19.3.2024 | Svátek má Josef


HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (87)

29.5.2019

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

87 lékaři 1

V roce 1961, kdy vyšla jedna z četných odborných knih doktora Zdeňka Bruneckého (1915-1985) „Zlozvyky v dětském věku a jiné výchovné problémy“, byl tento náš vynikající pediatr a genetik na vrcholu svých tvůrčích sil. Bylo mu 46 let. Osm let předtím byl jmenován docentem pediatrie, v roce 1955 byl jmenován přednostou I. dětské kliniky v Dětské nemocnici v Brně-Černých Polích. V roce 1959 byl jmenován mimořádným profesorem dětského lékařství a v témže roce obhájil vědeckou hodnost CSc.

Život Zdeňka Bruneckého nebyl ovšem v prvních a posléze v posledních fázích jeho života jednoduchý. Tatínek Karel Brunecký (1884-1953) byl úředníkem banky Slavie v Brně a maminka Anna (1886-1976) rozená Voříkovská byla učitelkou. Asi to bylo dobře, protože Zdeněk Brunecký si dubnu 1945 vzal za ženu Věru Rothovou, také učitelku.

Obecnou i střední školu vystudoval v Brně, přitom byl jako Sokol velmi aktivním sportovcem, jeden čas byl dokonce členem reprezentačního družstva v odbíjené. V roce 1934 začal studovat na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a současně studoval i jazyky. Složil státní zkoušky z angličtiny a z francouzštiny. Současně se započetím medicínského studia pracoval i jako laborant na I. dětské klinice Lékařské fakulty a studia úspěšně zakončil v roce 1939. Jenže ouha - v tomto roce uzavřeli nacisté české vysoké školy a mladý lékař nemohl promovat. Navíc přišel zákaz zaměstnávat mediky v nemocnicích a tak se Zdeněk Brunecký dočasně odstěhoval do Beskyd. Měl štěstí, že se stal asistentem u vynikajícího a legendárního obvodního lékaře ve Frýdlantu nad Ostravicí, MUDr. Vladimíra Vašíčka. (1909-1983). Ten byl v Beskydech opravdu legendou. Psali jsme o něm ve 24. pokračování tohoto seriálu zde .

87 lékaři 2

Jen pro upamatování, pár poznámek k životu a práci Vladimíra Vašíčka (na snímku). Měl na starosti značně velký obvod až od slovenských hranic (obec Bílá, Staré Hamry, Ostravice, celkem 142 čtverečních kilometrů a devadesát roztroušených samot) a jako lékař dělal všechno – rodil děti, trhal zuby, předepisoval i brýle. Zdeněk Brunecký, ač o tři roky mladší, se s doktorem Vašíčkem znal z brněnské lékařské fakulty. Vladimír Vašíček byl již během brněnských studií velmi úspěšným adeptem chirurgie, pročež ho šéf brněnské chirurgické kliniky profesor MUDr. Julius Petřivalský (1873-1945) mermomocí chtěl po promoci na „svou“ kliniku. Ale doktor Vašíček měl mimo medicíny ještě jednu velkou lásku – hory a konkrétně Beskydy. Takže přijímá místo obvodního lékaře ve Frýdlantu nad Ostravicí. A když byla potřeba zaměstnat „kolegu bez promoce“, nastoupil Zdeněk Brunecký u doktora Vašíčka jako asistent. Rozhodně to pro něj byla nezapomenutelná škola. Jen pro zajímavost dvě epizody. K pověsti doktora Vašíčka patřilo také to, že byl ctěn a vyhledáván pacienty ze širokého okolí i mimo svůj lékařský obvod. Nikdy nikoho neodmítl. Když svého času nastupoval nový mladý lékař (MUDr. Smetka) na svůj lékařský obvod do Makova na slovenské straně Beskyd, snažil se co nejrychleji poznat svůj rajon. Vyptával se tedy, do kterých enkláv ty které cestičky vedou. Místní horal mu podával vysvětlení, a když ukázal na poslední cestičku, řekl: „Tato pěšinka vede přes hřeben na druhou stranu hor k doktoru Vašíčkovi, kam chodíme, když už je nejhůř…“

Když v prosinci 1983 pohřbívali doktora Vladimíra Vašíčka, přijel na pohřeb i jeho přítel ze slovenské strany (měl jich tam mnoho) farář Rudolf Števula. V tu chvíli se drobně rozpršelo a páter Števula, jako by to čekal, pouze poznamenal: „I ty hory pláčou…“

Takže Zdeněk Brunecký se nakonec dočkal a 12. června 1945 promoval. Ihned se vrhl do práce – pracoval v poradně pro novorozence, přednášel na brněnských středních školách, a aby se to nepletlo, vystudoval externě psychologii na filozofické fakultě. Postupně byl členem různých poradních sborů, krajským odborníkem pro péči o ženu a dítě, inicioval vznik genetické poradny pro rodiče. V roce 1963 založil spolu s profesorem MUDr. Otakarem Teyschlem (1891-1968) Výzkumný ústav pediatrický v Brně a stal se jeho první ředitelem. Postupně byl oceňován i v zahraničí. Svého času mu nabídla švédská státní univerzita v Uppsale, která je nejstarší univerzitou na severu Evropy (založena 1477), aby se ujal vedení místního Genetického ústavu. Leč profesor Brunecký měl své plány doma. Chtěl v brněnském Výzkumném ústavu pediatrickém vybudovat katedru humánní genetiky.

87 lékaři 3

Na snímku je uprostřed tříletý budoucí profesor genetiky a pediatrie Zdeněk Brunecký. Druhý zleva je Zdeňkův otec Karel Brunecký a vpravo jeho teta Emilie Svobodová (1877-1923) a další členové rodiny. Tehdy nikdo netušil, že na konci jeho velice plodného a záslužného života ho čeká „odsouzení k nečinnosti“. Mnozí z rodiny se toho „naštěstí“ nedožili.

Profesor Brunecký velice dobře věděl, že genetika jako taková má velký vliv na lidskou civilizaci. A že bude hlavním oborem dalších vědeckých objevů, jejichž éra započala Mendelovými pravidly dědičnosti. Avšak také dobře věděl, že je tato věda zneužitelná, proto ten důraz na přívlastek humánní.

I když odmítnul výborný post v Uppsale, jeho mezinárodní aktivity byly velice cenné. Podařilo se mu pro Brno získat konání XV. Mezinárodního pediatrického sjezdu, jehož se zúčastnily přední evropské pediatrické kapacity. On sám přednášel na mnoha univerzitách v Evropě a také ve Spojených státech. Jeho učebnice Lidská genetika je nenahraditelná. Jenže přišla doba, kdy vynikající odborníci v nejrůznějších oborech nesměli.

Profesor Brunecký byl po roce 1968 vyloučen z KSČ, odvolán z funkce ředitele Výzkumného ústavu a postupně zbavován všech dalších odborných postů. V roce 1973 byl v podstatě vyhozen z práce. V publikační činnosti se musel schovávat za cizí jména a jeho přednášky nemohly být propagovány. Pokud dostal nějaký úvazek, šlo spíše o přátelskou výpomoc kolegů z venkova.

To vše se logicky promítlo i na jeho zdravotním stavu. Po operaci žlučníku zemřel 3. dubna 1985 na srdeční infarkt.

Příště: profesor MUDr. Edward Babák