V uplynulých letech vzbudil Moskovitz rozruch projektem bytové výstavby na Olivové hoře. Tentokrát je ovšem jablkem sváru areál kolem hotelu Shepherd, který horlivý americký osidlovač zakoupil r. 1985 v arabské čtvrti Šejk Džará. Moskowitz chce hotel, v jehož těsném sousedství se nachází několik vládních budov a národní policejní ředitelství, zbourat a nahradit blokem bytových domů.

Po dlouhém čekání konečně dostal od jeruzalémské městské správy stavební povolení pro dvacet apartmánů a třípatrové podzemní parkoviště. Pikantní na tom je, že nemovitost původně patřila Hitlerovu obdivovateli a někdejšímu jeruzalémskému muftímu Hádž Amínovi Husejnímu. Od r. 1945 do 1967 sloužila jako hotel. V poslední době ji měla pronajatou izraelská policie. Okolí čtvrtě Šejk Džará má mimo jiné strategický význam, protože spojuje horu Skopus a Hebrejskou universitu se západním Jeruzalémem.

Už vyslanec Oren americkému ministerstvu zahraničí vysvětlil, že stavební povolení se ve východním Jeruzalémě vydávají na stejném základě jako v každé jiné části Izraele. Žádný rozdíl tu není. Jeho nadřízený, premiér Benjamin Netanjahu, se krátce nato vyslovil hlasitě a zřetelně, že Jeruzalém není žádná osada. Při svém posledním setkání s Obamou dal jasně najevo, že si nehodlá dát vnutit žádná omezení, co se týče Jeruzaléma.

Svému kabinetu pak Netanjahu vysvětlil před televizními kamerami: „Chtěl bych znovu podtrhnout, že sjednocený Jeruzalém je hlavním městem židovského národa a izraelského státu.“ Židovská svrchovanost nad městem je mimo jakoukoli diskusi a izraelská vláda zde uplatňuje politiku „otevřeného města“.

„Neexistuje žádný zákaz pro Araby kupovat byty v západní části města,“ říká Netanjahu dále. „Totéž musí platit pro Židy ohledně koupě bytu ve východním Jeruzalémě.“ Izraelský premiér tím narážel na skutečnost, že podle izraelského televizního zpravodajství jen v posledních týdnech si 250 arabských rodin koupilo byty v židovských čtvrtích Jeruzaléma a „nikdo proti tomu neměl nejmenší námitky“. „No, jen si zkuste představit,“ líčí Netanjahu absurdní obraz, „co by se stalo, kdyby Židé měli zakázáno kupovat si byty v některých čtvrtích New Yorku, Londýna, Paříže nebo Říma.“

V pozadí této nejnovější srážky je horečná snaha zvláštního amerického vyjednávače George Mitchella dosáhnout alespoň na izraelské straně absolutního zmrazení výstavby. Jako kompenzaci by podle amerických představ zajistily údajně arabské státy Izraeli právo přeletů nad svým územím a otevření diplomatických misí ve svých zemích. Američané se obávají, že i velice omezená izraelská stavební činnost na sporných územích by na arabské straně mohla poškodit jejich věrohodnost coby nestranných zprostředkovatelů.

Prakticky současně odložil ale Netanjahu plánované setkání s Mitchellem „přinejmenším“ na konec července. V otázce Jeruzaléma se americká vláda zjevně opřela proti širokému izraelskému konsensu.Dokonce i opoziční strana Kadima prohlásila, že se s linií předsedy vlády zcela ztotožňuje. Jeruzalém je prostě červená čára, o které se nediskutuje.

Návrat na linii příměří ze šestidenní války v červnu 1967, jak ho mezinárodní pospolitost dnes teoreticky požaduje, by znamenal, že by více než 700 tisíc Izraelců muselo vyklidit své domovy. Na rozdíl od území Západního břehu však Izrael Jeruzalém s přilehlým územím anektoval a vyhlásil za své hlavní město.

Aktuální spor je učebnicovým příkladem, jak rozdílné mohou být definice toho, co je „legální“ a co „ilegální“, co je „osada“ a co legitimní izraelská obec. Tyto rozdílné představy působí v diskuzi velké nejasnosti. Zajímavá je v této souvislosti i otázka, jakou roli hraje terminologie. Izraelská strana se zřejmě rozhodla opustit požadavek „přirozeného růstu“ stávajících osad. Nejpozději od Netanjahuovy řeči v polovině června požadují izraelští oficiální mluvčí už jen „normální život“ pro Izraelce na sporné půdě.

„Sionistická organizace Ameriky“ (ZOA) mezitím kritizovala izraelskou politiku presidenta Obamy. Předseda ZOA Morton A. Klein vyslovil zklamání, že židovská delegace při setkání s americkým presidentem neřekla jasně, že „záležitost osad s dosažením skutečné mírové smlouvy nemá vůbec co dělat“. Celá diskuze o osadách slouží prý pouze k odvedení pozornosti od pravého důvodu selhání mírového procesu.

Hlavní důvod toho, že izraelsko-palestinský mír není na dohled, vidí američtí sionisté v tom, že úřady Palestinské samosprávy (PA) trvale odmítají zatýkat protiizraelské teroristy nebo zakázat teroristická seskupení. Dále nelibě zaznamenávají protiizraelské štvaní na palestinských školách a veřejné oslavování teroristů.

„Je to absolutní rasismus a antisemitismus,“ říká Klein, „zakazovat Židům stavět v jejich obcích v Samaří a v Judeji, zatímco Arabové smějí stavět všude, dokonce i v Izraeli.“ Morton Klein tím vystihuje vcelku přesně náladu značné části židovského obyvatelstva Izraele, která americké požadavky odmítá jako „rasistické“.

Palestinský hlavní vyjednávač Saeb Erekat stále jen opakuje svoji starou mantru: „Izraelská osidlovací výstavba podminovává mírový proces!“ Kromě toho tvrdí o izraelském šéfovi vlády, že prý moc dobře ví, že je mírová smlouva bez východního Jeruzaléma jako palestinského hlavního města nemožná. Premiér Salám Fajád požaduje od USA „plán a časový rámec... k likvidaci židovských osad, skončení izraelských ofenziv a zahájení vážných vyjednávání“.

Jeruzalém se v poslední době očividně stává ohniskem arabsko-židovských územních sporů. Nejsou to jen Židé, kdo za horentní sumy nakupují v Jeruzalémě nemovitosti strategického významu. Arabové v tomto směru nezůstávají nijak pozadu – a o sponzory také není nouze. Podle izraelské televize nabídl šejk Qardawí z Abú Dhabí milionové obnosy k nákupu nemovitostí v Jeruzalémě.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
Překlad Pavel Mareš
www.israelnetz.com