V dobách, kdy zahrádky rodinných domků zdobily tak zvané "thunder boxes", čili kadibudky, tak tyto bývaly nejoblíbenějším obydlím těchto výtečníků.

Jinak ovšem nepohrdnou jakýmkoliv tmavým a suchým místem. Ať to už je haraburdí kolem domku a nebo kdejaká bouda, garáž a nebo i stará bota. Proto je radno boty před obutím vytřepat a prohlédnout. Je to pavouk neveliký, tělo má kolem deseti milimetrů dlouhé. Tento pavouk udělal takový dojem na kapelu Greenhorns, že po své návštěvě země klokanů na něj složili písničku, "Redback pod prkýnkem hajzlíku" kterou jistě mnozí dobře znáte.

Už to je aspoň 25 let. To jsme měli mimo našich kluků Petra a Martina i jezevčíka Waldemara a dvě andulky. Protože nás bylo furt jaxi málo, tak jsem si pořídil další "pet".

V garáži a na zahradě se hojně vyskytovali pěkní černí pavouci s červenou prdelkou. Redback spiders. Blízcí příbuzní černé vdovy a stejně jedovatí. Jeden pěkný exemplář jsem si odchytil do půllitrovky od medu, nadělal do víka nějakou tu díru aby měla holka čerstvej luft a začal se školit na lapače živých much. Dostala jméno Elizabeth. To po naší královně.

Že to je samička jsem věděl podle velikosti. Samečci dorůstají jen 3 mm a stejně po manželských radovánkách hynou, obvykle v náručí svého protějšku. Zato samičky rostou a sílí, nabývají na velikosti a na kráse. To ovšem chce a lot of TLC (tender loving care). Nejen pravidelný přísun čerstvých, živých a šťavnatých much, ale i pravidelné procházky.

Vždycky jsem si počkal až si ve sklenici chytí čerstvou mouchu, zabalí ji do pavučiny a pořadně se nadlabe. Bylo zajímavé pozorovat kterak se Eliška na vhozenou mouchu vrhá a střelhbitě ovíjí pavučinou, aby ji zabila a pak dokonale vysála. Potom nebyla tak divoká a rychlá. Vysypal jsem ji ze sklenice na stůl v kuchyni a milá Eliška se proháněla jako po execírplacu. Taky jsem si ji fotil makroobjektivem. Byla to zajímavá operace.

Na list čistého bílého papíru jsem si nakreslil čtvereček, pak nachystal Olympus na stativ, blesk a všecko zaostřil a připravil na ten čtvereček. Pak vypukla ta správná zábava. Přimět pádící Elišku aby mazala právě přes ten čtvereček a ve vhodný okamžik stisknout spoušť. Povedlo se, a tak mám pár pěkných portrétů na památku. Ovšem tyto Eliščiny procházky se nesetkávaly s přílišnými sympatiemi mé ženy Míly, která vehementně oponovala a poukazovala na naše malé děti, kterým se však to "divadlo" docela líbilo.

Elišce svědčilo a její černá barva nabývala krásného lesku, rudá prdelka zářila a Eliška tloustla. Jednoho rána se ve sklenici v pavučině objevila béžová kulička asi 1 cm v průměru. Bylo to hnízdečko upředené z pavučiny a v něm přes 200 vajíček. Stěny byly poloprůhledné a tak i vajíčka bylo trochu vidět jak se při nahnutí sklenky přesýpají jako písek na pláži. Pyšná matka seděla, nyní značně pohublá, nedaleko a hlídala si svoje potomky. Za nedlouho se v kuličce objevila dírka a v pavučině bylo jako naprášeno. Mláďata velikosti kovové špendlíkové hlavičky, průhledná a čilá.

Děti jsme však na svobodu nepustili a tak jak začala trochu sílit, netrvalo dlouho a zdatnější jedinci začali s chutí požírat sourozence a zanedlouho jim v tom pomáhala i sama maminka. Takže samou láskou žrala svoje vlastní děti a tak si Eliška zpestřovala jídelníček až je nakonec slupla do jednoho. To se do roka ještě 5x opakovalo, páří se jen jedenkrát za život, spermijky si schová a je pak už nafurt plodná. Potom Eliška odešla k předkům.

Následovala Elizabeth The II a Elizabeth The III. Pak jsme se milé společnosti osminohých kamarádek vzdali. Za tu dobu jsme se s mojí ženou Mílou naučili dost zručně chytat mouchy a hlavně nahlédli do života černé vdovy.

Statistiky a moudré knihy nám říkají, že tyto pavoučice mají na svědomí nejméně tucet Australanů jen za první polovinu minulého století. Nyní se v celé Austrálii odhaduje počet kousnutí touto pavoučicí na 600 do roka.

Ke smrtím nedochází, protože od roku 1956 se používá sérum proti tomuto velice účinnému avšak pomalu působícímu neurotoxinu (Alpha-latrotoxinu), které je možno podat i několik hodin po kousnutí. Po počátečním kousnutí, které je bolestivé asi jako bodnutí včely, následuje progresivní nárůst bolesti, zčervenání lokality s následným otokem. Dále se pak bolesti šíří do vzdálených částí těla a vnitřností. Pokročilejší příznaky jsou třesavka, špatná koordinace, zrychlený tep a zvýšený tlak krve.

Takže jestli někdy někdo zabloudíte ke klokanům a budete se pohybovat v přírodě, tak nezapomeňte vždy ráno před obutím boty vevnitř řádně prohlédnout. A nejen ty.