Před pár dny jsme byli svědky tragikomické politické operety jménem „Lidumil Trump“. Podstatou propandistického divadla bylo zastavení ilegální agrese vůči svrchovanému státu. Údajně deset minut před úderem na íránské území učinil prezident supervelmoci „humánní krok“ a stopnul bezmála zahájený výpad proti zemi s antagonistickými zájmy. US Forces se rozhodl zabrzdit, alespoň podle oficiální linie, jelikož mu bylo líto návazných obětí na nepřátelských životech. Ejhle, toť obrat o sto osmdesát stupňů, prezident USA musel jít do sebe! Vždyť likvidací toho či onoho režimu, výhrůžkami všeho druhu a do všech stran neskrblí, hospodářskopolitickými sankcemi a ozbrojenými akcemi nešetří. Dokonce bez ohledu na přání přátel!

Mediální šaráda znamenala samozřejmě další výhrůžku Teheránu, jenž byl tak „troufalý“ a dovolil si sestřelit rozvědný bezpilotník, aby jeho trosky ukazoval světovým agenturám coby doklady agresivity „Velikého Satana“ a vlastní vojenskotechnologické vyspělosti. Za pouhou úvahu o „odvetě“ ale Bílý dům naštěstí nepostoupil, k čemuž znepokojená předsedkyně Sněmovny za demokraty Nancy Pelosiová podotkla, že vzhledem k pravděpodobným obětem na životech by byl úder velmi provokativní.

Ano, neadekvátní a provokativní by akce byla, ale ne v souvislosti s íránskými lidskými ztrátami. Teokratický režim by si nemohl dovolit zůstat nečinný. Už proto, že ostentativně hrdý vzdor vůči Washingtonu je ideálním nástrojem k potlačování početné vnitrostátní opozice. Znamenalo by to faktické posílení nedemokratického systému, v němž mají rozhodující slovo náboženští vůdcové, jimž zdatně „sekundují“ militaristé z Revolučních gard anebo (velko)podnikatelské kruhy.

Trump navíc ví, že prudké zhoršení bezpečnostních vztahů v neuralgickém regionu, odkud pochází významné množství fosilních paliv, by znamenalo ošklivou komplikaci jeho právě odstartované předvolební kampaně. Vzdor posunům v jednáních se totiž zatím nezdařilo vyjednat mír s afghánskými talibánci, a tak by mu další nekonečný konflikt slávy rozhodně nepřidal. Jen by dvakrát podtrhl veřejně šířené názory, že se EU musí starat sama na sebe, poněvadž má takového přítele, kvůli němuž netřeba nepřátel.

Napjatou situaci se spoustou vektorů řešili Trumpovi píáristé obrazem „lidského rozměru“ jinak chlapáckého, tvrdého vůdce. Předáka nejsilnějšího státnosti, jehož jurodivou posedlost nabitými a odjištěnými zbraněmi mocné americké armády odhaluje i nedávný, ignorantský projev o tom, že už roku 1775 „ovládala vzduch, vrazila do hradeb, dobyla letiště, udělala všechno, co musela udělat“. Spin-doktoři tím navíc nezáměrně odkázali na spektakulární americké útoky proti pozicím syrských jednotek v momentu, kdy měl vítězící Asad opět užít chemických zbraní. Mezi odborníky totiž převažuje názor, že Západ předem upozornil provládně angažované Rusko...

„Tanec mezi vejci“ vlastního mediálního dojmu, jaký předvádí bezkoncepční novosvětská administrativa, je bizarní. Notnou spojitost má nesporně též neohlášená, překvapivá státní návštěva v KLDR, při níž byl unikátním Trumpovým vstupem na území orientální diktatury poněkud zakrýván nejen předchozí neúspěch (protijaderného) rokování v Hanoji, ale právě i zmatené počiny v Perském zálivu.

Další vlákna do složitého přediva vplétají taktéž Íránci, když tlačí na diplomatickou pilu prostřednictvím sebevědomých prohlášení o dalším obohacování štěpného materiálu či překračování jeho dojednaného limitu. Upomínají tím mezinárodní společenství na svévolné pohřbení vícestranné mírové smlouvy, jíž nakonec prokazatelně respektoval, ač přiškrcovaný ekonomickými sankcemi, jedině Teherán.

Neklidná, nicméně oslabená a šikanovaná Evropa, kde svou roli sehrává i masivní izraelský lobbing, proti nim vystupuje jen velice obezřetně. Třebaže ještě loni ajatolláhům slibovala kompenzaci hospodářských ztrát. Nestalo se a stále proameričtější Velká Británie teď Íráncům dokonce zabavila ropný tanker. K čemuž se přidávají skutečnosti, že od svého tradičního dovozce fosilních paliv – opět pod americkým tlakem – ustupuje Indie, a ani Ruská federace s ČLR nebudou poměry zbytečně hrotit. V případě Moskvy rovněž proto, že mezi oběma (válečnými) spojenci stoupá napětí kvůli vlivu na Damašek.

Tak jako tak třímá ale šíitská oblastní velmoc silné karty – stupňování zástupných konfliktů prostřednictvím vlastních klientů. Nebo rovnou trumfové eso: Hormuzský průliv, kde již kdysi probíhala tzv. válka tankerů. Teherán nestojí v takřka polozávislé pozici Kanady či Mexika, ježto na pobřeží úžiny, kudy ročně „teče“ nejméně pětina světové produkce „černého zlata“ (ohledně loňského roku šlo o nějakých 20,8 mil. barelů), má solidně vyzbrojené základny. Nota bene disponuje zkušenými subverzivními jednotkami vybavenými drony či miniponorkami. Tudíž pouhá reálná příležitost k destabilizaci míst, odkud transportují naftu i tradiční chráněnci USA, Japonské císařství a Jižní Korea, znamená geopolitický malér. O příkrém růstu cen uhlíkatých paliv na světovém trhu nemluvě.

Zatím se napětí mezi Spojenými státy a Íránem řeší, odkážu-li na klasika, poměrně civilizovaně. Místo kamení se „z břehu na břeh“ hází nadávkami, jak to nedávno hrubou sentencí předvedl prezident Islámské republiky Rúhání. Nicméně strategické bombardéry Boeing B-52 Stratofortress stojí připravené na pozicích a nespí jistě ani půlmilionová íránská armáda. Klinč, v němž se protivné strany ocitly, vznikl poměrně zbytečně a jeho řešení bude složité. Každý má přece sobeckou prestiž!

Obdobný komentář publikovala Mladá fronta