28.3.2024 | Svátek má Soňa


INTERNET: Továrny na desinformaci

18.11.2016

Desinformace na síti je téma, na které jsem vás upozorňoval již několikrát. Pracujeme-li na síti, je třeba být opatrný a dodržovat několik základních pravidel při posuzování pravdivosti a věrohodnosti textu. Budu o nich hovořit později. Samotná pravidla však nestačí, protože „trollové“, jak se šiřitelům desinformačního obsahu obecně říká, jsou stále vynalézavější a průběžně své metody vylepšují. Člověk musí zapnout mozek, hodnotit přicházející materiál logicky a nesmí být příliš důvěřivý, i když se mu daný obsah může na první pohled líbit. Proto první a povinné pravidlo zní: komu celkové vyznění zprávy, komentáře či videa, nakonec prospívá? Hodnotících kritérií máme přirozeně víc, ale nikdy nesmíme při posuzování obsahu zapomínat na toto základní pravidlo.

Asi by bylo dobré osvětlit význam pojmu „troll“. Původně chlupatá skandinávská mytologická bytost podobná člověku, ale nepříliš přátelská. V „ajťáckém“ žargonu je trollem ten, kdo zasílá záměrně provokativní, urážlivé nebo irelevantní příspěvky k citlivým tématům, jejichž cílem je rozbít věcnou diskusi a vyvolat emotivní odezvu. Tato definice, kterou můžete najít ve Wikipedii, však není vyčerpávající. Ovšem už jen z tohoto popisu činnosti trollů je na první pohled vidět, že jde o pole velmi vhodné pro dezinformátory. Jak šel vývoj dál, stalo se pravidlem nazývat trollem každého, kdo skrývá na síti svoji identitu. Nejenom anonymního autora, ale i toho, kdo používá vymyšlené či neexitující jméno, i kdyby bylo ozdobeno akademickým titulem.

Protože si stále více příslušníků zejména televizní posluchačské obce uvědomuje, že naše tzv. média hlavního proudu jsou řízena vládnoucími politiky, a proto na své objektivitě nutně ztrácejí, naučili se hledat pravdivější a nezávislejší informace právě na internetu. Tohle ovšem postřehli i dezinformátoři, a právě proto začali naši síť v posledních dvou letech masivně zaplavovat. Neuniklo to ani našim tajným službám, jejichž prací je hlídat vše, co by mohlo narušovat bezpečnost státu. Proto se i v poslední zveřejněné přehledné zprávě BIS objevila kapitola o internetové desinformaci, která konstatuje, že většina destruktivního obsahu k nám přichází z ruských zdrojů.

Jistě jste už i vy alespoň zavadili o pojem „trollové z Olgina“, nebo o cosi, co napsali „chlapci z Jaseněva“. Pojďme se na to podívat blíž. Původně jsem se domníval, že jde o nějakou propagandistickou centrálu bývalé KGB, jako je ono proslulé Jaseněvo, a že je to někde kousek od Moskvy. Ne, ne. Olgino je malá víska na okraji Petrohradu, a pracoviště pro desinformaci a propagandu tam vzniklo až v době začínajícího ukrajinsko-ruského konfliktu někdy koncem roku 2013. Onen zřejmě polotajný státní podnik se dodnes ukrývá za nenápadným názvem „Agentura pro výzkum internetu“. Své první zaměstnance tam lovili inzeráty. Nabízeli mladým lidem, kteří rozumí počítačům a rádi píšou, královské platy. K tomu ale vyžadovali závazek mlčenlivosti. A předem varovali, že se za ty peníze bude muset pracovat velice tvrdě. Tohle všechno si můžete nakonec i vy najít ve Wikipedii. Ovšem jako vždy, není nad svědectví z první ruky.

Takové svědectví otiskly Lidové noviny v sobotu 5. listopadu v rubrice ORIENTACE pod titulem „Klidně si mě pronásledujte“. V obsáhlém a pozoruhodném rozhovoru Zuzany Lizcové s mladou finskou investigativní žurnalistkou Jessikkou Aro se dozvíte mnoho o zákulisí vzniku a rychlém růstu desinformační továrny poblíž Petrohradu. Aby zjistila co nejvíce, jela se Jessikka přímo do Olgina podívat. Měla dvě výhody. Uměla už od dětství dobře rusky a měla pro strach uděláno. Dovnitř agentury se přirozeně nedostala, ale od místních lidí a některých bývalých zaměstnanců získala mnoho usvědčujících výpovědí.

Dozvěděla se o práci na střídavé směny tak, že pracoviště funguje 24 hodin denně. Ověřila si vysoké platy zaměstnanců. Zjistila, kolik komentářů musí jeden troll za směnu vyprodukovat. A odhalila ještě další a další podrobnosti o činnosti agentury, zejména dovnitř Finska. Namátkou cituji: „...(ve Finsku) šířili obrázky civilních obětí na Ukrajině a mazali kritické tweety Finů... někteří lidé byli touhle propagandou silně zasaženi. Poté, co jim trollové vyhrožovali, přestali na síti komentovat ruské záležitosti. Vyděsilo je to, byli umlčeni. Jiní ztratili přehled o tom, co je a co není pravda, nebo dokonce sami začali ruskou propagandu šířit.“ Konec citátu. Typická ukázka toho, co dokáže pracovitý ruský troll. Jessikka se také dozvěděla, že stále nabírají nové a nové zaměstnance do poboček v jiných ruských městech. Jejich činnost se neomezuje jen na blízké sousedy, zasahuje celý demokratický západní svět na všech kontinentech. Opět cituji: „Zjistila jsem, že The Guardian obdržel desetitisíce proruských komentářů ke každé zprávě, kterou napsali o Ukrajině.“ Konec citátu.

Rozhovor obsahuje ještě celou dlouhou řadu dalších burcujících skutečností a celkově vyznívá jako velké varování. Memento, které bychom neměli přejít jen tak, protože do sféry ruských desinformačních aktivit patříme i my, a nejsme v jejich žebříčku zrovna na posledním místě. Zaostřeme tedy na to, jak si počínají u nás.

Nejprve zjistí, co koluje na našich sociálních sítích, čili co převažuje na internetu. Přidají k tomu skutečně nezávislé internetové noviny, rádia a také malé televizní stanice. Prohlédnou si průzkumy veřejného mínění, které jsou tentokrát vzácně nepřikrášlené, protože jedné vládní straně teče do bot a potřebuje vědět, jak na tom před volbami doopravdy je. Dozvědí se, že veřejnost je ze 72 nebo 73 procent proti islamizaci své země. Pak vezmou několik hlavních témat, např. řízenou islamizaci Evropy nebo nechráněnou vnější hranici EU, a napíšou řadu článků ve zdánlivě stejném duchu, který převažujícímu veřejnému mínění odpovídá. Ale pozor, vpašují tam asi 20 až 30 procent obsahu, který vyhovuje jim. Takový článek pak vyzní, že všechno to špatné zavinili, anebo ještě lépe, přímo organizují Američané, a že z této zdánlivě bezvýchodné situace nás může vyvést jen a jen náš milovaný veliký bratr, který přece dělá jen to, k čemu ho „zlí kapitalisté“ nutí. Umístí se to na jiné, tentokrát předplacené servery, které se zaklínají objektivností, a všechny si s oblibou také říkají nezávislé. A v tu chvíli je hotovo, je vám to jasné?

Předpokládají, že dál se to bude šířit samo, a bohužel jim to někdy i vychází. Měli bychom manipulátorům dokázat, že přece jen ještě nejsme tak hloupí. Měli bychom jim připomenout, že jsme ještě nezapomněli na 22 let jejich okupace. Měli bychom jim připomenout, že jejich definice svobody říká, že je to „poznaná nutnost“, a že takovou svobodu už nikdy nechceme. Měli bychom rázně a hlasitě odmítnout jejich politickou doktrínu, že území, kam jednou vstoupí noha ruského vojáka, je navždy jejich. Pokud to dokážeme, zůstaneme skutečně svobodnou demokratickou zemí.

Vraťme se k hlavnímu tématu. Jak tedy bezpečně rozlišit desinformaci od objektivní zprávy? Můžete tomu říkat třeba „pět přikázání“. Jsou to zásady, které každý žurnalista, i ten, který je záměrně nedodržuje, musí znát.

Je třeba nejprve pochopit, komu zpráva slouží a prospívá. Pak posoudit důvěryhodnost zdroje a zkusit potvrdit zprávu dalšími důvěryhodnými zdroji. Posoudit existenci či neexistenci autora. Posoudit důvěryhodnost média. A konečně posoudit jazyk zprávy. Naučme se rozeznávat jazyk neutrálně faktický od zaujatě propagandistického.

Jak jsem již řekl, není to zrovna jednoduché a chce to zapnout šedé buňky mozkové. Na druhé straně nejsme národ hlupáků. Pokud se nám podaří desinformaci odhalovat a dávat ji po právu na pranýř, nikomu nepomůže ani deset desinformačních továren, naplněných trolly až po samou střechu.