Nemá se to, ale musíme začít otazníkem. Je správné napsat do názvu, že jde o hudbu? Nebo by bylo lepší napsat, že jde o poezii?

Pravda totiž je, že nejnovější dílo skvělého českého písničkáře Miroslava Palečka je obojí.

Je to tak, třeba je to k nevíře: když byl Miroslav ještě Mirek a bylo mu pouhých devět let, jeho starší brácha, tehdy Vašek, poté Václav, ho seznámil s hudbou Osvobozeného divadla. Stalo se, co se muselo stát: tehdejší Mirek, dnešní Miroslav, Osvobozenému divadlu propadl. Zajisté nebyl sám. Jenže na něm se to kouzlo podepsalo víc než na většině z nás (s výjimkou snad Jiřího Suchého, ale to už je zase jiná kniha).

V každém případě je tohle nezapomenutelné (a nezapomenuté) setkání Miroslava Palečka s pány Jaroslavem Ježkem, Jiřím Voskovcem a Jenem Werichem dodnes znát (a slyšet) na veškeré jeho tvorbě, ať ve dvojici s neméně nadaným Michaelem Janíkem, nebo v tom, co dělal a dělá Paleček sám.

Ne, nejde o jakékoliv kopírování. Jde o nápaditost (a napadnutost, jak říkával sám Jaroslav Ježek) hudby, jde také o rýmy, které nikdy nejsou štěpné jen tak zbůhdarma, aby byly štěpné.

Takto vyzbrojen, a stále zkušenější, si Miroslav Paleček zahrával s myšlenkou, že by chtěl vzdát úctu Osvobozenému divadlu, a když vzdávat úctu, tak jedině tak, jak to dovede nejlíp. Zahrával si s tou myšlenkou patnáct let. Několikrát k tomu nápadu přistupoval, aby zase po chvíli ustoupil. Nebyl si jist, zda na to má. Nebyl si jist, zda na to má tak, jak by na to chtěl mít.

A hlavně si nebyl jist, zda by se náhodou nedopouštěl svatokrádeže.

Nakonec se přece jenom odhodlal. V duchu si asi zazpíval refrén z jedné písničky, kterou zpívával kamarád (a další zbožňovatel Osvobozeného divadla) Pavel Bobek: dík, že smím pár přátel mít. Ti kamarádi byli: Pavel Fořt (akustická kytara, elektrická kytara a baskytara), Štěpán Kojan (akordeon), Petr Dopita (pila) a Karel Fořt (akustická a bezpražcová baskytara).

Navíc, jak sděluje dobře vypravená příloha, si zahrála tympánová palička profesora Václava Mazáčka, vajíčko, claves, velký buben (ale byla to opravdu rána!) a koutek rtů Miroslava Palečka v jeho tradičně bravurně pojaté trumpetě (na hubu).

Štěpán Kojan, který je jinak v civilu členem hudební skupiny Keks, přispěl kromě zmíněného akordeonu také tím, že souhlasil, aby se všichni dostavili na jeho panství ve Struhařově, obci kousek od Benešova, neboli málem za rohem z Prahy. Hudebníci, obklopeni domácím zvířectvem, se uklidili do Kojanova studia Strouha. Tam to celé natočili.

A řekněme rovnou: skvěle to natočili.

Ježkárny zahrnují skladby z her Osel a stín, Těžká Barbora, Caesar, Rub a líc, Balada z hadrů, Kat a blázen a Ostrov Dynamit. Abychom učinili zadost formalitám, zní tu patnáct písniček: Civilizace, David a Goliáš, Ezop a brabenec, Klobouk ve křoví, Prabába mé prabáby, Svět naruby, V domě straší duch, Stonožka, Tragédie vodníkova, Strejček hlad, Šaty dělaj´ člověka, Svítá, Tmavomodrý svět, Nebe na zemi a Život je jen náhoda.

Všechny tyhle skladby natočili před Palečkem mnozí jiní a je málem jisto, že je mnozí jiní natočí znovu po Palečkovi. Některé z nahrávek před Palečkem jsou skvělé, jiné už ne. Jak dopadnou ti, kteří přijdou za rok, za dva nebo za tři, to ponechme koňovi.

Čím je Palečkův přístup zvláštní?

Tím, že vše, co dovede, dal do služeb Ježkovi, Voskovcovi a Werichovi. Nepředvádí se ani trochu: to koukáte, lidi, co umím vybrnkat. Ani jeho spoluhráči si nic takového nedovolují. Jistě, tu nebo onde zafrázuje Paleček verš trochu jinak, než to dělali páni Voskovec s Werichem a než to nahrála Ježkova kapela. Ty odchylky jsou ale málem nepostřehnutelné. Navíc jsou oprávněné. Nejen jiným nástrojovým obsazením, ale také tím, že dnes žijeme už v jedenadvacátém století; od vzniku těch nádherných písní uplynuly už zhruba tři čtvrtiny století. V každém případě neznějí ty drobné změny jako nějaké schválnosti. Prostě tam patří.

I jako celek je Palečkovo nejnovější dílo zcela zřejmě podřízeno zásadnímu úkolu: přiblížit nezapomenutelnou hudbu Osvobozeného divadla dnešním mladým lidem, z nichž mnozí možná ani netuší, že tehdy šlo o naprosto zásadní zlom v české (ale i slovenské) kultuře.

A také sobě i jiným udělat radost.

Textová příloha se skládá z nejdůležitějších věcných informací a vyprávění Miroslava Palečka. Jen na okraj: netušil jsem, jakou úlohu ve vzniku těch nahrávek hrála krádež. Nebo spíše rezignovaný dárek? (Vidíte to, zase otazník.) Paleček si totiž kdysi dávno od herce Petra Nárožného půjčil sešity s Ježkovou hudbou (a texty Voskovce a Wericha). Nárožný je dalším příznivcem Osvobozeného divadla. Paleček ovšem ty sešity (i přes občasné připomínky) Nárožnému nikdy nevrátil, Až to nakonec Nárožný nevydržel a řekl Palečkovi, že si je tedy může nechat. Záslužný skutek.

Dobové kresby současníka Osvobozených, Adolfa Hoffmeistera, jsou vhodným doplněním přílohy, stejně jako na nic si nehrající fotografie Martina Kubici, Štěpána Kojana či samotného Miroslava Palečka. Grafické ztvárnění, dílo Luďka Turka, dává smysl, a editor Karel Deniš odvedl také dobrou práci.

K úspěchu věci přispěli Ing. Oldřich Svoboda a Petr Samek.

Ježkárny Miroslava Palečka vydal Supraphon. Udělal dobře.

Nejsilnější potlesk ovšem patří Miroslavu Palečkovi. I když si ho dovedu představit, jak krčí rameny vytrénovanými tenisem a odpovídá, že to se to hraje, když je co a o čem.

Nevěřte mu. Miroslav Paleček tady odevzdal úctyhodné dílo.