Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996IZRAEL: Anvár Sadat v jeruzalémském knesetu
Anvár Sadat se objímal s židovskými satany a byl brzy poté zastřelený svými vlastními vojáky. Všichni současní politici na obou stranách už jsou z toho likvidačního rituálu natolik nervózní a vystrašení, že raději jen bojují a pro jistotu dělají, jak mír hluboce nesnášejí.
Egyptský prezident Anvár Sadat před třiceti lety ještě o existenci tohoto nepsaného pravidla islámsko-židovské cosa nostry patrně neměl ani tušení a s ješitným úsměvem se klaněl aplausu poslanců izraelského knesetu. Ale ty konce... 
Už od rána 19. listopadu 1977 bylo v Jeruzalémě nezvyklé vedro. Navíc se z Judské pouště hnal na biblické město dusivý chamsin, plný horkého písečného prachu, co mačkal hrudníky nejen astmatikům.
Nad městem se usadil nažloutlý mrak, připomínající inverzní opar z průmyslových exhalátů, který také vyčerpával plíce a slzavě bodal do očí, ale na rozdíl od chamsinu nebyl opředený křesťanskou pověstí, že vznikl v téže hodině, kdy na jednom z křížů na Golgotě naposledy vydechl nekorunovaný židovský král Ježíš.
Před několika hodinami přistál na půdě státu Izrael první arabský prezident, chystající se jednat s židovským státem o podmínkách míru. Sadatovo přistání na letišti, cesta městem i příjezd k parlamentu proběhly bez potíží, takže pozorovatelé a bezpečnostní složky si mohly na pár hodin oddechnout.
Egyptského prezidenta uvítala na letišti izraelská vojenská dechová hudba, vyhrávající egyptskou a izraelskou hymnu, jejíž melodie měla hodně z moldavské lidové písně, ale také se podobala symfonické básni Bedřicha Smetany "Vltava", když navíc Švédi tvrdili, že nejvíc jakoby z oka vypadla právě té jejich nejpopulárnější lidové písni. Uvítací výbor nadšeně tleskal a státník odpovídal zářivým úsměvem i státnickým kynutím ruky.
„Dnešek se stane historickým dnem v dějinách Izraele a všech národů Blízkého východu!" rozplývali se rozhlasoví reportéři.
„Když jsem pozdravil prezidenta Sadata v uvítací řadě, nebyl čas na nic víc, než na krátkou výměnu zdvořilostí,” řekl novinářům Jicchak Rabin, v té době bývalý náčelník generálního štábu a expremiér Izraele, který měl co dělat, aby se na nečekanou Sadatovu návštěvu včas dostal ze svého přednáškového turné po USA.
„Bylo to poprvé, kdy jsem ho viděl živého a mimořádně na mě zapůsobil klid, s jakým se choval v tak jedinečné situaci. Setkával se zde se všemi svými arcinepřáteli, s jedním po druhém, v rozmezí několika vteřin, a přesto nalezl způsob, jak zahájit návštěvu tím, že každému z nich dokázal říct přesně tu správnou věc...” Sadat stiskl pravici Menachima Begina a řekl mu: „Už žádnou válku! Udělejme mír!” Golda Meirová při podání ruky Sadatovi řekla výmluvně: ,,Čekali jsme na vás dlouho...” „Už nastal čas!” odpověděl jí s úsměvem.
Potom vyslechl pozdrav elitní jednotky izraelské armády, s níž ještě před třemi lety sváděl krvavé boje na Sinaji, a odejel se připravit na jednání parlamentu.
„To abychom zítra celý kneset vydezinfikovali!" řekl ironicky jeden z mladých vojáků, s uchem na rádiu a významně zacvakl zásobník plný nábojů do svého samopalu Uzi. „Jak mu může Begin podat ruku," přisvědčil mu druhý mladík.
Z rozhlasu se ozýval frenetický potlesk, neutuchající aplaus. Kdo by věřil, že se něco takového může stát v židovském knesetu na počest úhlavního arabského nepřítele. Že Židé povstanou ze svých křesel a ve stoje budou ovacemi zdravit Anvára Sadata, pro jehož úskočnost při přepadení Izraele v roce 1973 ještě nedávno neměli slova omluvy.
„Přijal jsem svou odpovědnost k Bohu a svému lidu, když jsem se rozhodl přijet k vám," řekl Sadat v projevu. „Je to jedinečná příležitost hledat ten nejlepší mír. A jestli národy Blízkého východu nebudou schopny ho přijmout, důsledky mohou být strašné! Před zraky celého světa vítáme vás, Židy, v této části světa! Jsme připraveni s vámi žít. Nechceme, aby mezi námi byly nadále zdi nedůvěry, nepřátelství a strachu! Přijímáme vás upřímně a z celého srdce."
Neuvěřitelné, mnozí poslanci měli zřejmě pocit, že špatně slyší. Celý kneset jako by na okamžik zatajil dech a pak se opět ozval silný potlesk. Čtvrt století čekali Židé, až se některý z arabských vůdců odhodlá k tomuto kroku, k tomuto prohlášení. Nechtěli přece nic jiného, než v kl idu a míru existovat ve svém státě Izrael a spolužít se všemi mírumilovně smýšlejícími lidmi.
„Napřed jsem se prezidentu Sadatovi podíval zpříma do očí, abych si prohlédl muže, 
který nám jako první Arab připravil takový šok. V dobrém!" byla slyšet z rozhlasového přijímače slova prezidenta Izraele Ezera Weizmana. „Ke své nelibosti jsem cítil jeho pýchu nad tím, čeho dosáhl. Jako by to byla všechno jen jeho zásluha. Když ale jednáte s bývalým nepřítelem, musíte chápat, co si myslí on, nesmíte vycházet z toho, co si myslíte vy!"
Slova izraelského prezidenta Ezera Weizmana z rozhlasového záznamu přerušují neutuchající ovace poslanců knesetu, vítající Anvára Sadata. Dojem ze scény sci-fi. Na tvářích tvrdých a hrdých židovských bojovníků, generálů a státníků, nesmlouvavých arabobijců - Begina, Rabina, Perese či Šamira - je vidět upřímný úsměv a také možná obdiv. Vždyť vítali největšího Araba v jámě lvové.
„Když jednáte s někým takovým, jako je Anvár Sadat, musíte si uvědomit, že to nedělá pro vaše dobro, ale pro svoje dobro," znovu zněla slova Ezera Weizmana. „Otázkou ale je, kolik dobrého umíte vyzískat z tohoto jeho přání zase vy pro sebe. A pak jsem ho zavedl k oknu, z něhož bylo vidět Jeruzalém a Chrámovou horu. Řekl jsem mu: Jen se dobře podívejte. Tohle město přece nemůžete rozdělit!"
Ne všichni lidé však hovořili s uznáním a uspokojením, ne všechny rozhlasové stan ice v Jeruzalémě vysílaly mírumilovná slova. Hlas svobodné Palestiny si ke svým příspěvkům servítky rozhodně nebral.
”Když jsme ho viděli, jak se objímá s těmi sluhy amerického satana, věděli jsme, že musí zemřít!" prohlašují bossové organizace al-Gamaa al-Islamiyya. „Zrádce! Sám se odsoudil k smrti!"
„Izrael a Egypt jsou ocasem ďábla, USA jsou jeho hlavou," křičeli Arabové na svých bouřlivých demonstracích. Nesouhlas se Sadatovým činem způsoboval horečku zhoubné nenávisti. „Na mnoha milionech zápalkových krabiček po celém arabském světě bude, Sadate, tvoje podoba, aby všichni věděli, jak vypadá nejhorší zrádce!"
„Všimněte si, pod očima má Sadat váčky a na pravé líci jizvu. Tam proudí špinavá krev, kterou z něho vypustíme!" přísahali členové Islámského džihádu.
Anvár Sadat se v pořádku vrátil do Egypta a brzy poté, v září 1978, odletěl do USA, kde v Camp Davidu, jako host prezidenta Jimmy Cartera, podepsal s izraelským premiérem Menachemem Beginem mírovou smlouvu. Zavázal se, že za vrácení celého Sinajského poloostrova a zrušení židovských osad na území Západního břehu Jordánu, nebude zatím trvat na řešení problémů spojených se vznikem palestinského státu.
„Je to zrada palestinského lidu a Sadat je proradný kolaborant. Už nikdy s ním nebudeme jednat, zaprodal nás!" bouřil Jásir Arafat, který hlavně zuřil, že Begin i Sadat za to uspěchané a populistické gesto dostali Nobelovu cenu míru.
„Sadat je agentem USA a bratří se s Židy. Řekl si tím o svoji smrt!" nechali se slyšet se svými opakovanými vyhrůžkami i členové organizace al-Gamaa al-Islamiyya a Islámského džihádu, které kdysi nechal Sadat propustit z vězení, aby mu pomohli zlikvidovat Násirovu levici. Teď je znovu stíhal a do vězeňských cel poslal počátkem 80. let na patnáct set radikálních muslimů a koptských křesťanů.
Když se vrátil z Izraele a USA, mysleli radikální muslimové na jediné - zabít zrádce Anvára Sadata. Podařilo se to čtyřem z nich 6. října 1981 během vojenské přehlídky v Káhiře, konané na počest osmého výročí války s Izraelem v říjnu 1973. Teroristé ozbrojení samopaly a granáty, s pomstychtivými tvářemi ukrytými pod helmami, se ve vojenském převlečení dostali na jeden z nákladních automobilů, které defilovaly před hlavní tribunou.
Jeden z muslimů pak přiložil řidiči hlaveň ke spánku a přinutil ho zastavit. Než se stráž hlídající prezidenta Sadata a další prominenty vzpamatovala, čtyři vrahové přeběhli asi padesát metrů až pod tribunu, kde vypálili na šokovaného Anvára Sadata sedmatřicet střel.
Smrtelnou byla až osmatřicátá, která se však odrazila do státníkovy hlavy zřejmě od jednoho ze sloupů. Zabito bylo také dalších sedm osob, na čtyřicet jich bylo zraněno, mezi nimi i tři američtí důstojníci. Stalo se to přesně v den výročí Sadatova slavného podpisu příměří s Izraelem.
Všichni atentátníci byli zatčeni a odsouzeni k trestu smrti, který byl vykonán zastřelením.
Ukázka z románu Břetislava Olšera ...a Bůh osiřel
fotografie: autor
Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz
