25.8.2016 | Svátek má Radim






INTERVIEW: Rozhovor s Tomášem Němcem

23.12.2007 0:05

Tomáš Němec HydeTOPlistPamatuješ si, jak ses dostal k fantastice? A kteří autoři na tebe měli asi největší vliv?

Když nepočítám knihy Julese Vernea, přivedly mě k fantastice hlavně komiksy. Počínaje těmi v „ABC mladých techniků a přírodovědců“ až po ty porevoluční, jimž vévodil především ty od Káji Saudka, legendy českého komiksu. A jako každý velikán, měl i on spoustu následovníků, od pouhých neumětelských epigonů až k výtvarníkům, kteří ho časem předčili (zejména jeho produkci z devadesátých let). Jedním z nich byl Miroslav Schönberg, jenž v té době kromě malování komiksů ilustroval také v časopisech. Tak jsem se dostal k románu Ondřeje Neffa Pán modrého meče, který vycházel v časopise „Sedmička“. Z nedostatku jiné zábavy jsem si tehdy jedno pokračování přečetl a byl jsem ztracen… Pak přišel Ken Wood a meč krále D´Sala Jiřího W. Procházky, Conan Roberta E. Howarda, Kníže mečů Michaela Moorcocka, Devět princů Amberu Rogera Zelazného a mnozí další.

V kolika letech jsi začal tvořit svoje první povídky?

První povídky jsem vyrýval oslintaným dudlíkem do stěn kočárku, bohužel nikdo tato zajisté geniální díla nezaznamenal. Pak už to bylo jenom horší (smích). Ne, vážně. Myslím, že většina lidí, kteří píší, nedokáže určit onen „bod nula“, od něhož to všechno začalo. Myslím, že jsem nikdy nepochyboval o tom, co chci v životě dělat: tedy psát. (Kromě krátké epizody, kdy jsem chtěl být komiksovým výtvarníkem, než mi ale došlo, že k tomu potřebuji jisté nadání, kteréžto jsem ale postrádal.)

Tomáš Němec JekkylLidé tě znají hlavně jako šéfredaktora měsíčníku Pevnost. Jak ses do Pevnosti vlastně dostal?

Velice jednoduše: odpověděl jsem na inzerát, který byl v jednom čísle zveřejněný: „Časopis Pevnost hledá zástupce šéfredaktora“. A protože jsem jisté – byť amatérské – zkušenosti s vydáváním časopisu měl, řekl jsem si proč to nezkusit. Hned na první schůzce zafungovala chemie s tehdejším vydavatelem i nově přišedším šéfredaktorem Davidem Hartmannem a já se konečně mohl živit tím, co mě opravdu baví.

V Pevnosti ti v minulém roce vyšla povídka Poslední z vymírajícího národa, ve které vystupuje hrdina Sebasttyen. Bylo něco jeho předobrazem?

Naopak – Sebasttyen byl od počátku vědomě koncipován tak, aby žádný předobraz neměl. Respektive žádný „slavný“ či „populární“ předobraz. Nemělo jít ani o plagiát Conana, ani zaklínače, ani žádné drsného zabijáka drtícího mezi zuby cynické hlášky. Chtěl jsem – možná trochu kontraproduktivně s ohledem na žánr fantasy – představit normálního, obyčejného chlapa, který žije v době, do níž se narodil. Není ani nejlepší šermíř, ani nevládne kouzly, ani není vyvolený hrdina předurčený k páchání osudových skutků. Přesto se dostane do situace, v níž mu jde o život, takže musí napnout všechny síly, aby přežil.

S touto povídkou jsi v roce 2003 zvítězil v ceně O nejlepší fantasy. Jaký jsi z toho měl pocit?

Jak jinak než báječný. Soutěž O nejlepší fantasy je jedním z našich nejprestižnějších literárních klání a nejen to, zároveň slouží jako líheň talentů pro nakladatelství, jež ji vyhlašuje. Vřele ji proto doporučuji všem mladým autorům, kteří by se rádi jednou prosadili jako spisovatelé fantastiky. Protože meč, který je odměnou pro vítěze, otevírá mnohé dveře. Věřte mi, vím, o čem mluvím.

Co nového připravujete v Pevnosti? Na co se můžou čtenáři v příštím roce těšit?

Pevnost je časopisem, který od svého vzniku prošel řadou opravdu brutálních proměň a hledání vlastní tváře. Tu podle nás optimální se podařilo nalézt v roce 2006 a v současnosti hodláme měnit pouze makeup a vylepšovat a cizelovat stávající obsah. Pár novinek ale přibude: změnili jsme výtvarnou podobu Edice Pevnost, začne fungovat workshop Ondřeje Neffa, připravujeme hned tři zajímavé tematické speciály a konečně chceme resuscitovat náš pevnostní web. Na nedostatek práce si rozhodně nemůžeme stěžovat a budeme doufat, že čtenáři si pro změnu nebudou stěžovat na nedostatek nových impulsů, jichž se jim v příštím roce dostane.

V Edici Pevnost vydáváte knihy českých autorů. Můžeš prozradit některé připravované tituly, které vyjdou v roce 2008?

Kostrou edičního plánu bude v příštím roce tetralogie Josefa Pecinovského Kroniky nové Země, kterou tvoří svazky Vejce s ozvěnou, Posvátná larva, Záhadná kukla a Věčné imágo. Vyjdou také sebrané a o nové texty doplněné anti-tolkienovské povídky Michala Špačka, v soutěži O nejlepší fantasy roku 2000 oceněný soubor čtyř novel Pohřbeni na Soldafaru Jany Rečkové (rozdělený do dvou knih), nový sci-fi román Petra Heteši a pokud pánové Neff a Žemlička dají, tak i pátý díl Marsovské pentalogie, respektive pokračování Vlčice. Další tituly jsou v jednáních a zatím by bylo předčasné o nich mluvit.

Sleduješ českou fantastiku? Která kniha tě v poslední době zaujala?

Vzhledem k mé pracovní náplni ji musím sledovat, navíc je to můj koníček, takže tak činím s velkým potěšením. Líbilo se mi, jak byl rok 2007 plodný nejen na knihy ostřílených veteránů, ale také autorů nových, známých doposud především z povídek. Mezi antologiemi ční Pod kočičími hlavami pánů Jireše a Kudláče a Imperium Bohemorum Ondřeje Műllera, z knih pak především vyvrcholení Novotného megaopusu Valhala, všechny tři knihy Petry Neomillnerové a Jméno korábu Pavla Renčína. A báječně jsem si početl i ve druhém díle Gordonovy země Vladimíra Šlechty.

Dal jsi dohromady povídkové sborníky Dobro vítězí, Tváře budoucnosti a Orbitální šerloci – co tě přivedlo k práci editora?

Dobro vítězí jsem sestavil spolu s Jiřím Přibylem v rámci organizování akce Bohemiacon 1995 a při tom jsem zjistil, že mě to baví. A protože jsem byl zapálený pro českou fantastiku a protože v té době nevycházelo tolik původních (natožpak tematických) antologií jako dnes, rozhodl jsem dát dohromady Tváře budoucnosti. Trvalo však téměř tři roky, než kniha vyšla a situace se na knižním trhu změnila natolik, že jsem tuto svou „okrajovou“ zálibu v poslední době dost omezil. Když už se tedy pouštím do něčeho podobného, pak pouze s někým dalším, který mě k tomu povětšinou vyprovokuje. To byl jak případ „Kryštofa“ Kudláče a Orbitálních šerloků, tak Jarka Mosteckého a zatím „přísně tajného“ projektu, na němž velmi zvolna pracujeme.

Na rok 2008 připravuješ společně s Martinem Šustem nový povídkový sborník s názvem Letopisy české fantasy. Můžeš něco prozradit už teď?

Účelem této antologie je přinést chronologicky řazený přehled těch nejdůležitějších povídek a novel žánru fantasy, které ovlivnily současnou podobu tohoto subžánru u nás. Kniha by měla být nejen bohatě ilustrovaná Lubomírem Kupčíkem, ale také doplněná o minirozhovory s autory, vzpomínající na dobu, kdy jejich texty vznikaly, a řadu dalších metatextů, které by ze sborníku měly vytvořit jakousi čítanku a učebnici dějin české fantasy v jednom.

JFK Chladná hra Tomáš NěmecNa svém kontě máš pátou a dvanáctou misi Agenta JFK – jak se Miroslavu Žambochovi a Jiřímu W. Procházkovi povedlo tě naverbovat?

Elegantním literárním obloukem se vracím zpátky k meči ze soutěže O nejlepší fantasy. Díky němu jsem se – kromě jiného – seznámil s Jiřím W. Procházkou, s nímž mě pojí stejný náhled na literaturu i na počet vypitých piv nutných k tomu, aby se člověk stal spisovatelem (smích). Od mého vítězství v soutěži uplynulo pár let, napsal jsem také pár kratších textů a pak, právě od JWP přišla nabídka, která se… však víte. Dostal jsem zkrátka možnost vydat svou první knihu a to navíc takovou, která mohla/musela být o polovinu kratší, než bývá obvyklé, takže člověku zbylo víc času na to pivo (smích).

Co je ti na světě Agenta JFK sympatické?

Mám rád prolínání žánrů, které bývá sice velmi ošidné, ale když se podaří, stojí to za to. Což je, myslím, případ právě Agenta JFK a to i navzdory tomu, že nezůstalo u spojení pouhých dvou nebo tří. žánrů. Mirek Žamboch a Jiří W. Procházka nejsou žádní troškaři a tak se v případě tohoto seriálu můžete kromě klasických sci-fi, fantasy a špionážních atributů dočkat také westernu, hororu, pirátské dobrodružky, detektivky, zkrátka všeho, na co si jen vzpomenete. A nejúžasnější na tom je, že to celé drží dohromady systém vychytaných pravidel a omezení, který svět Johna Francise Kováře zdůvěryhodňuje a činí ho nečekaně životným.

Stín legendy Tomáš NěmecChtěl by ses vrátit do Johnova světa potřetí?

Určitě ano a to nejen pro to, že trojka je magické číslo (smích). Mám Agenta JFK rád, ale další díl musí prozatím ustoupit nejen práci v Pevnosti, ale také mým osobním literárním projektům, a také – což kvituji s nadšením – také dílům dalších autorů, kteří jsou postupně do seriálu zapojováni.

A co dál? Nechtěl by sis „střihnout“ román nebo své dosavadní povídky uspořádat do sbírky?

Povídek je málo a jsou příliš obsahově rozdílné, než aby to v této chvíli mělo smysl. Jeden čas jsem koketoval s myšlenkou dát dohromady knihu tvořenou Sebasttyenovými příběhy (napsané jsou další dva), ale když jsem se na ně díval s odstupem několika let, nepřijdou mi nijak zázračné a i tematicky už nejsou tím, čím bych chtěl dál trávit čas. A román…? Tak to je jiná – Pavel Renčín mi začal říkat „sešitkáři“, narážeje na útlé hřbety Chladné hry a Stínu legendy, takže je načase tomu „pohádkáři“ ukázat, zač je toho loket. Než se ale do psaní pustím, musím strávit několik týdnů hraním FIFY 2008, jinak bych se nemohl adekvátně soustředit.

Jaké žánry máš rád kromě fantastiky?

Tajemstvím není, že hlavně detektivku a pokud je drsná a odehrává se ve škole (nejlépe v té americké), tím lépe. Jinak se mi líbí jakákoli povídka, román, novela či divadelní hra, která má dobrý příběh a zajímavé postavy a je jedno, jestli jde o červenou knihovnu, western, dobrodružku či o knihu hlavního proudu.

Máš nějaké oblíbené filmy a knihy?

Určitě, jako každý. Z filmů mám slabost pro Blade Runnera, Indianu Jonese, snímky Terryho Gilliama a Davida Finchera (Sedm, jak jinak), Sloního muže od Lynche, Misii a Hotel Bagdád od režisérů, jejichž jména si nepamatuji a ještě asi dalších milion titulů, na které jsem zapomněl. A knihy? Cokoli od Philipa K. Dicka, Theodora Sturgeona, Ladislava Fukse, Iaina M. Bankse, Davida Gemmella, Michaela Connellyho, Raymonda Chandlera a ještě asi dalších milion titulů od spisovatelů, na které jsem zapomněl.

Co posloucháš za muziku?

Od „osmdesátek“ (Depeche Mode, Pet Shop Boys, Cure, OMD aj.), přes „brit pop“ (Suede, Blur, Radiohead až k našim Southpaw) a v poslední době mě hodně bere kanadská kapela Arcade Fire, jejíž produkce se označuje jako „indie rock“. A ještě asi dalších milion kapel, na které jsem zapomněl.

Martin Stručovský


Diskuse


jitka bond
21:09
27.12.2007

Tomáš Němec
11:39
28.12.2007

Petra Neomi
2:27
30.12.2007

Tomáš Němec
11:51
30.12.2007

počet příspěvků: 4, poslední 30.12.2007 11:51
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...