21.2.2019 | Svátek má Lenka


HUDBA: Jak kapela Tleskač a Vladimír Remek pomohli naší zahraniční obchodní bilanci

30.12.2005



Lidé si obvykle myslí, že při obchodování musíte partnera dlouze ukecávat. Opak může být pravdou - zvlášť když váš partner přijel odněkud z bývalého Sovětského svazu, z nějakého toho …stánu. A zvlášť když se jedná o "speciál". No prostě o ty naše zlaté české zbraně, jejichž potenciál pořád nedoceňujeme. Takoví partneři jsou zvyklí mlčet, trávit s vámi čas, oťukávat si vás - až pak jednou, při pohledu z očí do očí, přeskočí jiskra a vy víte, že bude deal.
Vladimira, partnera ze …stánu, jsem musel pozvat do Prahy. Naše mlčení v jeho republice totiž k ničemu nevedlo. Vladimír! Valoďa! Kdybyste ho viděli! Je pomenší, kudrnatý, klobouk jsem neviděl odložit, ani když jsme spolu byli v báni (v sauně, neplést s kriminálem). Je mu osmadvacet, mluví, jako by mu bylo osmatřicet, to, co říká, když něco říká, odpovídá osmačtyřicátníkovi a životní zážitky má, jak kdyby mu bylo osmapadesát.
Není úplně jednoduché při procházkách Prahou pořád mlčet, ale snažil jsem se ze všech sil. Když jsme procházeli pasáží Lucerna, už jsem si trochu zoufal. Jiskra ne a ne přeskočit. A tehdy Valoďa uviděl plakát zvoucí na středeční vystoupení New York Ska-Jazz Ensemble v Lucerna Music Baru.
"Amerikaňci?" zeptal se významně. Kývl jsem. V randálu produkovaném nějakou kapelou se bude mlčet přece jen snáz.
Valoďa prokázal své kavkazské kvality. Protáhl mě dovnitř, i když jsme neměli lístky, a tu dlouhou frontu na šatnu jsme si taky nemuseli vystát. Klobouk si tradičně nechal na kudrnaté hlavičce.
Hrála zrovna nějaká česká předkapela. Ti mladíci ho nenadchli, i když myslím, že šlo hlavně o oblečení. "Ani v futbolkach?" (Oni mají trička?), povytáhl Valoďa významně obočí.
Naštěstí pak nastoupila kapela Tleskač, a při pohledu na ně Valoďa ožil. "Ani v rubaškach!" (Mají košile!), zamručel uznale.
Když Tleskač spustil, nebylo už na žádné významné mlčení ani pomyšlení. Tahle plzeňská kapela hraje hudbu ska. Při pohledu na to slovo na plakátu jsem se trochu bál, že půjde o nedomrlou elektronickou muziku pro snowborďáky, asi jsem místo ska viděl ski, ale vyklubalo se z toho něco docela jiného. Taneční kapela uhánějící ostrým tempem, se šťavnatou dechovou sekcí a energickým zpěváckým párem. Valoďa už za okamžik i v klobouku tančil a nebyl k zastavení. Nejvíc ho nadchla písnička věnovaná Vladimíru Remkovi. "Znaju!" (Znám!), objímal mě uznale. Asi se s ním setkal někde v Moskvě. A to byl bod zlomu.
Krátce, ta jiskra mezi námi přeskočila někde na přeplněném tanečním parketu. Když jsem šťastného Valoďu táhl k šatně, zmoženého tancem a pivem, bylo mi jasné, že deal mám v kapse.
A tak mě napadlo, tak jako se podceňuje význam našeho zbrojního průmyslu, nepodceňuje se i význam naší populární hudby? Co dobrého by takoví muzikanti dokázali pro naši zahraniční obchodní bilanci udělat! Myslím, že mí kolegové z konkurence by je mohli přinejmenším zvát na firemní večírky!
"Nu?" jak se říká v ruskojazyčném prostoru, neboli: "Co s tím uděláme?"

Autor je spisovatel

Pavel Torch


Diskuse


stitch
20:34
30.12.2005

spitak
19:45
2.1.2006

dedek
10:40
30.12.2005

pepe
17:19
30.12.2005

Jenda
1:02
30.12.2005

sele
11:29
6.1.2006

počet příspěvků: 6, poslední 6.1.2006 11:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.