Kdoby pak pohoršil jednoho z maličkých těchto, věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské.
(Mt 18, 6 v kralickém znění)

Je v tom určité napětí: k článkům, líčícím hrůzy katolických internátních škol v Irsku, jsou zpravidla připojeny diskusní příspěvky lidí, kteří těmito školami prošli a mají na ně spíš dobré vzpomínky (patří k nim mj. bývalý newyorský starosta Rudy Giuliani).

Autoři připomínají, že školy vedené učitelskými řády pokrývaly prakticky všechny kulturní a sociální potřeby irské společnosti a později samostatného irského státu. Školy vedené Bratřími a Sestrami byly z velké části nápravné instituce, založené státem a církevními úřady. Ujímaly se bezprizorných dětí ulice a dětí z narušeného prostředí. Vychovávaly také postižené děti.

U zrodu samostatného Irska

V období mezi francouzskou revolucí a počátkem katolické emancipace v Británii a v Irsku byla založena řada učitelských řádů: Křesťanští bratři, Maristé a další pro výchovu chlapců, Milosrdné sestry, Brigitky, Loretánky a Irské sestry lásky k bližnímu pro výchovu dívek.

Zejména vliv Bratří na Irsko byl obrovský. Absolventi jejich škol vlastně Irsko vytvořili. Z 15 mužů popravených za povstání roku 1916 bylo sedm absolventů těchto škol. Vůdce hnutí za nezávislost Eamon de Valera prohlásil, že Irsko vděčí Křesťanským bratřím víc, než si samo uvědomuje. I on sám absolvoval školu Bratří, stejně jako Gerry Adams, Martin McGuinnes, Charles Haughey a Bertie Ahern. Z irských spisovatelů prošli jejich školami Roddy Doyle, Colm Tóibín a Ronan Bennett. I James Joyce strávil krátkou dobu na bratrské škole.

Křesťanští bratři byli na přelomu 18. a 19. století založeni obchodníkem Edmundem Ricem, aby učili chudou a znevýhodněnou mládež.

Školské řády vybudovaly první generaci občanské správy po vyhlášení nezávislosti. Zatímco vyšší profesní třídy vyšly z elitních soukromých škol jezuitských, cisterciáckých, benediktinských, karmelitánských, školy Bratří vychovaly nižší vrstvy připravené pro veřejnou službu a kvalifikované řemeslníky. Správa nově samostatného Irska se musela vyrovnat s Velkou hospodářskou krizí, se světovou válkou a s vnitřními problémy vyvolávané skupinami, jež chtěly navázat na staré konflikty. To nebyl jednoduchý úkol.

Ministryně školství Severního Irska paní Ruane řekla: Školy Křesťanských bratří zajišťují kvalitní vzdělání mládeže už od počátku 19. století. Jejich školy vychovaly slavné umělce, politiky a sportovce i další lidi všech profesí. Když Edmund Rice založil jejich první školu ve Waterfordu, uvědomoval si úlohu vzdělání v životě občanských komunit. Dnes jeho školy stále prosazují étos rovnosti a respektují jeho odkaz.

Sám Rice na školách Bratří zakázal tělesné tresty, což byl na tu dobu radikální požadavek. Jak je možné, že se v praxi tato zásada nedodržela a školy se přizpůsobily dobovému trendu, jímž byly tvrdé tresty, uplatňované i v nejdražších soukromých školách?

Důvodů bylo více. Na prvním místě uveďme, že až do roku 1968 neexistovalo v Irsku bezplatné střední vzdělání. Školské řády se tedy snažily za každou cenu dosáhnout u žáků takových výsledků, aby dosáhli na stipendium: umožňovaly tak kvalitním žákům přístup k vyššímu vzdělání, na které by jinak nemohli pomýšlet.

Až do získání nezávislosti nepatřily církevní školy v Irsku do státního systému. I když se do něj po roce 1920 dostaly, nebyla státní ani církevní supervize příliš pozorná. A protože většinu státních úředníků tvořili právě absolventi řádových škol, měli na tomto poli značný vliv. Autoři zasvěcenějších komentářů se shodují, že významnou částí problému byl právě nedostatek kontroly.

Sexuální násilí ve školách

Barry Coldrey, člen a historik Křesťanských bratří žijící v Austrálii, zveřejnil jako první, že sexuální zneužívání v (chlapeckých) školách Bratří bylo dosti rozšířené; stejně jako jiné zlořády se tolerovalo především kvůli výborným akademickým výsledkům, jichž Bratři ve svých školách dosahovali. Dokázali velmi úspěšně vysadit chlapce z chudého nebo narušeného prostředí vysoko na společenský žebříček. I rodiče zpravidla naléhali: Udělejte cokoli, aby těmi zkouškami prošel.

Coldrey tvrdí, že má důkazy, podle nichž vedení Bratří vědělo o sexuálním zneužívání ve svých školách už po roce 1920. Achillovou patou jejich systému byly právě polepšovny dickensovského typu. V roce 1954 museli žáci těchto ústavů vstávat už v 7 ráno, k snídani a večeři byl jen nenamazaný chleba, v poledne brambory s masem. Ráno se děti učily, pak do 5 hodin odpoledne pracovaly v dílně (krejčovské nebo jiné). Po čaji si hrály na dvoře a v 7 večer už musely jít spát. Jeden z absolventů takového ústavu tvrdí, že k sexuálnímu zneužívání docházelo právě mezi žáky v noci na přeplněných ložnicích, kde dozírali starší žáci. Ti byli nejčastějšími pachateli sexuálních ataků.

Proč to Křesťanští bratři trpěli? Jeden z komentátorů uvádí, že ztratili původní étos svého zakladatele a místo toho se ambiciozně zapojili do výchovy irské elity: větší důraz kladli na okázalé projekty zaměřené na intelektuálně zdatnější mládež a z práce dílen v polepšovnách na ně získávali prostředky. Síť polepšoven byla rozsáhlá, ústavy příliš velké. V Irsku se tak téměř o sto let déle udržel typ kolektivní výchovy, který v Británii zmizel už v 19. století.

Jiný komentátor naopak soudí, že fenomén brutality ve školách Bratří byl prostě zrcadlem doby. Je pravda, že se tehdy kázeň prosazovala násilím i v mnoha rodinách.

Vliv školských řádů začal slábnout se zavedením všeobecného vyššího vzdělání a narůstající sekularizací Irska. Zprávy o zlořádech v jejich školách se začaly objevovat poměrně pozdě. V roce 1995 byl v Belfastu odsouzen P. Brendan Smith, ale Irská republika ho nevydala, což vedlo k pádu vlády. V roce 2005 vyšla Fernova zpráva o špatném zacházení s dětmi v jihovýchodním Irsku: hlavní obviněný spáchal sebevraždu.

V témže roce byla ustavena Murphyho komise, která vypracovala zprávu zveřejněnou v listopadu 2009. Ta uzavírá, že biskupové zacházeli se stížnostmi špatně. Diecéze neuplatňovaly kanonické předpisy a snažily se vyhnout uplatňování zákonů státu, říká se ve zprávě.

Už v květnu 2009 byla zveřejněna zpráva soudkyně Ryanové, která zhodnotila polepšovny, sirotčince a magdalenské prádelny. Práce obou komisí se zúčastnili i zástupci obětí. Kontrolovaly se čtyři způsoby špatného zacházení s dětmi: tělesné, sexuální, nedbalostní a citové. Tělesné špatné zacházení zahrnuje tělesné tresty včetně kopanců. Nedbalostní zahrnuje například nedostatečné topení, do citového patří nedostatek vřelosti a citu. 82 % tělesných trestů se přitom odehrálo před rokem 1970, tedy v době, kdy se takové tresty udělovaly i v rodinách. Sexuální špatné zacházení zahrnuje polibky, bezkontaktní zneužívání včetně pozorování ve sprchách a nevhodné sexuální řeči. Třetinu případů tvoří nevhodné mazlení a kontakt. Znásilnění je hlášeno ve 12 % případů. Většinu špatně zacházejících netvoří kněží, ale laici (ovšem včetně Bratří). Kněží je pouze 12 % případů a u nich většinou nešlo o znásilnění.

Staré Irsko

Zkušenosti absolventů škol vedených školskými řády jsou různé. V listě Irish Democrat píše jeden bývalý žák: Ti nejhorší z irských Školských bratří byli skutečně hrozní, ale oni poskytovali levně nebo i zadarmo utrpení a ponižování, za jaké bohaté rodiny se šlechtickými tituly platily soukromým školám velké peníze. Líčí pak praktiky uplatňované v blízké soukromé škole, které podle něho byly ještě horší.

Irsko samo má za sebou krutou historii. Brutální okupace za strany Angličanů, opakované hladomory a boj za samostatnost vytvořily společnost, kde krutost nebyla ničím neobvyklým. Ke krutým poměrům ostatně patřila i masivní emigrace, kdy už dospívající děti musely odcházet do zámoří. V Irsku se dlouho tolerovalo domácí násilí a alkoholismus v míře, jež převyšovala zvyklosti jiných katolických kultur. Rolnické Irsko bylo až do sedmdesátých let minulého století zemí Třetího světa. Z tohoto prostředí se rekturovala většina Křesťanských bratří.

Ti se přitom starali o děti z chudého, rozvráceného prostředí. Jak víme např. z Dickensova Olivera Twista, i v jiných společnostech byly takové instituce charakteristické krutostí, klimatem strachu a svévolnými tresty. Přitom klima doby se i v jiných zemích vyznačovalo přesvědčením, že nápravné instituce pro děti musejí být vedeny v kasárenském duchu, který nepočítá s citovými potřebami dětí.

Pohled z odstupu

Máme-li v českém prostředí pochopit irský problém, musíme si také uvědomit některá pojmová zkreslení. Především slovo abuse, zneužití, se v češtině chápe jen jako sexuální zneužití. V angličtině označuje jakékoli špatné zacházení, především tělesné tresty. Nepřesné je také označování problému za zneužívání kněžími, protože Bratři a Sestry výchovných řádů kněžími nebyli, i když skládali slib chudoby a sexuální zdrženlivosti.

Jestliže dnes irští biskupové vyjadřují zahanbení a lítost nad výstřelky, k nimž v těchto školách docházelo, je třeba také vidět, že nápravné školy se ujaly úkolu, který nikdo jiný nebyl ochoten přijmout, a že měly výborné vzdělávací výsledky.

Při přípravě tohoto článku jsem narazila na potíž, jak vyčíslit procentuální výskyt špatného zacházení ze strany duchovních osob (ne nutně kněží). V sebekritické zprávě dublinské diecéze se mluví o více než 40 duchovních, kteří byli svými obětmi (přes 300) obviněni. Přitom jen v této diecézi Křesťanští bratři dodnes provozují 21 škol. V hrabství Clare jsou to čtyři školy, v Corku osm škol, v Galway dvě, v Kerry a Kildare po jedné, v Kilkenny a Limericku po třech, dále po jedné v Louth, Mayo a Roscommonu, Meath dvě, v Tipperary čtyři, ve Waterfordu pět a ve Wexfordu tři.

Komu tedy pověsit na krk žernov osličí? Biskupové se jistě provinili tím, že problém podcenili a nevěnovali pozornost stížnostem absolventů nebo jejich rodičů. Učitelské sbory církevních škol mezi sebou trpěly lidi, jejichž sadistické sklony jim byly známy. Na druhé straně právě tyto školy pomohly ke společenskému postupu dětem, které by jinak zůstaly bez kvalifikace nebo na ulici. Stálo to za to? To si musejí zhodnotit Irové.

Je totiž třeba na závěr poznamenat, že solidarita s církevními školami, jež přehlížela jejich nedostatky, neměla primárně náboženský, ale spíše vlastenecký motiv. Irsko se probouzelo do samostatnosti ožebračené, vyčerpané a zaostalé. Za samostatnost bojovalo i teroristickými prostředky. Zaměřilo se především na cíle a méně hodnotilo prostředky. To se nemohlo neodrazit na charakteru jeho škol. Na druhé straně Anglie, jako vyspělý stát, neměla ve stejné době školy o mnoho lepší. A dnes, kdy se provedly reformy kladoucí blaho dětí před akademické standardy, je anglické veřejné školství v rozvratu, kriminalita mládeže roste a přibývá mladých lidí bez vyhlídek.

Tím nechci říci, že by irští katolíci neměli kriticky hodnotit svou minulost. Myslím si jen, že by ostatní národy neměly spěchat s vyjímáním třísky z jejich oka, aniž by kriticky zkoumaly stav oka vlastního.