Klimaticky Britové se svým impériem příliš štěstí neudělali. V državách jim bylo většinou k zadušení. Byla-li mateřská země příliš za horizontem, nezbývala než záchrana vertikální a Brit se běžel zachraňovat do kopců. Tak vznikaly hill stations - „horské stanice“, sídla, lázně, odpočinky, kde se pěstuje čaj, hraje kriket a běhají koníčkové o peníze.

V Indii už koncem února začne přibývat na žáru, kytky vadnou, nezvyklí návštěvníci taktéž, země puká, kravky jakkoliv svaté hynou na okoralých úhorech. Od června do srpna teplota v hlavním městě Dillí - a ovšem nejenom tam - jen velmi zřídka klesne pod 35 stupňů Celsia. Dochází k úprku nejen do domácích kopců, ale v případě té elity nejvíc zazobané, v počtu odhadovaném na tři tisíce, k sezonní migraci do Londýna, někdejšího centra koloniálního impéria, a nejkýženější je luxusní čtvrt Mayfair. The Economist, velmi solidní zdroj informací, sděluje (27.7.2013) výši loňských cen nemovitostí: 3500 liber neboli 5400 dolarů za jednu čtvereční stopu. A nejčastějšími nabyvateli za tak astronomické ceny jsou právě Indové, na druhém místě domácí Angličané a teprve třetí jsou Rusové, s nezřídka či snad převážně mafiánskými konexemi. K takovým výtečníkům dlužno připočítat i jiné Evropany včetně těch našich zdatných českých. Kotrmelce hodnot, že ano: Mosambik, Angola, někdejší portugalská koloniální mocnost, nyní s žebráckou holí se belhající a trn z tak zubožené paty aby vytahovali domorodí zbohatlíci v ropou nasáklé Angole. Indové víc investující ve své dřívější mateřské či spíš macešské zemi, než aby tomu bylo naopak. Společnost Tata Motors koupila automobilku Jaguar Land Rover, jaká to potupa! Objem vzájemného obchodování je až trapně nepozoruhodný, víc než britského zboží Indie dováží z dvaceti jiných zemí. Toť vzdor dlouhodobé společné historii, roli angličtiny ve vládních a hospodářských kruzích, jakož i tradici právního systému s britskými kořeny. I vzájemné společenské kontakty těchto elit bývají pranepatrné.

- - -

Prý i indické miliardáře šokuje výše jízdného, požadovaného londýnskými taxikáři. Raději tedy zůstat doma, uchýlit se do oněch lahodně chladných enkláv ve výšinách - Darjeeling, což je nejen jméno známého čaje, ale i Simla, vyslovováno též jako Šimla, nedaleko od výhně v Dillí. Rudyard Kipling charakterizoval její horskou atmosféru jako kombinaci „frivolity, gossip and intrique“ - tedy intriky, drby, lehkovážnost. Od letních vedřin se tam vzdaloval britský vicekrál. Ne víc než 100 kilometrů z hlavního města, přemnoha zatáčkami se pak plazit k himalajským výšinám. Šplhat se k dýchatelnosti. Tam nebudeme závislí na nespolehlivém elektrickém chlazení a dočkáme se zázraku obyčejného zdravého vzduchu. V autobuse s námi jely dcery našich indických profesorských průvodců, u vytržení z nadšení, že teď po měsících trýzně mohly vystrčit ruku z okna a tam to foukalo, chladilo a vše se radovalo. Na konečné stanici atmosféra sváteční, radostná, všemožné typy k pozorování - sikhové v turbanech, obalených celofánem ochraňujícím před občasným osvěžujícím deštíkem, důstojní gentlemani, vzorně staromodně anglicky ustrojení, s hinduistickou tečkou na čele, sem tam žebrající hipík, dětičky v modrém či červeném, cupitající s obrovskou brašnou za vzděláním. Setkání s tibetskými exulanty, však za zády máme obrysy Himalájí. Oni uprchlíci, já uprchlík, vyměňování našich vzájemných zkušeností. Tibetský mnich se mě přeptával na Dubčeka, intepretaci jeho lidské tváře a na jeho současný osud. V té době ještě nebyl nebožtík.

Též setkávání s otroky. Nikde jinde na světě jsem něco takového neviděl. Poněvadž ulice jsou tam strmé, k dopravě se nepoužívají ani vozidla či mezci, ale lidská tažná hovada. Tato zřejmě speciální subkasta chudáků je provazy a řetězy připoutána k metrákovým břemenům - k sudu s petrolejem, pěti kufrům, kredenci, ke všemu možnému movitému. Tlačili nebo nesli mohutnou šperkovanou komandující babiznu.

Nahlédl jsem do chrámu zasvěcenému opičímu bohu Hanumanovi. Opice pozemšťanky hopsaly kolem, kradly jídlo i jiné hodnoty. Konala se modloslužba, muž ponurého vzhledu na tyči nesl trojcípý prapor s hakenkrajcem. Bubnový tlukot v pozadí, pištci rámusili, otylý bráhman připravoval rachejtle. Pak jsem se musel vzdálit, měli jsme schůzku s maharádžou - guvernérem provincie v jedné osobě.

Naší profesorské výpravě se též dostalo pozvání k návštěvě volby královny krásy tamějšího státu Himachal Pradesh. Prezentace krásek finalistek a někoho tehdy napadlo, že vzhledem k mému někdejšímu, milosrdně krátkodobému soudcovskému počínání jsem ten správný typ, abych si tam v himalájském podhůří taky zasoudcoval - takže jsem se stal jedním z půl tuctu porotců. Úkolu jsem se ujal a bez váhání jsem dal svůj hlas mimořádně půvabnému, jakož i inteligentnímu stvoření - přesvědčen, že všech ostatních pět porotců bude samozřejmě stejně tak hlasovat. Jenže ani jeden tak neučinil.

Pustil jsem se do pátrání po příčině a brzo zjistil: přece pigmentace, na tu jsou Indové značně hákliví. Čím bledší, tím hodnotnější, žádoucnější. A ta má vyvolená, bezkonkurenčně tolik půvabná, byla též, bohužel, nejtmavší.

Taková byla a nejspíš dodnes je realita. Tehdy jsem se chopil čerstvého vydání Hindustan Times a na straně 3 v rubrice Matrimonials - seznámení a nabídky k sňatku - jsem jich napočítal přes tři stovky, a četl nabízené, respektive vyžadované kvality nevěsty: věk, velikost, jmění, vzdělání, kasta, rodina, pokud možno s příbuzenstvem v USA nebo Kanadě, panenství - tehdy ještě tak staromodní požadavek - a k tomu, ne vždy, ale často vyřčený požadavek fair complexion, neboli bledá kůže.

Na barvu kůže byli Indové hákliví, stejně tak jako na podezření, že by se taková preference dala posuzovat jako reziduální, podvědomý rasismus. Velice se na mě obořil politolog ve státě Maharashtra, když jsem se na ošidnost otázal a citoval inzeráty. „Přednost pro světlou pokožku je přednost estetická a s rasismem to nemá nic společného,“ zlověstně zdůraznil. Posléze jsem si ověřil případy amerických černochů, které v Indii ve slušném hotelu odmítli ubytovat. V naší skupině byl rovněž jeden neběloch, a ač nemohl být odnikud vyháněn, se symptomy opovržení se pravidelně setkával.

- - -

Veyyil ippadi podukorathe. Mazhai peyyumaa?
Je velice horký den. Bude pršet? (Tamilsky pro turisty)

Na stejné se ptá lid v hindi, marathi, punjabi a dalším tuctu jazyků. Magickým slovem a odpovědí je monzun. Je to slovo arabské a znamená sezonu, roční obdobi. V Indii se jím ale míní letní deště, voda života.

O monzunech se víc bájí než vědátoruje. Meteorologičtí pozorovatelé se shodují v přesvědčení, že letní deště nastanou jako výsledek velikánského tepelného rozdílu mezi vzduchem nadzemským a nadmořským. Že žhavá zem vyžene horký vzduch hodně vysoko, vznikne polovakuum, které vcucne vlhký vzduch jak z Indického oceánu, tak z Bengálského zálivu. Vlhké větry se poté ženou subkontinentem, zejména severovýchodním směrem, narazí do Himalájí, ve výškách se ochladí, zkondenzují ve vodu a ta pak padá. Úkazu předchází několik žíznivých měsíců.

Již v červnu noviny denně tisknou mapy předvídaných monzunových pohybů. Dešťům ale předchází období falešných nadějí. Najednou zčerná horizont, vrány se nadnormativně rozkrákají, mraky kobylek dojídají již vlastně dokonale pozřenou zeleň. Vzduch žloutne a nastává písečná bouře. Střechy začínají ulétávat, utržené rozházené dráty elektrického vedení zabíjejí lidi a dobytek a působí ohně. Monzun nepřišel.

Několikrát nepřijde, až pak se konečně zablýskne, hromobití houstne a černé mraky se vmžiku srotí. První, dosud samotinké kapky ve velikosti višní spadnou, pohlceny prachem. Blesky se metají, nad hlavou jakoby práskal bič a vyřvával hladový tygr. Monzun se ovšem prezentuje v různých podobách. Jsou končiny v Assamu, východním koutu Indie mezi Bangladešem a Barmou, kde ročně naprší víc než deset metrů teplé vody. V západním Rajastanu, v sousedství Pákistánu, je pořádná poušť a pouští zůstává. Deště tedy nastaly, potrvají tři, čtyři měsíce, někde odvrátí smrt žízní a jinde potrestají smrtí záplav, z prachu bude bahno, z šedi zeleň. Ožije příroda a vylézají houfy hadů, včetně těch jedovatých.

Všeho všudy zcela jiná situace v porovnání s nyní neřestně tak drahým Londýnem, který tomu všemu v minulosti vládl.

KONEC