Martin Stručovský: Jak jsi se dostal k fantastice? Kteří autoři tě ovlivnili nejvíce?

Ondřej Nečas: Myslím, že úplně první sci-fi knížka, která se mi dostala do ruky, byla "Invaze z vesmíru" Václava Kajdoše. Vyrůstal jsem ovšem na Verneovkách, četl jsem je ještě v době, kdy jsem zvládl tak nejvýš úryvky kolem zajímavých obrázků, ale bavilo mě to. První pořádný sci-fi román byl Simakův "Čas je ta nejjednodušší věc". K Simakovi mám dodnes nostalgický vztah, jestli mě někdo ovlivnil, tak on. Mám rád autory, jejichž postavy jsou živé, nejsou to jen loutky sloužící k tomu, aby prezentovaly autorovy názory. To mi vadilo třeba u Asimova, když chce čtenáři něco sdělit, tak to cpe do úst první postavě, která mu přijde pod ruku, bez ohledu na její charakter.
S fantasy jsem se setkal později a spíše s tou netradiční, humornou, jako Morressyho "Trocha práce vznešeného druhu" nebo Pratchettova Zeměplocha. Uznávám, že ti na mě jistě působili víc než Tolkien a spol. A jistě i pohádky, ovšem už jako kluka mě víc než akce zajímala možnost nahlédnout za kulisy pohádkového světa – spíš než scéna, v níž rytíř zabil draka, mě zajímala ta předchozí, kdy si princezna mohla s tím drakem promluvit a dozvědět se něco o jeho pohnutkách a charakteru. Právě tohle ale autoři bohužel trapně odbývali.

MS: Před nedávnem ti v nakladatelství Poutník vyšla prvotina Případy hejtmana Ambrože, ve které kombinuješ fantasy s detektivkou, kdy jsi přišel na ten nápad, že dáš ty dva žánry dohromady?

ON: Kdy, to nevím, ale docela se mi to líbí. Kombinaci sci-fi–detektivka jsem použil v několika povídkách, vhodně se doplňují, protože sci-fi může nabídnout zajímavé prostředí a detektivka zápletku. U fantasy je to podobné, pokud ovšem máme fantasy svět, který žije – ne takový, který stojí na pokraji zkázy a hrozí nějaké veliké zlo, které ho chce zničit a kterému se musí postavit osamělá skupina hrdinů. Svět nemůže věčně stát na pokraji zkázy, musí žít – a potom ho obvykle neohrožuje velké zlo ale spousta malých zel, proti kterým svalnatý barbar s mečem nemá šanci. Když svět získává řád, zlo se stává zločinem a tradiční hrdinové musejí změnit povolání, pokud nechtějí raději odplout do země otců.

MS: Kteří autoři detektivek tě ovlivnili?

ON: Napadají mě tři, i když jistě jich bylo víc. První asi musí být Agatha Christie. Ona pravidelně zvládá to, co se jiným podaří jen občas a se štěstím, pokud vůbec – tedy utajit před vámi do poslední chvíle, kdo je vrah, a přitom hned po odhalení se praštíte do čela se slovy: Vždyť to je přece jasné!
Dalším je Robert van Gulik a jeho série historických detektivek ze staré Číny. Jeho styl je mi blízký, dokáže skvěle vykreslit prostředí, aniž by se utápěl v popisech reálií, i když je zřejmé, že toho o té době hodně ví, ale soustředí se na příběh.
Posledním je asi trochu překvapivě Ray Bradbury. Miluji jeho jazyk, tomu se nikdo nevyrovná. V jeho detektivkách sice obvykle nejde primárně o pátrání, spíš o atmosféru, ale v tom je dokonalý – jeho romány "Smrt je vždycky osamělá" a "Hřbitov šílenců" jsou prostě úžasné.

MS: Hledal se nakladatel pro tvou prvotinu obtížně, nebo to naopak bylo jednoduché?

ON: Ve skutečnosti si on našel mě. Napsal jsem povídku do měsíčníku Pevnost, v ní se poprvé objevuje hejtman Ambrož a ostatní Bludovské figurky (vlastně poprvé ne, ještě byl jeden interaktivní příběh na pokračování ve studentském časopise, čtenáři mohli hlasovat o dalším vývoji, ale to bylo ještě trochu jinde). Ta povídka, "Poslední ze čtyř", mě hodně překvapila, začínal jsem to spíš jako lehce žertovnou hříčku a vyšel z toho spíš pochmurný detektivní příběh s nečekaně silnou atmosférou. Nedlouho poté se mi ozval Egon Čierny z nakladatelství Poutník, jestli bych nechtěl napsat román ze stejného světa. Navrhl jsem, že by to mohly být tři kratší provázané novely, nakonec se to ustálilo na dvou. Psal jsem na objednávku, ale měl jsem naprosto volnou ruku.

MS: V současné době vyvolal obrovský boom projekt Agent JFK, nelákalo by tě si jeden díl taky napsat?

ON: Přiznám se, že jsem zatím žádný díl nečetl, ale líbí se mi nápad stvořit takovou českou sérii, a kdybych našel nějaké zbytky času a někdo mi dal důvěru, klidně bych to zkusil. Ovšem jestli by mě pak vydavatelé s výsledkem nevyhodili, to nevím.

MS: To mě přivádí k otázce - co nového připravuješ?

ON: Jak se asi dalo čekat, chystám další příběhy Ambrože a spol., mám něco přes 100 stránek, ale potřebuji si také od všech těch vražd trochu odpočinout, a tak jsem začal psát jednu knížku pro děti, s pracovním názvem "Šifra profesora Holoubka". Zjišťuji, že už je to pěkně dávno, co mi bylo 14, a nějak jsem to zapomněl, takže vžívat se do myslí dětských hrdinů není vůbec hračka. Ale na druhou stranu, je příjemné na čas se ocitnout v trochu čistším světě.

MS: Co děláš, když nepíšeš? Jak relaxuješ?

ON: Jak říkal (v trochu jiném kontextu) Miloš Kopecký – člověk taky někdy musí spát a pracovat. Nejsem zrovna příznivcem aktivního odpočinku, relaxuji při psaní, a když už opravdu nemůžu (psaní je totiž pěkná makačka, to vám řekne každý), sednu si k televizi nebo si zahraju nějakou počítačovou hru. Příjemná relaxace je taky vaření. To je ze sportu asi vše.

MS: Jaké jsou tvé oblíbené filmy a knihy?

ON: Knížky – ty, které zrovna čtu. Teď zrovna je to "Tajemný plamen královny Loany" Umberta Eca. Pokud bych měl uvést knížku, ke které jsem se nejvíckrát vrátil, pak by to byla asi "Jak se jmenuje tahle knížka?" od Raymonda Smullyana.
Filmy – těch je spousta. Líbí se mi filmy Tima Burtona, Bryana Singera, Mela Brookse, Oldřicha Lipského... a mnoha dalších.

MS: Jakou posloucháš hudbu?

ON: Při psaní žádnou, hudba mě rozptyluje. Jinak spíš nějakou lehčí relaxační hudbu jako Enya, ale klidně si pustím třeba Glenna Millera nebo Rossiniho či Händela, co je po ruce. Anebo rádio. Jsem nenáročný konzument.

MS: Díky za rozhovor.