29.3.2024 | Svátek má Taťána


ÍRÁN: Nukleární proliferace

13.6.2007

Pařížský večerník “Le Monde”, dlouholetý pilíř pro-arabské politiky francouzské vlády, se překonal. Ve čtvrtek 31. kvetna 2007 uveřejnil článek “Iran, le nucléaire proliférant” (Írán, šířící se nukleární), který představuje opačný pohled. Že by to byl jeden z prvních výsledků posledních prezidentských voleb? Autorem článku je pan Richard Prasquier, předseda CRIF (Conseil représentatif des institutions juives de France – Reprezentativní výbor židovských institucí Francie). Pouhý fakt, že „Le Monde“ uveřejnil něco, co napsal tento představitel „sionismu“, je už něčím, co bychom těžko viděli během dlouhých let, kdy Francii vedl Jacques Chirac.

Richard Prasquier píše:

Bomba v rukou Teheránu by nepředstavovala riziko pouze pro Střední východ; byla by nebezpečná též pro Evropskou unii.

Výzva ke zničení jiného členského státu, kterou Írán veřejně formuluje proti Izraeli, je charakteristickým porušením Charty OSN. Členské státy, a především stálí členové Bezpečnostní rady, mají za základní úkol vymáhat její respektování. Zajisté, hrozba zničením byla vždy částí rovnováhy nukleárního zastrašování během studené války. Ale šlo o zničení, plánované jako odveta. Zde není nic takového. Pouhá existence Izraele si zasluhuje „odvetu“, jinak řečeno první úder. Vzhledem k zeměpisné vzdálenosti by tento úder mohl být pouze nukleární.

Jistí fanatičtí islámští předáci si představují tento apokalyptický zločin jako předehru k návratu Mahdího (šíitského vykupitele, pozn. MJ). Mezi íránskými předáky jsou mnozí zcela určováni eschatologickými cíli, kde náboženský zápas je imperativem, podřizujícím si všechny ostatní. Tento zápas obsahuje nejen zničení Izraele, ale též zničení hodnot „světa křižáků“, našeho světa, jak to ilustrují učebnice užívané v íránských školách.

Pro určité pozorovatele by se Írán vlastnící nukleární zbraň dotýkal pouze konkrétních odpůrců režimu mulláhů. Šlo by pouze o konflikt íránsko-izraelský nebo íránsko-arabský, týkající se pouze místních činitelů. V této logice by se prý Evropané nepotřebovali míchat do konfliktů, které se jich netýkají. Nic není mylnějšího, než tento pohled!

Ti, kdo usilují - ve Francii především - o zastavení jakéhokoli nátlaku na Írán, aby přerušil obohacování urania, poskytují velmi špatnou službu Evropě snažící se žít v míru, ať už je jejich postoj určován sympatiemi vůči Teheránu nebo neznalostí geopolitických mechanismů.

Za prvé, geopolitika, tak jako příroda, má totiž hrůzu z prázdnoty. Jakmile nějaká mocnost přestává vykonávat svůj vliv v určité oblasti, okamžitě je nahrazena jinými mocnostmi. To se dnes jasně ukazuje v Africe, kde Francie už několik let ztrácí svůj vliv ve prospěch Číny, schopné vést svou expanzivní politiku.

V blízkosti Íránu očekává nekolik států, pevně spojených se Západem, a výborných dodavatelů a zákazníků Evropské unie, že tzv. „Trojka“ (Německo, Velká Británie a Francie) bude vykonávat na vládu Mahmúda Ahmadínedžáda nátlak shodující se s její hospodářskou a vojenskou silou. Jasne řečeno, kdyby Saúdská Arábie, Kuvajt, Pákistán a obzvláště Turecko byly zklamány Evropskou unií, neschopnou si vynutit úctu jejich společné noční můry - nukleárního Íránu -, je možné, že tyto země opustí západní spojenectví.

Potenciálně hrozná na komerční úrovni by tato perspektiva byla ješte hroznější na úrovni politické. Islamabád by se vydal pod „ochranu“ Číny. Rijád a petromonarchie Perského zálivu by se fixovaly na ryze islámské linii. Ankara by definitivně opustila evropský pól a připojila by se… k Rusku. Ve všech těchto případech, tím že by nevzala na vědomí důležitost nejen místních, ale i mezinárodních vazeb, by Evropa vážně ztratila.

Za druhé, kdyby Teherán získal nukleární zbraň, začala by se šířit všude v okolí. “Rada spolupráce zemí zálivu” (která seskupuje sedm arabských petromonarchií) oznámila už v prosinci 2006 zahájení programu nukleárního výzkumu – něčeho dosud zcela neznámého. N+kolik měsíců předtím ohlásil svůj zájem o “civilní nukleární program” i Egypt, zatímco Pákistán uváděl, že chce rozvinout své nukleární nosiče v konfrontaci s “narůstající hrozbou íránského jaderného programu”.

Pakliže bude mít bombu Írán - šíitský, perský a antimonarchický – bude usilovat o získání nukleární zbraně díky svým finančním možnostem a svým pákistánským inženýrům i Saúdská Arábie, poněvadž je arabskou sunnitskou monarchií a naftovou konkurentkou Íránu. Nacionalistické Turecko, které je soupeřem Íránu na Kavkazu a ohledně Kurdů, bude vyvíjet podobné úsilí. A Pákistán, který už vlastní vojenskou nukleární technologii, se ji bude snažit rozšiřovat, poněvadž je rivalem Íránu na úrovni náboženské (je sunnitský) i politické (ohledně Baludžistánu). Jak si Evropané představují, že budou moci v těchto závodech o získání zbraní hromadného ničení na Středním východě zajistit svou bezpečnost, ať už ve střední či dlouhodobé perspektivě?

Za třetí, zemepisné skutečnosti jsou tvrdohlavé. Nejen, že riziko místních střetnutí způsobených jadernými zbraněmi Íránu a jím vyvolané nukleární proliferace by se týkalo na prvním místě životních zájmů Evropy (ropa, vnitřní destabilizace atd.), ale též řada členských států Evropské unie ležících v jihovýchodní části Evropy by se ocitla v akčním paprsku íránských raket Shihab 3. Proti těmto nebezpečím by měly pouze dva členské státy Evropské unie – Francie a Velká Británie – v zásadě možnost nukleárního a konvenčního úderu dostačujícího k určitému odstrašení…

A konečně, co s nestátní proliferací? Islámská republika Írán, která už byla přistižena ve spolupráci s mnoha teroristickými akcemi ve světě (v Libanonu, ve Francii, v Argentině), by mohla získat nový prostředek k nátlaku především proti Evropě tím, že by poskytla nukleární zbraně teroristickým organizacím.

Představovat tedy situaci tak, jakoby se atomová bomba v rukou Íránu Mahmúda Ahmadínežáda týkala pouze Washingtonu, Jeruzaléma a hlavních měst arabských států a ne Evropy, je nezodpovědné. Jak vzhledem k nevyhnutelné destabilizaci dané oblasti, tak i kvůli přímé hrozbě proti evropskému území, musí být perspektiva nuklearizace Íránu Evropou rozhodne odmítnuta. Hraje se zde o její budoucnost. Jen aby kancléřka Merkelová, prezident Nicolas Sarkozy a budoucí britský ministerský předseda o tom byli přesvedčeni.

My Češi k tomu můžeme pouze dodat: aby o tom byli přesvedčeni též naši státníci a političtí představitelé. Mezi nimi samozřejmě čeští poslanci evropského parlamentu, kteří mají vliv na základní orientaci politiky Evropské unie. Ale též všichni ti, kteří, na jakékoli úrovni, spolurozhodují o vybudování americké radarové základny na území České republiky. Tato základna bude hrát důležitou roli v konfrontaci s Íránem. I když americká, přispěje podstatně k obranyschopnosti Evropy. Je naprosto nezbytné, aby skutečně byla vybudována.

přeložil, úvodem a závěrem opatřil dr. Martin Janeček

www.eurabia.cz

Richard Prasquier