Veřejnosti neznámý Martínek, ministr oboru, o jehož existenci ví jen bedlivý pozorovatel politického života a jehož smysl asi nedokáže doložit nikdo kromě jeho zaměstnanců, navrhuje, aby byl přijat zákon o deregulaci nájemného. Tedy zákon týkající se něčeho, co bylo Ústavním soudem republiky prohlášeno za odporující základnímu zákonu státu. Martínkovi, jak dal najevo, je vcelku jedno, jak bude zákon vypadat, zdali vyhoví jeho vlastní straně sociálně demokratické, nebo občanským demokratům anebo zda si přijdou a své komunisté.

Ostatně i Martínek ví, že neexistuje zákon o nájemném, který by vyhověl všem, protože vždycky budou jedni, kteří půjdou na ruku majitelům a jedni, kteří půjdou na ruku nájemníkům. Každý zákon narazí. Jenže dokud zákon není, jsou potíže se soudy, jsou potíže s ústavou, jsou potíže s Evropskou unií. Proto si Martínek přeje, aby zákon byl přijat, ať bude svázán do desek modrých, růžových nebo rudých. Takový je totiž ideál českého činovníka: ne snad stanovit cíl a jít k němu, ale být z obliga a mít alibi.