26.9.2016 | Svátek má Andrea






IZRAEL: Boj o duši národa

29.12.2011

Boj o duši národa – takto dramaticky novináři, ale třeba i izraelský prezident Peres označují momentální zprávu číslo jedna tamního politického a veřejného života. Tedy konflikt mezi sekulární většinou a částí ultraortodoxní komunity.

Spor o prosazení některých náboženských pravidel ve veřejném životě probíhá už desítky let, ale v posledních letech zesílil a v uplynulých týdnech se stal už opravdu intenzivním konfliktem. A v tyto dny už zastiňuje – přinejmenším zdánlivě – prakticky vše ostatní, co Izraeli leží na srdci, včetně bezpečnostních nebo ekonomických otázek.

Zatím poslední příčinou "kulturní války" vedené v Izraeli mezi zastánci sekularismu a jejich náboženskými spoluobčany bylo oddělení mužů od žen. Už od podzimu se debatovalo o provokativním odchodu několika nábožných vojáků z akce, při které zpívala žena, protože je to podle některých rabínských autorit v rozporu s halachou, tedy náboženským právem. Od té doby vzplanulo několik dalších podobných debat, jako je požadavek na oddělení mužů a žen v autobusech, konkrétně na linkách, které projíždějí čtvrtěmi či městy obývanými ultraortodoxními věřícími. Mluvilo se také o rozdělení mužů a žen při čekání na bezpečnostní prohlídku při příchodu k jeruzalémské Zdi nářků. Sám bezprostřední přístup k této památce, jež je ústředním posvátným místem judaismu, je rozdělen na mužskou a ženskou část už dávno.

Některé z posledních konfliktů už dosáhly kritické meze nejen co do míry požadavků, ale i co do metod. Minulý týden například několik ultraortodoxních mužů slovně napadlo školačku, která byla podle jejich názoru necudně oblečena. Při jiném incidentu zas musela žena, která si odmítla v autobuse přesednout do zadní části vozu, strpět různé kletby dvou ultraortodoxních věřících, kteří se domnívali, že je pro ně nepřijatelné, aby žena zůstala v přední části vozu, kterou považují za svou muži.

Na vysvětlenou dodejme, že židovská část izraelské společnosti je složená převážně ze zcela nevěřících nebo k náboženství chladných lidí. Další desítky procent představují lidé, kteří se označují jako "tradiční", což obvykle znamená, že chodí do synagogy a dodržují základní náboženská pravidla, jako je košer strava nebo sobotní klid. To ještě více platí o další zhruba čtvrtině populace, která se označuje jako "ortodoxní". Ti svůj život řídí převážně právě halachickými pravidly, ale tito lidé nejsou v současné debatě na straně těch, kdo si nyní tak rázně vynucují opatření, jako je oddělení mužů a žen.

Ti to posledně jmenovaní patří mezi ultraortodoxní židy, takzvané charedim, kteří ještě před generací či dvěma patřili k naprosto nenápadné komunitě. Ti tvoří jednu stranu současného sporu. Vzhledem k vysoké porodnosti charedim se jejich absolutní a relativní počty vůči ostatní společnosti zvyšují. Nyní tvoří podle nepřesných odhadů skoro 10 procent populace, ovšem během každé generace se jejich počet zhruba zdvojnásobí, protože průměrná ultraortodoxní žena porodí za život asi sedm dětí, tedy více než ostatní izraelské ženy s výjimkou části arabské komunity. Ultraortodoxní židé v Izraeli také – a to i ve srovnání s ortodoxními – žijí podle zcela jiných společenských pravidel. Většinou sídlí odděleně od ostatních a mnohdy mají velmi problematický vztah i ke státním orgánům Izraele, včetně policie a armády.

Ultraortodoxní komunita má však své politické strany, a díky ne zcela šťastně nastavenému volebnímu systému může vykonávat nátlak na všechny izraelské vlády, složené jinak z převážně sekulárních stran. Příkladem může být i současné vláda, v níž je zastoupena nábožensky definovaná strana Šas. Charedi komunitě se podařilo dosáhnout toho, že má zvláštní, od ostatních Izraelců oddělené školství, a vychovává své členy mimo jiné k tomu, že jsou jen velmi obtížně zaměstnatelní v moderní ekonomice. To ovšem jen dále zvyšuje jejich závislost na zvláštním společenském subsystému, který náboženské strany v posledních desítkách let vytvářely. Paradoxní je, že celá řada privilegií byla původní komunitě dána na počátku budování státu ze strany velmi sekulárního politika, premiéra Davida Ben Guriona, který věřil, že charedim jsou pozůstatkem rychle mizejícího světa zbožných evropských židů – netušil, že tato pravidla povedou k úplnému opaku a že na konci roku 2011 bude muset izraelský prezident Peres vyhlašovat, že "charedim nejsou pány této země".

V Izraeli se nyní debatuje o tom, co způsobilo, že se charedim v poslední době tak zradikalizovali. Podle jednoho názoru se spolu s rostoucími počty zvyšuje i sebevědomí ultraortodoxních židů, kteří chtějí čím dále více prosazovat svá pravidla i ve veřejném prostoru. Tak to ostatně chápe velká část izraelské veřejnosti a orgánů, a dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu vždy anulovala pokusy o zdánlivě nevinné prosazení nějakého pravidla tam, kde by se týkalo i ostatních, tedy židů kteří nepatří k ultraortodoxní komunitě, a samozřejmě i muslimů, křesťanů, drúzů a dalších občanů z komunit, které v Izraeli žijí.

Druhý názor vychází z opačného zhodnocení situace. Podle těchto optimističtěji naladěných hlasů se celá charedim komunita posouvá směrem k umírněnému středu, už jen kvůli ekonomické nutnosti, a určitá – mnohem radikálnější, ale malá část charedim se proti tomu snaží něco udělat. Podle tohoto názoru jsou poslední incidenty záležitostí jen malé části ultraortodoxních, a tak se i z řad ortodoxních židů objevují veřejné výzvy typu: "Rozumní charedim, promluvte!" Charakteristické je, že k pokusům o prosazení segregace mužů a žen se velmi odmítavě vyslovily i některé přední osobnosti ortodoxního světa a mezi sebou a alespoň částí ultraortodoxních nakreslily jasnou dělící čáru.

Většina Izraelců s nelibostí nese, že charedim se neúčastní povinností každého občana, jako je obrana státu, a naopak nadprůměrně často jsou závislí na státní pomoci, protože nejsou schopni se sami uživit – jejich vzdělání se totiž soustřední na náboženství, ne fyziku, moderní jazyky nebo matematiku. Sekulární část společnosti, stále ještě jednoznačně největší díl Izraele, je však v mnohém podobná svým zbožným odpůrcům v tom, jak vášnivě a nekompromisně se staví k charedim, ale i vůči některým jiným náboženským židovským proudům. Sekulární a ultraortodoxní části společnosti stojí už dávno proti sobě, a vedou spíše dva monology než dialog. A tak i sami charedim nebo jiní zbožní židé mluví o tom, že vlastně čelí neustálému tlaku ze strany stále ještě většinových sekulárních Izraelců, kteří vyznávají – alespoň z hlediska charedim – bezbožnou a materialistickou kulturu, jakou známe i z Evropy a Ameriky.

Jeden izraelský publicista například poznamenal, že málokdo v současné sekulární debatě bere v úvahu možnost, že některé zbožné ultraortodoxní ženy by mohly považovat své oddělení od mužů v přeplněném autobuse opravdu za výhodu, a nikoli útlak. A to proto, že jim nemusí být vhod, že jejich intimita je neustále narušována fyzickou blízkostí cizích mužů. Ale bojovníci za vytěsnění náboženství z veřejné sféry mluví o – v uvozovkách – "chomejnizaci" náboženského Izraele, a v určitém ohledu mají také pravdu, protože mnohé z požadavků jsou v liberální demokracii, za jakou se Izrael považuje, nepřijatelné. V tomto emocionálním vyhrocení sporů, jako je současný svár o segregaci pohlaví ve veřejném prostoru, vidí mnozí kritici současného izraelského života větší nebezpečí pro budoucnost státu, než je nedohoda s Palestinci, nenávist arabských sousedů nebo íránský jaderný program.

Rozštěpení společnosti na oddělené ideové tábory a sklon k absolutizaci rozdílů koření velmi hluboko v izraelské psýše a týká se téměř všech společenských otázek současného Izraele, od podoby školství až po otázku mírového procesu. A týká se tedy nejen komunity charedim, ale i konfliktu mezi levicí a náboženskými nacionalisty podporujícími osidlování Západního břehu. Tyto propasti se však v posledních letech často spíše rozšiřovaly, a nikoli zužovaly.

Zároveň však byla izraelská společnost typická svou velmi otevřenou debatou a velkou dynamikou. Je zřejmé, že je v existenčním i existenciálním zájmu izraelských Židů najít způsob, jak se domluvit nejen s Araby, ale i mezi sebou navzájem.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6



Hledáte maminku s dítětem a podobnými zájmy?
Hledáte maminku s dítětem a podobnými zájmy?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Diskuse


J. Tejkl
10:30
29.12.2011

K. Křivan
21:50
31.12.2011

J. Klepal
9:55
29.12.2011

R. Langer
9:03
29.12.2011

J. Tejkl
10:35
29.12.2011

R. Langer
15:15
29.12.2011

J. Kanioková
2:17
29.12.2011

V. Stejskal
11:39
31.12.2011

H. Lukešová
13:21
31.12.2011

počet příspěvků: 21, poslední 31.12.2011 09:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.