Duchovní předvoj Evropy je v šoku z toho, že lidé ve stále více zemích volí protestní strany; AfD v Německu a FPÖ v Rakousku. A teď vzniká v Itálii koaliční vláda dvou protestních stran. Vinu má ďábelský šarm populismu, řeknou dobromilci.

Proč mají „populisté“ úspěch?

To, že v Říme bude vládnout koalice Ligy severu a Hnutí pěti hvězd, zavinila z větší části italská politická a mediální třída, která stejně jako jim podobní ve větší části Evropy po léta odmítá vzít na vědomí nespokojenost obyčejných lidí s politikou ve jménu „více Evropy“ a s kázáním intelektuálů o jejich sociálních utopiích.

Ideový maják těch, kteří si říkají liberálové, britský The Economist po italských volbách zkritizoval protestní strany, ale zároveň přiznal i to, že italská vládnoucí vrstva je nekvalitní. A já dodávám, že totéž platí i o mnoha dalších státech Evropy.

Jedním z důkazů ochabujících duševních schopností vládnoucích vrstev je i jejich víra, že stačí protestní strany označit za populisty a lidé je nebudou volit. Ale pomalu by si již měly uvědomit, že jejich útoky na protestní strany působí právě opačně; jako doporučení je volit. Dost voličů i v Itálii si zřejmě řeklo: „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“

Co si lidé přejí?

Program nové italské vlády je mírně řečeno „pestrý“ a místy protiřečivý. Ale i to je důsledek neochoty etablovaných stran a mudrujících intelektuálů zabývat se problémy normálních lidí. Proto se nemohou divit, že občané volí exotické strany a neuskutečnitelné programy.

A navíc, buďme objektivní. Třeba představa Hnutí pěti hvězd o základním příjmu je pořád ještě o dost realističtější než nápady multikulti lobby o tom, že přistěhovalci z Afriky vyřeší demografický problém evropských společností a zaplatí penze stárnoucí evropské populace. No a iluze číslo jedna se italským voličům líbila více než chiméra číslo dvě.

Když politické a mediální vrstvy nepochopí, že mají sloužit celku a nikoliv pouze vlastní moci nebo ideologickým přeludům, tak budou prohrávat i v dalších evropských zemích. Varováním by jim mělo být i to, že obě vítězné strany rády používají trumpovsky znějící „nejprve Itálie“.

Italy first

Italům závidím jejich kuchyni, espresso, eleganci, opery, Machiavelliho, a tak jim odpustím ležérnost, se kterou pronášejí i ty největší nehoráznosti. V programu nové italské vlády nenajdete ani slovo o opuštění eurozóny. Naopak. Liga severu a Hnutí pěti hvězd potvrzují závazky vyplývající z Maastrichtské smlouvy; cenovou stabilitu a omezení výše veřejného dluhu pod 60 procenty HDP a schodku státního rozpočtu pod třemi procenty HDP.

Ale zároveň jejich společný program obsahuje i takovéhle věty: „Vláda se pokusí snížit veřejný dluh, nikoli prostřednictvím příjmů z daní a pomocí úsporných opatření, která se neosvědčila. Ale spíše oživením vnitřní poptávky, jež povede ke zvýšení HDP.”

A proto chtějí noví vládci Itálie zavést rovnou daň, nepodmíněný příjem 780 eur a místo aby věk odchodu do penze plánovaně stoupl na 67 let, tak má být snížen.

Blahobyt na sekeru

Podle odhadů by zavedení těchto opatření stálo italskou státní pokladnu 112 miliard eur. Odkud se vezmou? No přece zadlužením na finančních trzích. A nepodmíněný příjem občanů má prý být částečně placen z prostředků EU.

Takže nic nového pod italským sluncem. Římská vláda tradičně vydává dluhopisy, které kupují italské banky a posléze Evropská centrální banka; na jejím čele Ital, Mario Draghi. A tak předchozí italské vlády nemusely spořit a udržovaly poměrně dobrou náladu svých občanů.

Ale to již nestačí a nová italská vláda chce mnohem více: Italy first. Oba koaliční partneři totiž moc dobře vědí, že si mohou dovolit to, co podobně zadluženému Řecku neprošlo. A proto teď eurozóna stojí před vážným problémem. Itálie je jak příliš veliká na to, aby ji nechali padnout, tak i na to, aby ji zachránili. Dosud se to kašírovalo přes dluhopisy. Ale nastupující vláda do toho chce jít opravdu naostro.

Platí Sever Evropy

Někteří eurofilové se utěšují tím, že nová vláda nevydrží. To se může stát, ale jistě zůstane u moci dost dlouho na to, aby mohla hlasitě vyslovit to, co bývalý premiér Renzi naznačoval, ale v Berlíně, jako by neslyšeli. Sdělení ze svatého města zní: Chce-li eurozóna přežít taková, jaká je, tak musí svým členům platit za to, aby v ní mohli zůstat.

Kdyby se tento model prosadil, tak by se nám vyplatilo do eurozóny vstoupit také. Co myslíte?

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk

Realiste.cz