Krátká reportáž ze setkání s inženýrem N., který v Nizozemsku prožil padesát let

N., jehož jméno zde nemohu uvést, je už starý pán, konkrétně ročník 1937. Narodil se v československé židovské komunitě právě v okamžiku, kdy časy kolem temněly. Holocaust přežil, následný stalinismus přežil. Vystudoval v Praze fakultu stavební a stal se architektem. Pak jednoho dne vzal (těhotnou) manželku, přibalil do kufru diplom z ČVUT a oba překročili nedovoleně hranice socialistického tábora. Novým domovem se jim stalo Nizozemsko. Původně „na rok-na dva“, brzy ale budou slavit padesátileté výročí pobytu v zemi. Tak to bývá s provizorními opatřeními: jednotkou dočasnosti je jeden furt.

Pan N. přijel do České republiky, aby tu přednesl několik komentářů o nizozemské politické scéně. Jedné této přednášky jsem se zúčastnil. Následovala diskuse, která se pochopitelně hodně točila kolem migrační politiky.

Toto jsem si z ní zaznamenal, abych to s vámi sdílel.

*****************************

„Když jsem přijel do Nizozemska, až mě zaskočila jejich nesmírná tolerance vůči cizincům. Bez dalšího mě akceptovali mezi sebe. Oni byli zvyklí přijímat cizí lidi. Ale v žádném případě nás tam nerozmazlovali. Ihned jsem si začal shánět práci, během půl roku jsem ji měl. To se tehdy od přistěhovalců prostě očekávalo, že se co nejrychleji začnou starat sami o sebe a přispívat k blahobytu země. Dneska už se to nečeká a to je problém.“

„V Nizozemsku měla imigrace staleté tradice. Tam přišli protestanti z Francie, disidenti ze Španělska, Židé prchající před inkvizicí nebo před pogromy z východní Evropy, Maďaři, Poláci, Jugoslávci, Češi. Vždycky platilo, že to té zemi prospělo, ti nově příchozí se velmi rychle integrovali. Druhá generace už byli Nizozemci se vším všudy, jenom s exotickým příjmením – Popović, Gonzalez, Novák, ale jinak Holanďané jako poleno, šetřiví, pracovití, oženění a provdaní za jiné Holanďany. Moje děti ještě umějí česky (samozřejmě mluví i plynně holandsky), ale to je velká výjimka. Děti jiných českých emigrantů, které znám, už česky vůbec nemluví.“

„Když v 70.letech začali přicházet první gastarbeiteři z Maroka a Turecka, čekali Holanďané, že to bude probíhat stejně jako dřív. Že ve druhé generaci je tamní společnost vstřebá, že z nich budou noví Nizozemci s trochu exotičtějším vzhledem. To se povedlo třeba u Surinamců, kteří jsou tmavé pleti a mluví s přízvukem, ale normálně s námi žijí v jedné společnosti. Nikdo nečekal, že toto staré pravidlo integrace a asimilace selže právě u Arabů a Turků. Nizozemsko vůbec nebylo připraveno na to, co se skutečně stalo.“

„Někteří Turci a Arabové se integrovali, ale většina ne. Většina se jich dobrovolně odděluje a segreguje do svých čtvrtí. Nezlepšuje se to ani ve druhé a třetí generaci. Muži umějí holandsky aspoň trochu, protože část z nich pracuje, ale mnohé turecké a arabské ženy nemluví holandsky vůbec, protože to nepotřebují. Žijí v kompletně arabské a turecké komunitě, kde si vystačí – v obchodě, u lékaře, u kadeřníka, v mešitě, všude se domluví svým původním jazykem. Nepotřebují znát úřední jazyk země. Samozřejmě nemluví-li matka holandsky, nenaučí to ani své děti, které pak přicházejí do škol bez znalosti vyučovacího jazyka a nedaří se jim. Úřady začaly být tak vstřícné, že oficiální tiskopisy jsou také vydávány v arabské a turecké jazykové verzi. Tím méně to ty lidi motivuje, aby se učili holandsky. Rodiče dovážejí nevěsty a ženichy pro své děti z rodných zemí, po stovkách a tisících. Tím se zase posiluje segregace, protože smíšených manželství je velmi málo.“

„Dlouho jsme my – ostatní Nizozemci – vůbec nechtěli vidět, že ten problém vzniká. Nebyli jsme na něj duševně připraveni. Něco takového se stát nemělo. Nejdřív se o tom vůbec nemluvilo, prostě to bylo tabu. Pak začala levice říkat, že za to mohou Nizozemci sami, že to způsobili svým rasismem a netolerancí. Ale já sám jsem Žid a cizinec a nikdy mě kvůli tomu nikdo nepronásledoval, nikoho ani nezajímalo, jestli vůbec chodím do synagogy nebo do kostela nebo nikam. A v zemi je spousta lidí jiné barvy kůže, kteří se zapojili do života jako ostatní.“

„Dneska se už o problému se selháním integrace hovořit smí. Politici jako Fortuyn a Wilders prostě toto téma rozvířili tak, že se o něm už nedá mlčet. Ale ani Wilders nemá žádný reálný návrh, co s tím udělat. Kdysi se velmi snadno rozdávalo nizozemské občanství a ta druhá, třetí generace už jsou dávno rodilí nizozemští občané, takže je nemůžete jen tak posadit do letadla do Maroka s jednosměrnou letenkou. Ale oni se zároveň jako Nizozemci necítí.“

„V současnosti to „řešíme“ tak, že se navzájem ignorujeme. Ve velkých městech – Amsterdam, Rotterdam, Utrecht, Den Haag – jsou ulice, které představují neviditelné hranice. Za nimi začínají turecké a marocké čtvrti, kde se žije po tamním způsobu. Který Holanďan nemusí, ten tam moc nechodí, a oni zas moc nechodí k nám. Nezajímáme se o sebe navzájem, jako kdyby ti druzí ani nebyli. Nikdo neví, co s tím, jestli se takhle bude dát žít trvale, nebo ne.“

„Tady v České republice je to zatím dobré, ale uděláte-li nějakou chybu, můžete tady mít během pěti-šesti let úplně ten samý problém jako my. Dávejte pozor!“

*****************************

Na rozdíl od Nizozemců či Švédů před 40 lety dnes už opravdu víme, jak se situace mezitím vyvinula. Uděláme-li nyní tedy onu kolektivní chybu, například přijetím migračních kvót, nebude to z optimistické naivity a vstřícnosti, ale z daleko nižších pohnutek: např. aby se pan komisař Avramopoulos na nás nezlobil a nepotrestal nás odejmutím dotací. Upřímně, podle mého názoru pár let dotací za tento druh trvalých problémů nestojí. Peníze se rozkutálejí. Ghetta zůstanou.

*****************************
*****************************

Hudební epilog
Irina Kulikova žije v Nizozemsku od roku 2007.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora