Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod (například bohatou obrazovou galerii).

Martin "Darion" Antonín se narodil 14. listopadu 1978. Navzdory původním předpokladům šlo o vysokoškolsky vzdělanou osobu: V nejspodnějším šuplíku s jinými podivuhodnými memorabiliemi došlo k objevu diplomu z oboru diplomacie a politologie. O vstup do politiky se však zřejmě nepokoušel, což odpovídá svědectví jeho přátel: "Byl to hodný člověk. Až moc.". Hraje tzv. LARP, píše fantasy romány a povídky. Více informací můžete najít například v jeho profilu na stránkách nakladatelství Straky na vrbě, osobních stránkách www.darion.biz, případně i na Facebooku.

Tento týden vám u Strak na vrbě vyšel první díl vaší nové trilogie "Daemonica: Hovězí v žaludku". Můžete nám o ní říct něco víc?

Tak za prvé: Není to kuchařka. To je poměrně časté nedorozumění. A za druhé: Je to sice příběh o tradičním souboji mezi nebem a peklem, ale neberte ho moc vážně. Hlavní hrdina je možná trojjediný, ale k Bohu má zatraceně daleko. Na nebi se blíží volby, peklo by rádo na svět, Arnošt Hovězí by zas celkem pochopitelně rád vylezl ze žaludku sukuby, která ho pozřela při jeho až příliš podařeném rituálu – a protože ta sukuba je ve skutečnosti anděl na tajné výzvědné misi, na kterou očividně nemá ani odvahu, ani kvalifikaci, tak se nám to trošičku zamotává... a Hovězí, přáteli též zvaný Rostbíf, má před sebou pořádný flák práce.

Za třetí: Není to kuchařka. A už se na to neptejte.

Vaše předchozí dvě knihy spadaly víceméně do žánru klasické fantasy, Daemonica je však podle všeho zasazena do současnosti našeho světa. Proč ta změna?

Vždycky jsem chtěl v nějakém příběhu použít brokovnici.

No, možná bych vám měl raději povyprávět o tom, jak jsem si chtěl napsat něco "aktuálnějšího", s možností vytvořit paralelu našeho současného vnímání světa i dnešního kulturního a politického dění...

Ale ta brokovnice to prostě vyhrála.

Jak dlouho Daemonica vznikala?

Nejdřív asi rok. Potom jsem ji už hotovou dal přečíst nakladateli a několika přátelům. Jedna z nich, Ivana Kuglerová, chtěla na motivy takto pozměněné Prahy udělat larp (live action roleplay game) – což mě nadchlo tak, že jsem to nakonec (s její nemalou pomocí, a s pomocí své ženy Kamily) zorganizoval sám. Na jaře 2008 začali po Praze běhat andělé i démoni, a také lidé, kteří je povolávali na svět, a vytvářením příběhů pro hru jsem získal tolik nového materiálu, že jsem do uzavřeného románu začal dopisovat další dějové linie... a v tom pokračuji dodnes. Myslím, že to knize rozhodně prospělo, ale místo jednoho či dvou dílů teď má tři. A tím to neskončí – pod hlavičkou Daemonicy plánuji i další knihy či povídky. Tenhle svět už teď žije vlastním životem.

Neláká vás třeba taková sci-fi? Hodně českých autorů už třeba přispělo do cyklu "Agent JFK"...

Vlastně už mám rozepsané hned dva sci-fi příběhy, obojí z daleké budoucnosti. Spousta vesmírných bitev, cizích planet, mimozemšťanů a vůbec. Hodně obdivuji Josse Whedona a jeho seriál Firefly – to je přesně ten styl, který mi sedí. Málo řečí o technice, hodně akce a vztahů mezi postavami. Teď jen najít čas a všechno to dokončit.

A vidíte – vlastně ještě jeden. Postapokalyptický příběh, na kterém jsme dělali s Jakubem D. Kočím, ale kvůli Daemonice a Větru v piníích (který napsal společně s Františkou Vrbenskou) jsme ho prozatím odložili. Takže sci-fi ano.

A JFK čtu a líbí se mi – ale už je vám asi jasné, že načínat ještě další projekt se mi moc nechce.

V létě vyšel u Strak na vrbě sborník "Město přízraků", kde jste měl novelu o rozsahu 250 stran. Na Městě přízraků je zvláštní, že se spíš než o sborník jedná o román poskládaný z na sebe navazujících povídek několika autorů. Jak se vám na něm pracovalo a jaká to byla zkušenost?

Dost šíleně a dost šílená. Město přízraků jsem měl zakončit a s ostatními autory jsme byli domluvení, kam příběh přibližně dovedou a jak ten můj konec bude vypadat. Když jsem si však přečetl, co ostatní napsali, málem jsem to vzdal. Nejenže se tam objevila spousta neukončených dějových linií, které prostě nešlo ignorovat (protože bychom pak zanechali čtenáře zcela neuspokojené), ale přibyly i nové postavy a noví zásadní nepřátelé celého města... Když k tomu připočtu i skutečnost, že Vladimír Šlechta (nic zlého netuše) vzal mou postavu, kolem které jsem chtěl závěr vystavět, a už v úvodní povídce z ní udělal někoho úplně jiného, tak si asi dovede představit mé zoufalství.

Následovaly tak dva týdny zuřivých diskuzí po mailu – nakonec Argawara z úvodní povídky prakticky zmizela (za což Vladimírovi děkuji, protože vím, jak je těžké pro autora měnit už hotová díla) a já mohl přeci jen navázat. To už jsem se poněkud vzpamatoval a nahodil megalomanský režim – řekl jsem si, že to prostě zvládnu. Vzal jsem úplně všechny postavy a úplně všechny dějové linie, postupně je navazoval na jediné "příběhové lano" a na konci udělal obrovský uzel. Ano, výsledek se jen těžko dá nazvat povídkou – jak kvůli rozsahu, tak kvůli celkovému pojetí – ale je to tam všechno. A samotné lano navíc i za uzlem pokračuje, protože osudy několika postav sahají daleko za hranice jediné knihy – ale co se týče příběhu samotného Města přízraků, ten má svůj jasný konec.

Bylo to opravdu šílené – v dobrém slova smyslu.

Považujete některou ze svých knih za stěžejní, nebo je všechny vidíte stejně?

Všechny mé romány vznikly tak nějak... nečekaně, ale rozhodně je nevnímám stejně. V Křivém ostří jsem sice začal vyprávět příběh světa, k němuž jsem už tehdy měl v šuplíku asi tisíc popsaných stránek, ale jde jen o vedlejší dobrodružství jedné z jeho hlavních postav. V Zelené jsem trochu popustil své šílenství ze řetězu a byl to moc dobrý pocit. Díky Městu přízraků jsem získal dojem, že jsem se dokázal vypořádat s něčím opravdu těžkým. Ve 101 nejkrásnějších domovních znameních Prahy jsem nabral zkušenosti s vědečtější prací a vážnější literaturou.

Stěžejní kniha... Snad Daemonica. Dělám na ní už spoustu let, znám ji skoro nazpaměť a pořád na ni myslím. A pak taky to, co přijde jako pokračování Křivého ostří. A asi každá kniha, kterou ještě chystám. Nehodlám nic psát jako "vedlejšák". To prostě nemá cenu.

Chtěl jste vždycky být spisovatelem?

Ano. Když se podívám na své školní sešity, které mají vpředu trochu té biologie a matematiky a zezadu spoustu naprosto nečitelných textů... Ano. Jakmile jsem přestal toužit po pirátské kariéře, začal jsem psát.

Vaším prvním napsaným románem nebylo Křivé ostří, že?

Ne. Jako první jsem odevzdal jiný román s trpaslíkem Rhanem, Krvavou nevinnost. (Haha.) Dělal jsem na ní spoustu let a pořád ji přepisoval... než mi konečně došlo, že to, co je od základu špatně, je lepší převymyslet a napsat celé znovu. Nebo to rozebrat na kousky a použít ty příběhy v několika různých knihách, do nichž se hodí lépe. Uvidíme.

Kterou ze svých knih byste rád viděl na filmovém plátně?

Všechny by byly tak trikově náročné, že by se musely dost zásadně předělat... Ale pokud už mám být nerealistický snílek, tak by to asi nejvíc slušelo Daemonice. Kombinace Prahy, krásné démonky, ohromných bitevních scén mezi pekelníky, anděly a středověkými rytíři, hláškování hlavních hrdinů a celková komicko-akčně-existencialistická atmosféra... Já bych na to šel.

Kam chodíte na nové nápady? Máte nějaký inspirační zdroj?

Historii, knihy, larpy, počítačové hry, filmy... Prakticky z každé věty, kterou někde někdo řekne, může vzniknout úžasný příběh. A teď nemyslím nějaké vykrádání – já se prostě často na něčem zaseknu a začnu to promýšlet do důsledků. Tuhle jsem viděl ve filmu samuraje, který vybil třicet nepřátel v jedoucím vlaku, načež se vzdal policii a přerazil vlastní meč, aby ho nemusel odevzdat v celku – byl jsem úplně naměkko – a řekl jsem si: Tohle je nálada, kterou bych chtěl vzbudit u svých čtenářů. Ten scénárista k tomu použil tenhle a tenhle prostředek. Já to udělám jinak, ale k tomuhle chci dojít.

A stává se vám, že jich máte hodně a nevíte po kterém skočit dřív a nebo vám naopak dojdou?

To první. Mám rozepsaných asi šest románů a stejně tolik povídek. Nestíhám to dopisovat, protože mi vždycky začne hořet termín na nějaký překlad... A když dopřekládám, tak se chci vrátit k Daemonice, jenže si třeba řeknu: "Napadlo mě tohle, to mám hned!" a on je z toho další román...

Co děláte, když zrovna nepíšete? Máte nějaké oblíbené knihy, autory, filmy, seriály...?

Buď organizuji larp Bezkrálí, nebo stojím v klubu Krakatitu za barem. To je teď takový můj koníček. Dělám scifistům toasty a nadávám si, že bych s tou charitou měl přestat a jít překládat nebo psát.

A seriály – to je třetí nemesis mého psaní. Teď momentálně Teorie velkého třesku, Ztraceni, House, Dr. Who, Stargate – kromě toho samozřejmě Battlestar Galactica , už zmíněná Firefly, Angel, Buffy (na tu nedám dopustit a raději mě nepouštějte do jedné místnosti s tím, co ji tehdy překládal a udělal z ní suchou hovadinu pro náctileté)... a nejoblíbenější nakonec, nejdrsnější Jack Bauer se svou 24. Začínám si myslet, že si Kiefer Sutherland dělá zálusk na trůn Chucka Norrise.

Zmiňovat Tolkiena, Vernea, Asimova, Pratchetta, Martina a Foglara je nošení dříví do lesa.

Co pro nás připravujete nového?

Všechny dříve zmíněné romány, pak také povídky do dvou chystaných antologií Strak na vrbě (první s trpaslíky a draky, druhá s knihovnou a Prahou na padrť), temnou fantasy pro Fantom print, rytířský příběh pro antologii historické fantasy Ondřeje Jireše, překlady comicsů Vetřelci, Živí mrtví a Sláine... a jestli to všechno stihnu bez nervového kolapsu, tak asi nějakou oslavu.

Díky za rozhovor a přeji hodně úspěchů v další kariéře.