O její mohutnosti jsem si ovšem nedělal iluze, ale při seznámení tam na místě jsem zíral na její skromné dimenze - v porovnání i nuselský Botič aby připadal jako veletok.

Do tohoto potůčku křesťanské občanky nejpočetnějšího afrického státu přistupovaly ke křticímu obřadu v bělostných košilkách. Mladičké, jakož i ty letité. Na ně se vlhké sukno viditelně lepilo, se zdůrazněním jejich mohutných gluteálních dimenzí. Při té příležitosti jsem si připomněl povzdech dávného přítele Ivana Svitáka na adresu Američanek naditých do kraťasů barvy pokud možno růžové: “Tohle nejsou prdele, to jsou instituce!”

- - -

Nakonec ten zážitek nejznamenitější: Golan Heights, pohoří o rozsahu 1800 km2, od nuly až do nadmořské výšky téměř tří kilometrů (2 814 m). Tam v 41 osadách je domov 42 000 izraelských usedlíků. V roce 1946 při vyhlášení nezávislosti Sýrie, se armáda pokoušela změnit tok řeky ke škodě druhé strany. V letech 1948-1949 tam došlo k doslova tisícům násilných incidentů. Částečnou demilitarizaci (Israel-Syria Armistice Agreement) porušovaly obě strany. Sýrie zaútočila, Izrael příslušně zareagoval, docházelo k těžkému bombardování izraelských vesnic, pět členů Rady bezpečnosti formulovalo potřebnou rezoluci, člen Sovětský svaz ji vetoval.

V roce 1967 za vítězné šestidenní války Izrael tam utrpěl ztrátu 115 a Sýrie odhadem 2500 životů. To též znamenalo konec krušné existence izraelských usedlíků, jejichž rodiny byly permanentním terčem syrských střelců, děti se v té době rodily v opevněných sklepech, aniž kdy slunce spatřily.

V roce 1981 Izrael přijal zákon, jímž Golan Heights de facto, byť nikoliv de jure anektoval.

Zdaleka největší zásluhu na vítězství tak fenomenálním měl Eli Cohen, narozen 1924 v egyptské Alexandrii, nejúspěšnější izraelský špion všech dob. Ženatý, otec tří dětí, podařilo se mu získat přesvědčivou identitu syrského obchodníka v Argentině, pronikl v Sýrii do nejvyšších kruhů politické a vojenské hierarchie, stal se hlavním poradcem syrského ministra národní obrany. To mu umožnilo seznámit se s veškerou syrskou vojenskou kapacitou, jeho lokací, a informovat Izrael, aby se pak do nepřítele mohl přesně trefit. Vědom si obrovského rizika ve své práci pokračoval, až došlo k jeho zatčení a v roce 1965 k veřejné popravě na náměstí v Damašku.

Z Golanských výšin se dá dohlédnout k oněm třem sousedům - Jordánsko, Sýrie a Libanon. Írán není sousedem nejbližším, ale nejnebezpečnějším. Nadále posedlý úsilím Izrael zničit tuze spěchá dobudovat a do provozu dát atomovou bombu. Než se tak stane, snaží se škodit Hizballáhem, fanatickými jednotkami džihádistů pod komandem generálního tajemníka s nevábným příjmením Nasrallah. Oblíbenou taktikou jsou přepady izraelských vojenských patrol. Ne že by takové iniciativy byly k jejich přílišnému prospěchu. Jedna taková v létě 2006 stála život veletuctů Nasrallahových elitních bojovníků, spolu s velikánským množstvím materiálních škod.

Teď nedávno na hranici golanských kopců došlo k přepadu izraelské patroly, čtyři vojáci zraněni, ale únos se nezdařil - na rozdíl od úspěšné odvety izraelského letectva. Kuráž Hizballáhu však neutuchá: „Jsme převědčeni, že v brzké budoucnosti uspějeme,“ sdělilo světu jejich velitelství.

Na oněch Golan Heights se izraelským farmářům-kouzelníkům v nepříliš úrodné půdě daří ledacos vypěstovat. Náš průvodce, veterán IDF, tvrdil, že to je končina s druhým největším množstvím tam stále dlících výbušnin, min, smrtícího materiálu. Víc že toho je pouze na hranicích Severní Koreje. Předpokládám, že například Afghánistán či Kambodža toho asi rovněž mají víc. Tak či onak, zkušenost z tohoto dne jsem pokládal za tu nejnáramnější z celého výletu.a plavby.

KONEC

(Ukázka, úryvekz knihy „Dvě dávné zkušenosti, dvě čerstvé plavby“, která vyšla v pražském nakladatelství Šulc- Švarc.)

Neoficiální stránky Oty Ulče