Svět stojí na banalitách – pokud nefungují banality, nefunguje nic. A právě proto je tak důležité nenechat si v hospodě nic líbit.

Představte si, že o víkendu vyrazíte na vodu. Ve Veselí nad Lužnicí se ubytujete v kempu na soutoku Lužnice s Nežárkou. Ráno máte chuť na pořádného turka, ale stánek v kempu je bohužel ještě zavřený. Nevadí – opodál je „stylový Penzion Na Soutoku“, který podle svých webových stránek nabízí „kvalitní ubytování ve dvoulůžkových pokojích, útulnou restauraci s posezením u krbu nebo na terase u břehu řeky Lužnice“. Ale hlavně nabízí celodenní stravování včetně snídaní, které na venkovní tabuli inzeruje od 8.00 – včetně terasy.

Sednete si tedy na tu inzerovanou terasu u řeky a čekáte, že se nejpozději v 8.05 objeví servírka. Neobjeví. Obejdete penzion, vyzkoušíte kliky, ale všude je zavřeno a ticho. V 8.10 dorazí jakási paní, otevře kuchyň, ale vysvětlí vám, že ona kafe nevaří. Ti, kdo kafe vaří, si prý „někam odběhli“. Hm. Čekáte tedy na terase u řeky s kofeinovým absťákem, minuty běží…

Dva drzí burani

V 8.35 se z terasy u řeky zvednete a jdete se podívat, jestli ti, kdo vaří kafe, už přiběhli. V kuchyni se motá jakýsi zavalitý halama (zřejmě kuchař) a servírka. Na vaše přání o turka odpoví: „My na vás nemáme čas, máme tu třicet dětí a musíme jim udělat snídani.“

Slušně je tedy oba upozorníte, že venku inzerují snídaně na terase u řeky od 8.00. „Jó, ale to platí jen pro terasu na druhý straně hotelu, ne pro tu u řeky,“ vyštěkne servírka hlasem, jehož tón nedává pochyby o tom, jak strašně ji s tím kafem obtěžujete. A dodá: „Naučte se laskavě číst!“ Turka se dočkáte až za dalších deset minut – tedy tři čtvrtě hodiny poté, co vás měli začít obsluhovat na terase u řeky, jak inzerují. Adrenalin máte nahoře stejně, jako kdybyste v září 1683 bojovali s Turky u Vídně.

Ano, celé je to úsměvná banalita. Ten zvednutý adrenalin vám ale zkazí kus krásného dne na vodě. Slunce vstává nad stromy, špička kánoe ladně rozráží vlny, pádlo šplouchá v Lužnici... Vy ale musíte myslet na dva nevychované burany, kterým majitel penzionu nevysvětlil, že host je Bůh přinášející peníze i jejich výplaty.

A navíc, právě na banalitách stojí svět. Pokud nefungují základní pravidla a dohody, nefunguje nic. Když coby provozovatel hotelu něco slibuju, musím to dodržet, jinak se mi hosti podruhé zdaleka vyhnou. Což je přesně můj případ – v Penzionu Na Soutoku už mě v životě neuvidí. Ano, kuchař a servírka mohou zaspat, to bych chápal. Ale řešit to místo omluvy svalováním viny na hosta, že prý „neumí číst“? To je prostě drzost, neúcta a nehoráznost.

Stalo by se to v Německu?

Novinářský kolega a přítel Pavel Vondráček často tvrdí, že v Německu je všechno lepší – od služeb přes ceny po kvalitu zboží. Coby patriot se s ním hádám, ale teď mu musím dát za pravdu. V Penzionu Na Soutoku ve Veselí nad Lužnicí to funguje jako před listopadem 1989, kdy byl host jen obtížný hmyz. Když je tam takový problém dát si úderem osmé kafe bez urážek, jak (a z čeho) tam asi vaří? Jak asi mají čisté záchody a uklizené pokoje?

Z detailu se dá usuzovat na celek. Budu tedy „hlasovat nohama“ a na to kafe příště raději půjdu jinam. A vám to doporučuju taky.

(Autor je redaktorem webu www.g.cz)