Vladimíra Šlechtu snad není potřeba čtenářům české fantasy představovat. Začal publikovat roku 1993 v Ikarii, kdy mu vyšla povídka „Legendární zbraň“ a od té doby vyrostl v jednu z největších hvězd české fantasy. Získal řadu ocenění, zvítězil v literárních soutěžích a vydal velkou řadu románů – část z nich patří do „oggerdovského“ cyklu, kde se příběhy odehrávají v daleké a nepříliš lákavé budoucnosti; čistou fantasy je potom série „Krvavé pohraničí“ čítající několik knih a velkou řadu povídek roztroušených v antologiích i časopisech. (rozhovor s Vl. Šlechtou 2007; pozn. redakce)

Byl tak hodný, že mi věnoval něco z vzácného času a zodpověděl na pět otázek, které tíží mou mysl „zvědavého čtenáře“:

1. Na začátek poněkud tradičně – co nového chystáš a kdy se můžeme těšit na nové příběhy z Krvavého pohraničí?

   Ještě letos by měla vyjít knížka Válečná lest. Tahle knížka je něčím mezi povídkovým sborníkem a románem a obsahuje šest příběhů, jejichž vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou je voják z Pohraničí Roger Schnirega.

   Já vím, podle plánu už měl být na pultech třetí díl Gordonovy země, ale nevyšlo to. Počítám, že by mohl vyjít v květnu nebo v červnu příštího roku.

2. Právě na vlastní kůži zjišťuji, jak obrovská dřina je dát dohromady román a připravit jej k vydání. Závistivě se zeptám – kde bereš sílu a čas? Jsi typ spisovatele, který dokáže již první verzi napsat ve formě publikovatelné, nebo se stále vracíš a opravuješ?

   Psaní se věnuju pouze ve zřídkavých obdobích, kdy mám na psaní čas a klid (je málo zakázek, děti jsou zrovna z domu a tak podobně). Pokud se do psaní pustím, za 14 dní napíšu třeba i 200 stránek a s tím už se dá něco dělat. Jinak celé dlouhé týdny a měsíce nenapíšu ani řádku.

   A teď k opravování: napsat základní text, tedy sednout a nadatlovat do počítače nějaká písmenka, je obvykle to nejsnazší (a také nejzábavnější). Někdy je většina prvotního textu použitelná bez úprav (samozřejmě po opravení překlepů), ale někdy se nepoštěstí. Už jsem se naučil, že každý text musím přečíst alespoň 5x. Nejhorší je první čtení, tedy učesávání a uhrabávání prvopisu, při kterém mě obvykle provázejí pocity zmaru a beznaděje.

3. Že je Krvavé pohraničí v mnohém inspirováno divokým západem není žádné tajemství. Neláká Tě někdy napsat „čistokrevnou indiánku“?

   Trochu bych to opravil: Krvavé pohraničí není inspirované „divokým západem“, ale sedmiletou válkou mezi Anglií a Francií a také „dalekým západem“. Takzvaný „daleký západ“ (far west) existoval asi tak od roku 1800 až do konce války Severu proti Jihu. V těch dobách patřilo indiánské teritorium jen a jen indiánům a mělo to tak zůstat na věčné časy, neboli „dokud tráva bude růst“. Před rokem 1860 žádného z amerických politiků ani nenapadlo, že by bylo výhodné indiány odlifrovat, zkonfiskovat jejich loviště, půdu rozparcelovat a zdarma rozdat bledým tvářím – s tím přišel až ten lidumil Abraham Lincoln. Díky tomu také vyhrál válku. Do seveřanské armády se nahrnulo plno snaživých imigrantů, převážně Němců a Švédů, kterým Poctivý Abe slíbil indiánskou zem.

   Možná to vypadá jako slovíčkaření, ale rozdíl je tenhle: na „dalekém západě“ patří země nelidským (tj. nebělošským) rasám a nikdo jim ji neupírá, kdežto na „divokém západě“ jde už jen o to, jak domorodce co nejrychleji a nejefektivněji exterminovat.

   Mimochodem: myslím si, že i Pán prstenů je silně inspirovaný sedmiletou válkou, či spíše Posledním Mohykánem – a tím myslím původní román od Jamese Fenimora Coopera. Když čtete Posledního Mohykána, přímo vidíte ušlechtilé elfy (Mohykány), kterým patřívala „tahle země“. Mohykáni však odcházejí do Šedých přístavů (tj. do věčných lovišť). Protějškem elfů jsou zlotřilí „mingové“ (Huroni), tedy skřeti, kteří páchají samé nepravosti.

   A teď k poslední části otázky: ne, netoužím napsat skutečnou indiánku. Mě baví psát tuhle (jak to někdo nazval) zálesáckou fantasy.

4. Nešimrá Tě v žaludku, že Tvoje předpovědi z cyklu „Všechno na Mars“ – tedy: „atlantická civilizace je založena na spalování fosilních paliv. Fosilní paliva rychle docházejí. To povede k válkám.“ – se začínají pomalu a až nepříjemně blížit realitě?

   Je to jedna z možných budoucností. Jak kdysi napsal Ondřej Neff (cituji volně): „Je jisté, že euroamerická (tj. atlantická) civilizace už brzo skončí katastrofou, avšak vědci se přou, co tuto katastrofu způsobí. Ve frontě čeká příliš mnoho možných příčin: ropná krize, globální oteplování, globální ochlazování, pád asteroidu, pandemie novodobého moru, Godzilla, atd.“

5. Pražský CONiáš, v jehož programu je i beseda s Tvou maličkostí, má jako hlavní téma „strach“. Čeho ses bál v životě nejvíc a co Tě děsí nejvíc v současné době?

   Čeho se bojím? Pracovních průserů. Jinak ani nevím. Jak jsem říkal studentům, když jsem ještě učil na střední škole: „My Keltové se nebojíme ničeho, jenom toho, že nám spadne nebe na hlavu.“

Pokud byste se rádi dozvěděli víc, můžete navštívit stránky autora www.krvavepohranici.cz anebo ještě lépe: chcete-li Vladimíra Šlechtu poznat osobně, nebo se ho chtěli zeptat na něco, co zmíněno nebylo, potom je vaší šancí pražský CONiáš v termínu 26.-27.9.2008. O programu se více dozvíte na internetových stránkách http://www.mlp.cz/conias08.htm.

Míla Linc (děkuje Vladimíru Šlechtovi za čas a trpělivost při zodpovídání otázek).