6. března 1951 – 13. dubna 1981

Tento deník populární hudbu opomíjí (celkem rozumně), ale domnívám se, že mytologická figura Jiřího Schelingera překročila hradby popu a zaslouží výjimku potvrzující pravidlo. Aby však nedošlo na další banální vzpomínání na jeden chrapot a vlasatce, představme si, že je každá nebožtíkova písnička jakousi uzavřenou (či raději právě otevřenou) knížkou.

Asi první byla příběhem mladíka, který se chopil s absolutním nadšením (a beze studu) ryze ženské aktivity – a příběh se jmenoval Dráty pletací. Text napsal Karel Šíp a skladba byla natočena 12. 12. 1972. Následovala zpověď kamarádů upřednostňujících (buržoazní) golf a náležité "hůlky" před ženami René, já a Rudolf, také od Karla Šípa. Ti tři vystoupili z léta 1973 a není bez zajímavosti, že téhož dne (24. 7) Jiří stihl nahrát i Svěrákův Holubí dům. Ne, skutečné romány se skutečně nepíší tak rychle.

Šumot a skřehot ptáků na začátku nicméně nepochází od holubů, nýbrž racků a Jirkovy fanatické fanynky i dnes marně pátrají po kopcovité Praze, o které konkrétní racky a z jaké lokality šlo a jestli byli natáčeni ráno či večer (a kolik mezi nimi asi bylo samiček).

I typicky ženské fobie stávaly se ovšem předmětem zpěvákova posměchu (Moje milá má strach z myší, 1973 opět Karel Šíp) a ve vážně míněné story z pera Mirka Černého Jsem svítání (1973) se zase Jiří Schelinger pokusil vcítit do pocitů úsvitu. Situaci muže chyceného ve vodní hlubině křečí nám Šíp zase přiblížil v Proč potápěč pláče z 20. 12. 1973 a Svěrák a Jaroslav Uhlíř zatím (a opět téhož dne) připojili za Holubí dům i další krásnou písničku Jabloňový list. Až daleko později a po Schelingerově smrti ji Uhlíř nazpíval i sám.

1974 vznikla i Šípova adorace bicyklu Šlapací kolo ("šlapu, jak šlapat se má, já – se – mám!") a dobrá rada Kupte zvíře z Ringo Čechova pera navázala na zvířecí songy Sodomovy. Nějakou dobu koncertovali oba zpěváci na jediném pódiu, ale jenom než František "málo amatérského" Sodomu vyrazil.

V televizním filmu Hodinky bez vodotrysku (1974) je pak ukryto jedno z prvních velkých Schelingerových vyznání Lásko, dej mi sílu – s hudbou Karla Svobody a Jiří již raketově stoupal, což by ale jen stěží mohl sám a jinak, než… S pomocí přátel (14. 5. 1974) – a tehdejšího manažera skupiny Františka Janečka. S pomocí přátel (otextované Čechem) složil Oldřich Ríha a přešlo i do repertoáru skupiny Katapult, nicméně "Olda" Jiřímu oddaně přihodil i Sólo pro housle, dále hudebně minimalistické Co je to mezi námi a hezkou romanci Láska na první pohled ("… přichází nesmělá").

Za snad nejslabší Schelingerovu píseň z těch, které lze brát aspoň trochu vážně, považuji Tornádo (1974) s hudbou Jana Obermayera, a téhož roku jsme uslyšeli i rozverné sdělení Miloslava Procházky Já fotím rád a Grossmannovu posmrtnou Namále mám, v níž si Jiří za již zesnulého Jiřího stěžoval "žena mě trestá a působí šrám". V originální verzi songu zpívá Ringo Starr falešně.

Z podzimu téhož roku, kdy mi bylo deset let, jest pak geniální Čechovo Dělám hú, které bylo šito přímo pro Jiřího nakřáplý hlas. Anglický originál Terry Stampa má zajímavý název: Hit Me Across The Head With A Spoon Mama. Téhož dne jako Dělám hú (23. 9.) vznikl v Mozarteu i slavný sen o lásce v patnácti Sim-sala-bim, a tedy i píseň, na kterou jsem v dětství tančil pokojem s mladší sestrou. A kterou jsem Jirku oba (teprve) objevili. K ústřednímu sloganu inspirovala Ringa Dívka na koštěti a na rozdíl od Petra Jandy (v dobové Melodii) si nemyslím, že text postrádá smysl. Naopak, je až překvapivě promyšlený.

Datum 23. 9. 1974 nesou Báječní muži - převzatí od "Sabatů" (Into The Void) a textově inspirovaní dalším známým filmem Báječní muži na létajících strojích. Z téhož studiového dne je Formule. Čech se jí zhoupl na vlně našeho klukovského zbožštění "velkých závodníků", nicméně titul korespondoval i se Sim-sala-bim na líci singlu, že ano!

Začátkem roku 1975 vzniká Matko má, nedovol (…"hudbě hrát") a Jan Krůta se vytáhl vylíčením situace v Severním Irsku Belfast v sedm hodin ráno. Ne, jistě nemusíte věřit, ale podobné úlitby režimu tenkrát byly k lukrativnímu fungování rockové kapely nezbytné. Textař a kapelník Čech to dobře věděl.

Ve Studiu Československého filmu vznikl song Hudba radost dává, ale i další skladby pro film Romance za korunu vč. Vyskoč, vstávej, k nám se dej složené Karlem Svobodou a z 11. 12. 1975 pochází jedna z nejhezčích Schelingerových a Čechových písniček Léto s tebou - s nezapomenutelně vystupňovaným zpěvem. Další z bezpočtu zpovědí v zklamané lásce a přebrání holky se stalo Ptají se lidé (… "zdali vím, jak na zábavách tančíš s ním") a musím přiznat, že jsem nad tímhle textem vícekrát přemýšlel. Ne, rozhodně nemyslím, že je dokonalý, a písnička v podstatě hraničí s kýčem, na druhé straně však asi vystihuje pocity teenagera na taneční zábavě. Problém je spíš v závěrečném obratu "láska je silnější než já", který působí jako klišé. Zase tolik ale ne. A když se nad textem zamyslíme, tak nám dojde, že vlastně nejde o "silnější" lásku v srdci zpívajícího, nýbrž o tu v srdci jeho soka.

Čech mezitím nutil Schelingera skládat hudbu a stříhal na ty melodie (tvořené na španělce) jednu legrácku za druhou i včetně Evženie, která má "pár nohou krásných a pár očí zrádných", a bombastické recese Držte se módy. Ano, něco podobného skutečně mohl napsat jedině Ringo a… "Tepláky s bílým lampasem, zdobené růží za pasem," rýmuje tu poslušně Jiří.

Obdobnými taškařicemi jsou i doporučení zmíněné už písničky Kupte zvíře, ve které už Sodoma před Schelingerem kolovrátkově opakoval, která že zvířata je "v paneláku radost mít", a již zdobí recitativ jako z absurdního dramatu: "Tak vidíš, synu, sloni už letí na jih, brzo přijde zima, musíme si koupit rukavice a kulicha." "Ano, tatínku, a taky zebru, ta v zimě obzvlášť potěší!" A nelze přitom nevidět jako tatínka právě Čecha a v roli syna poddajného Schelingera. A další hit Praví muži zkušení (1977) varoval před ženěním, a to i slovy "to, co Plzeň proslavilo, o pověst mě připravilo! Každý jen tu svou, má za jedinou…" Inu, další dobrý příklad recese od sběratele oper(!) Ringo Čecha.

Jako textoval po svém Ringo Čech, Schelinger po svém skládal, a František ho prý dokonce musel nutit do refrénů. "Říkal jsem mu: Něco se zkrátka musí opakovat," vzpomíná.

Song Trambus ze 17. 9. 1976 je sice příkladem jednoho ze slabších Jiřího skladatelských výkonů (o textu nemluvě), ale jen o tři dni mu předcházela Holka bláhová se zajímavým textem Petra Markova. Na apríla téhož roku pak dostal šanci i Františkův kamarád Václav Zahradník a ve studiu Břevnov byl natočen věru nezapomenutelný valčíkový "románek" začínající: V teplý letní den/ hudba tiše zní/ bloumá si a sní/ švihák lázeňský… Pocta všem západočeským lázním zabrala a zůstala možná jedním z nejlepších Čechových textů, i když protahování "ý" ve slovech "Mariánských, Františkových, denně ho potkáš v ulicích" působí skutečně hodně specificky.

Vedle lepších i horších říkanek (a sám Čech přiznával, že někdy pustí text i předčasně) se "Císař českého hardrocku" pokoušel po léta napsat druhý Holubí dům, což se mu nepodařilo, a tak se musel vrátit Zdeněk Svěrák a přetextoval Soldier Of Fortune od Deep Purple jako Šípkovou Růženku (21. 6. 1976). Domnívám se (a to i proto, abych tu předvedl nějaké odhalení), že tento - vcelku geniální - text (dá se poslouchat donekonečna) mohl být inspirován anonymní českou knížkou Světem pohádek a kouzel, kterou – možná, neptal jsem se - Svěrák vlastnil v dětství (kdopak ví). A v níž stojí:

Znáš tamo tichý zámek ten / jenž v šípkoví je ponořen?

Kdys hrdě k nebi v kráse čněl / teď vprostřed křovisk oněměl.

Hrad Růženky to Šípkové / kam marně míříš kroky své,

zlé víly kouzlem hrad je klet/ a těžce uspán na sto let.

Tam spí teď celá družina / i prapor věžní usíná,

kůň ve stáji, i v díře myš / spát kuchaře i krále zříš.

A ve věži u okénka / tam Šípková spí Růženka,

sní – na podušce sličnou líc / vysvobození čekajíc.

Pokud Zdeňka skutečně ovlivnila atmosféra této zapomenuté knížky, musíme uznat, že se vlastní verze Růženky zhostil se ctí.

***

Z téhož dne jako Růženka bylo i tesklivě snivé ("a smutku já se poddávám") Čechovo vyprávění na hudbu Jiřího Havelky (jehož dceru jsem kdysi poznal v Jedličkově ústavu) Sníh a mráz začínající: Bílý je plášť nad krajinou. Co velmistr kontrastu však Čech koncem toho samého léta nahrál se Schelingerem i takřka neuvěřitelnou "kritiku" zběsilých řidičů Zpověď (nedbalého šoféra) s textovými perlami typu "myslel jsem si, že jsem Lauda,/ budu sedět, jaká hanba!" a příbuzná (i Formuli) Štaidlova písnička Závodník (3. 3. 1977) zazněla rok poté v televizním filmu s Jiřím Hrzánem Přikázaný směr jízdy. Zůstává to i provždy jedinou chvílí, kdy se Jiří Hrzán a Jiří Schelinger ocitli na téže lodi, tedy samozřejmě s výjimkou smrti.

Ladislav Štaidl (který Čecha v Romanci za korunu, kde hráli sami sebe, nazývá králem boveráků), dodal jeho stáji i skučivou Kde jsi, moje lásko (kde jsi) (14. 2. 1977) a ze 3. 3. i stejnojmenného filmu vystupuje Což takhle dát si špenát Karla Svobody alias hit, který členové Ringovy kapely sice na přání diváků hrávali, ale jen se zaťatými zuby a do podlahy zarytými pohledy. V říjnu 1977 následovala ještě méně úspěšná titulní filmová píseň Angelo Michajlova Hop, a je tu lidoop, jejíž text, myslím, dokazuje, že tvrdě pracující textař-génius nadprodukce neměl při psaní ani sebemenší ponětí, o co ve filmu půjde. Anebo… jen stopově.

Z listopadu pak pochází opravdu hezká (a to bez ironie) písnička "všech mladých" Tvůj první velký kluk jsem já (Ondráček/Čech) o dívce, která stále říká "nééé", a ještě lepší "song všech zoufalců" Jsem prý blázen jen složil Jiřímu na tělo kytarista Standa Kubeš - a je za to dodnes rád. Jen čtrnáct dní nato vyrašil v Mozarteu doják Už není pro mě k mání a z ledna 1978 je vyjukaná Co se děje (Ondráček/Borovec). Popravdě, Schelinger nazpíval pod Čechovým, ale nejen Čechovým vlivem prakticky cokoli - a většinou dobře a 2. 5. 1978 i můj oblíbený rockový duet Létáme Franta-já, létáme oba dva. Už dřív i písně na texty typu Jitka tká (1977) a ještě větší kuriozitou se stala skladba Bača to nepřežil z "totálního" seriálu Zpívá a hovoří F. R. Čech, která prostřednictvím Čechova "textíku" brilantně kritizuje turisty na horské louce za to, že si tam "loupaj vejce".

Roku 1978 ale poprvé zaznělo i Sloní bugy, úderný Schelingerův duet s Helenou Maršálkovou, a draculovské Nám se líbí, kde jest Frankenstein (jako obvykle) zaměněn za monstrum, které vytvořil. Zdatně v písni sekunduje Vančurově Barbuchovi.

Roku 1980 následovaly hypertrvrdé hity Lupič Willy - o bídném zloději autodílů z Proseka (v klipu ho svébytně hraje F. R. Čech) - a Co dělá Indián. Co? "Ženu si chytí jinou, stan postaví o kus dál." Dochovala se bohužel jen verze v Ringově podání.

Jahody mražený (1979) mi vždy přijdou textově trochu až moc mechanické, ale příběh to taky je – a kolikrát a o čem to řeknete? Veze se ovšem příliš na "vlně Špenátu", i když jako skladatel tu Schelinger vcelku boduje. Dodnes. 5. 3. 1979 natočil i působivé vlastní skladby s Čechovými texty Znám tisíc důvodů ("… pro tisíc špatných rán") a Už mě nelíbej. Sestra má mě hýká (s hudbou Václava Zahradníka) je snad trochu unylou adorací sourozeneckého vztahu, ale proti Díky za všechno, mámo má z téhož posmrtného singlu by bylo ohavným vznášet výhrady. "Tahem na bránu" pak disponuje sebevědomé Jen ty, právě ty (Ondráček/Borovec 21. 3. 1979) a téhož dne natočená Klaudie stejných autorů předvádí Jiřího hlas na hranici hlasových možností. Nezaměňujme s méně dokonalou slovenskou písní Sylvia (o holčice), která dodnes zůstává nevydána - podobně jako podřadné Hej, štartér. A zřejmě navždycky ztracena kdes v brněnském studiu už zůstane skladba Kufr. Pro Česko ztracené je i Schelingerovo tělo (v pražském hrobě pravděpodobně neleží), nicméně jeho hlas se éteru vytratí teprve s koncem vesmíru.

(Pozn. Kvůli rozsahu jsem v tomto článku pro Neviditelného psa vědomě opominul řadu Schelingerovách písní z "řadových" dlouhohrajících desek a zaměřil se na ostatní.)