29.3.2024 | Svátek má Taťána


IZRAEL: „Chceme ukázat, že Izrael má i jinou tvář“

19.4.2006

Uri Pirkenfeld, 78letý člen kibucu Revadim na jihu Izraele, opustil v pátek ráno svou rodinu – děti, vnuky i pravnuky – a odejel do arabské vesnice Salem v okolí Nablusu. Setkal se tam s Giladem Alonem, majitelem malého knihkupectví v Jeruzalémě, s Menachemem Šarirem z galilejské vesnice Korazim, s Bumou Inbarem z městečka Neveh Monoson v centru Izraele a ještě asi s dvaceti starými a novými známými. Osobně vlastně nikdo z nich neměl co dělat v Salemu. Přijeli tam nikoli kvůli sobě anebo svým záležitostem, nýbrž kvůli 73letému arabskému zemědělci Saber a-Šatjovi, kterého před několika měsíci vůbec neznali.

Saber a-Šatja jednoho dne šel obdělat půdu v olivovém háji, jenž mu patří od smrti jeho otce, který ho zdědil po svém otci. Na místě se objevili židovští osadníci z nedalekých osad Elon Moreh a Chavat Skali, napadli ho, zmlátili ho a odehnali ho z pole. Jeho příbuzný, Achmed a-Šatja, šel pást své kozy, když ho osadníci napadli, namlátili mu a zabili jeho dva psy. Achmed Džabor, člen vesnické rady Salemu říká: „Pro většinu obyvatel jsou olivové a mandlové háje jediným zdrojem obživy. Avšak osadníci nám znemožňují život. Už šest nebo sedm let se neodvažujeme obdělávat svá pole, protože se bojíme jejich útoků.“ Osadníci zřejmě doufají, že ztratí-li vesničané ze Salemu zdroje obživy, nakonec se odstěhují a jejich pole pak připadnou osadníkům. Část vesničanů tak skutečně učinila. Aby tento proces urychlili, osadníci občas v noci přicházejí do olivových hájů a kácejí stromy. Policie a armáda – která je v této oblasti zodpovědna za bezpečnost – ještě nezatkly a nenašly žádného z útočníků na vesničany, ani nikoho, kdo kácel stromy, ačkoli alespoň v jednom příadě jeden z útočníků na místě činu ztratil svou osobní legitimaci...

Právě tento stav věcí se nelíbí Pirkenfeldovi, Alonovi, Šarirovi a jejich druhům. Už několik měsíců sem jezdí o každém víkendu. „Chceme pomoci arabským zemědělcům,“ říká Gilad Alon. „Nezáleží na tom, kolik nás tu je: i když je tady jediný Žid, vesničané se cítí v bezpečí a obdělávají svá pole. Kdybychom tady nebyli, báli by se vyjít do polí. Teror osadníků je odstrašuje.“

Vědí to ovšem také osadníci a jejich političtí spojenci – ultranacionalisté přicházející z Jeruzaléma a z jiných měst, aby vytvořili jakousi protiváhu Pirkenfeldovi a jeho druhům. Nespokojují se pouhou přítomností. Jedného pátku v noci přijeli k domu Joela Maršaka v kibuce Givat Hašloša, zabouchali na dveře a když jim vyšel naproti, vynadali mu do „pomahače Arabů, ničitele Státu Izrael, jenž chce vyvrátit židovství z kořene“. Pak na něj dokonce podali stížnost, že to byli oni, Maršak a jeho druzi, kteří vykáceli olivovníky Arabů. Uri Pirkenfeld měl s osadníky jinou zkušenost. Když se vracel ke svému vozu, našel rozbitá všechna okna a provrtané všechny pneumatiky. A přece ho to neodradilo od toho, aby i příštího týdne přijel do Salemu.

Po útoku na Sabera a-Šatju dokonce vzrostl počet židovských dobrovolníků, kteří přicházejí arabským vesničanům na pomoc. Uri Inbar, jenž v libanonské válce ztratil syna, říká, že sem chodí, „protože i když ztratil víru, neztratil naději, že prostí lidé společnými silami uvedou vývoj do správného směru“. A Menachem Šarir vysvětluje: „Jezdím sem od doby, kdy jsem se dozvěděl o kácení olivovníků. Nezajímá mne politika. Zajímá mne jen jedno: svými činy ukázat, že Izrael má i jinou tvář.“

Tel-Aviv