Premiéra „současného příběhu ze života pražských vysokoškoláků“ se konala o den později v pražském kině Sevastopol, odkud pak film režiséra Miloše Makovce s názvem Snadný život putoval do kin dalších . Diváky, zvláště ty mladé, táhl, přestože šlo o dílko velmi průměrné. Důvodů bylo víc: Vystupovala v něm řada mladých začínajících herců – Josef Zíma, Ivan Palec, Vladimír Menšík, Alena Martinovská, Jiří Papež, Jana Werichová (snažící se pseudonymem Jana Hálová oprostit od příjmení svého slavného otce). Poprvé se tu na plátně objevil i Jiří Suchý s kontrabasem, o jehož působení ve vinárně Reduta se skupinou Viktora Sodomy staršího se začínalo mluvit, a velmi rychle se také rozkřiklo, že v tomto filmu zní i jedna „vodvazová“ písnička, v podání právě Zímy a Suchého. Kousek jedné sloky si s nimi zazpívala i Jana Werichová, s klarinetem tu řádil Vladimír Menšík se šátkem omotaným kolem čela, šlehačovými metličkami na obrácené hrnce do rytmu bubnoval budoucí výtvarník Valdemar Sokol a především – tančilo se! Nepřehlédnutelný Řek George Skalenakis, tehdy ještě student FAMU a budoucí filmový režisér, tančil s partnerkou na tehdejší dobu až příliš nápadně tanec připomínající rock and roll. Dnes pohled na tančící působí úsměvně, v padesátých letech to však na bdělé „ochránce kultury“ zapůsobilo tak, že písnička z filmu velmi brzy zmizela. Jmenovala se Dáme si do bytu, složil ji Vlastimil Hála a textem opatřil Vratislav Blažek (autoři, kteří později slavili úspěchy svými písničkami v hudebních filmech Dva z onoho světa, Starci na chmelu, Limonádový Joe, Dáma na kolejích aj.)

Co se vlastně tenkrát přihodilo?

Výpověď dvojice „hříšníků“

Po téměř půlstoletí na nevinnou písničku z filmu Snadný život dnes vzpomínají její interpreti…

Jiří Suchý: „Ten nápad, abych ve filmu Snadný život zpíval s Josefem Zímou písničku Dáme si do bytu měl režisér Miloš Makovec, který chodíval velmi často do Reduty, kde jsem začínal. Scénárista a textař Vratislav Blažek se mi později svěřil, že se snažil, aby text té písničky vypadal jako ode mne, což se mu – musím přiznat - docela povedlo, často mi ho pak lidé přisuzovali. Nedlouho po premiéře Snadného života vyšel v Rudém právu velký článek, že v době, kdy se brojí proti chuligánům (tehdy to vlastně byli ještě páskové), přichází najednou do kin film, natočený za dělnické peníze, kde je tahle písnička, na kterou se tam tancuje rock and roll. Takže po téhle kritice byla pak celá zpívaná pasáž z filmu vystřižena. Pikantní na tom všem bylo, že ještě předtím, než byl film uveden do kin, vysílala na něj Československá televize opakovaně reklamu, ve které byla právě tato písnička.“

Josef Zíma: „Abych pravdu řekl, já jsem ten film nikdy neviděl. Teprve, až když se promítal důchodcům na Letné na jejich přání. Promítli ho tam v rámci jedné z besed, které pořádal dr. Jan Pixa a na kterou jsem byl pozván. Také nevím o tom, že by Snadný život někdy vysílala televize. Je možné, že to kdysi bylo snad kvůli Ivanu Palcovi, který v něm hrál jednu z hlavních rolí a později emigroval, ale dnes? Pokud vím, televize ho prostě ani v posledních letech nikdy nevysílala. Opravdu nevím proč.“

Tanec pásků, předchůdců chuligánů

Vše co u nás připomínalo ve druhé polovině padesátých let západní módu, bylo předmětem ostré kritiky. Hloupost některých „strážců pořádku“ se projevovala už několik let před tím, kdy se například psalo o „amerických žoldácích do němoty zpitých coca-colou“.

Rock and roll byl popisován jako hrůzné řádění mladých šílenců, a tak u nás vládla snaha zabránit příchodu nového tance už v zárodku, vzdor tomu, že u sousedů – v Polsku, Maďarsku, ba i v NDR – se začínal tento druh hudby brát na milost a první rock and rolly se začaly objevovat dokonce i na gramofonových deskách. (Před kulturními středisky těchto „spřátelených“ zemí se u nás na ně stály dlouhé fronty.)

Uvědomělí čeští turisté ovšem popisovali v denním tisku svá setkání s novým tancem, provozovaným například v Polsku, takto: „Necelý tucet dvojic ovládl taneční parket. Těžko lze slovy popsat, co tito lidé vyváděli v rytmu rock and rollové skladby, různé prohýbání, válení, otáčení, tleskání, ječení, obracení, proplétání, vyhazování tanečnice do výše, i to vše je nutným doprovodem k vrcholnému bodu nejubožejšího tance, jaký do dnešního dne lidský mozek vymyslel. V úplném transu popadne tanečník svou partnerku za ruce a otočí ji kolem své osy, a to tak, že o nějaký zlomek vteřinky prodlouží chvíli, kdy tanečnici padají sukně přes hlavu…“ Podobné kritiky byly v tehdejších novinách velmi vítanými příspěvky. Hlas obhájců byl nežádoucí. Sotva by některé noviny otiskly opačné svědectví, jaké bylo třeba vtipně zaznamenané Miroslavem Horníčkem: „Mluvilo se o tom, že při tomto druhu hudby jsou místnosti demolovány a ženy obnažovány. Šel jsem se tedy podívat, protože už jsem delší dobu neviděl zdemolovanou místnost. Nic se nestalo. Nikdo nepovstal, aby poškodil zařízení místnosti či zbavil nějakou z přítomných dam aspoň částečně jejího odění.“

Jestliže v této dobové atmosféře přišel do kin film Snadný život, nebylo divu, že vzala pro jistotu za své i nevinná písnička. Kdo ví, jestli už s touto eventualitou režisér Miloš Makovec předem prozíravě nepočítal. Jméno Jiřího Suchého, který už jinak ve filmu žádný mluvený herecký projev neměl, v úvodních titulcích totiž uvedeno nebylo.

Další osudy

Písnička Dáme si do bytu tedy zmizela z filmu, pro který byla napsána. Zmizela, ale ne na dlouho.

Pokud se tvrdí, že ve filmu Snadný život sehrála roli naší první písně v rytmu rock and rollu na filmovém plátně, pak o rok později za doprovodu skupiny jazzmanů, jako byli Karel Velebný, Luděk Hulan, Vladimír Tomek a další, zazněla v podání populárních herců z Městských divadel pražských Ireny Kačírkové a Josefa Beka na televizních obrazovkách coby první československá „televizní písnička“ neboli klip natočený režisérem Ladislavem Rychmanem! To už se psal rok 1958. (O rok později „trsali“ už vesele rock and roll Jana Brejchová s Petrem Kostkou ve filmu Probuzení, aniž by se ozvaly hlasy, že je něco takového na filmovém plátně nepřípustné. Pravdou ovšem je, že nešlo o postavy kladné.)

Písnička v podání Ireny Kačírkové a Josefa Beka u televizních diváků zabrala (však ji také televize reprízovala v šedesátých letech nesčíslněkrát!), a tak ji nakonec zákonitě čekala ještě jedna, poslední cesta - na gramofonové desky. Mýlil by se ovšem ten, kdo by si myslel, že se před mikrofony studia v pražském Mozarteu postavili 8. září roku 1960 Irena Kačírková s Josefem Bekem. Nestáli tam tenkrát ani Josef Zíma s Jiřím Suchým. Na základy, které nahrál orchestr Karla Vlacha, nazpívali písničku Dáme si do bytu Yvetta Simonová s Milanem Chladilem.

A tak se stalo, že si prožila píseň Dáme si do bytu ve svém životě tři období slávy.

Není zase tolik českých hitů, které se mohou chlubit takovou kuriózní minulostí…