Svoji logiku to má. Někdejší útočná armáda komunistického režimu měla koncepci odvozenou od masového nasazení tanků a živé „potravy pro děla“, kdežto nová koncepce vychází z představy vysoké mobility a operativnosti malých jednotek profesionálních vojáků. Ať po Kühnlovi přijde kdokoli, rozhodně by na tomto konceptu nezměnil nic. Přesto Kühnlův podpis zavání skandálem: představitel strany vymazané z politické mapy dělá rozhodnutí, na které má právo opravdu jen velmi formálně. Těžko někomu vysvětlí, že by jeho následovník rozvrátil reformu armády, že by změnil koncept a že by zpochybnil naši spojeneckou spolehlivost v rámci ozbrojených sil NATO. Spíš než o koncept armády jde o koncept „urvi na poslední chvíli, co se dá“, jak to ostatně otevřeně řekl občanský demokrat Jan Vidím.

Možná, že leccos pochopíme, až uvidíme, jaké budou další kroky Karla Kühnla, kde se odehraje další kapitola jeho profesionálního života. Pokud se – dejme tomu – stane velvyslancem v Mongolsku, snadno zpětně uvěříme nezaujatosti jeho rozhodnutí. Zatím bych ale žádné Mongolsko netipoval.